Adam Votruba se zamyslel nad konfliktním vztahem mezi nacionalismem a imperialismem.
V evropských státech došlo v posledních letech k erozi klasické pravo-levé politiky. Může se dokonce zdát, že politické zápolení se odehrává někde jinde než mezi levicí a pravicí. Někteří liberální komentátoři hovoří o zápasu neoliberalismu s pravicovým populismem, nebo ještě lépe: o souboji liberální demokracie s autoritářským nacionalismem. Lidé jiného než liberálního smýšlení si všímají toho, že progresivní liberalismus ovládl pravicové i levicové strany, radikalizuje se a vytlačuje klasický konzervatismus a demokratický socialismus z hlavního proudu.
Nabízí se však ještě jiný úhel pohledu. V současném světě jde také o politický boj mezi stoupenci suverénních národních států a přívrženci mocenské centralizace na nadnárodní úrovni. V klasických politologických termínech je to vlastně spor mezi nacionalismem a imperialismem. Oba tyto termíny používá při popisu současného stavu izraelský autor Joram Chazoni v knize Chvála nacionalismu. (Český vydavatel použil anglickou podobu jeho jména, Yoram Hazony. Vzhledem k druhému, americkému, občanství autora je to do jisté míry legitimní, za správnější však považuji respektovat původní hebrejskou podobu jména.)
Podíváme-li se na současné dění optikou rozdílu mezi nacionalismem a imperialismem, dá nám to hlubší vhled než jaký poskytuje schéma klasických ideologií. Nacionalismus a imperialismus totiž představují velmi odlišné koncepty vládnutí. Jejich rozdíly se dotýkají legitimity moci a dokonce i zdánlivě nepolitického problému, jakým je filozofie poznání.
Nacionalismus vychází z představy, že stát by měl být nástrojem společnosti a měl by zajišťovat její zájmy. Těmi prvotními jsou vnitřní mír a obrana před vnějším nebezpečím. Imperialismus je založen na politickém ideálu, podle nějž má být celé lidstvo sloučeno pod jednu vládu. Vychází z předpokladu, že existuje univerzální dobro, na němž se všichni lidé (kteří nejsou hloupí nebo zlí) musí shodnout. Platné morální zásady a z nich vycházející zákony jsou tudíž jen jedny – ty, které zavádí impérium.
Impérium slibuje svým přívržencům to, že odstraní války mezi národy. Tento argument je však šalebný. Národy mohou žít mezi sebou v míru, pokud respektují své hranice. Nacionalistický koncept uznává legitimitu mnoha států a vlád, kterou imperialismus z hlediska své logiky nemůže přijmout. Cílem imperialismu je ovládnout všechna území. Nemůže tedy žít v trvalém míru s žádnou jinou vládou, ať už nacionalistickou nebo imperialistickou. Z hlediska impéria je mír s cizí mocí pouhým příměřím.
Legitimita imperialistické vlády se opírá o ideu univerzálního dobra, kterou vláda realizuje, a proto si činí nárok na neomezenou moc. Odtud plyne potřeba univerzalistické ideologie. Pozdní Řím ji nakonec našel v křesťanství. (Tato volba byla jistě dobrá, avšak ideologie k udržení říše nestačí, ztrácí-li stát vojenskou sílu.) Ideologie je důležitá jako nástroj, jímž imperialismus překonává kulturní rozdíly. Zdrojem vzájemné loajality je společná víra: protiklad našinec-cizinec je nahrazen protikladem věřící-bezvěrec.
Obyvatelé národního státu jsou si naproti tomu oddání na základě sdílené kultury a společné historie. Ateista i katolík se mohou mezi sebou hádat, a přesto být k sobě loajální a vědomi si svých společných zájmů coby příslušníci jednoho národa. Nacionalismus tedy umožňuje mírové soužití lidí s různými politickými názory, což je v imperialismu z principu nemožné. Nacionalistické vlády proto mohou být demokratické, zatímco imperialistická moc nikoliv.
Odlišný pohled na koncepci vládnutí je zdrojem řady nedorozumění. Z národního pohledu je např. nepochopitelné, proč se Evropská unie nebrání masovému přílivu migrantů. Z imperialistického pohledu to však dává smysl: Evropská unie tu není proto, aby hájila zájmy svého obyvatelstva, ale proto, aby realizovala univerzálně platnou ideu dobra. Nemůže tedy upřednostňovat své „občany“ před cizími. Navíc obrana hranic je něco nacionalistického a tedy a priori podezřelého. Totéž platí o omezování křesťanských symbolů. Imperialistická moc to chápe jako výkon neutrální vlády – tj. jako něco spravedlivého, protože Unie patří křesťanům, muslimům, ateistům a vůbec všem náboženstvím. Z nacionalistického pohledu se to však ve spojení s proimigrační politikou jeví jako jasná podpora islamizace.
Univerzalistickou ideologií impéria se stala současná podoba liberalismu. Postupná ideologizace veřejného života, jíž jsme svědky, je symptomem posilování imperiální moci na úkor volených vlád.
S tím souvisí i časté štěpení uvnitř starých politických stran. Konzervativnějších politiků se pravicové i levicové strany zbavují, aby demonstrovali svou věrnost liberalismu. Děje se tak za cenu úbytku voličské přízně, takže lakonicky řečeno: sponzor bližší než volič. Médiím dominují témata imperialistické (tj. liberální) levice, která je přitažlivá zejména pro bohatšího voliče. Chtějí-li být sociální demokraté věrni internacionalismu, tedy ideálu rovnosti národů, jsou obviňováni z příklonu k pravicovému populismu. Imperialistická levice pak používá slovo „internacionalismus“ nikoliv ve významu spolupráce mezi svéprávnými národy, ale jako vyprázdněné heslo na podporu globalistické moci. (Připomeňme pro zajímavost, že marxistická ideologie odsuzovala vedle buržoazního nacionalismu také kosmopolitismus.)
Kořeny rozdílů mezi nacionalismem a imperialismem navíc vycházejí ze zásadně odlišného pojetí racionality. Imperialismus je založen na myšlence rozumu univerzálního a spekulativního – tj. takového, který je s to vyvozovat závěry z premis. Nacionalismus je založen na rozumu zkušenostním. Tento typ racionality je zakotven v místě a v čase a je spojen s poznávajícím subjektem. Z hlediska nacionalismu nevděčíme za vědění pouze sobě samým, ale mnoha generacím našich předků, přičemž toto cenné historické dědictví je třeba předat dál. Každý národ je nositelem jedinečné zkušenosti. Z hlediska imperialismu je to naopak. Rozum je soběstačný, tradici nepotřebuje, přičemž tradiční představy jsou dokonce považovány za překážku pravého poznání. Imperialisté proto vždy inklinovali k ničení památek – architektonických, literárních i jiných. Mýcení tradice přitom vůbec není výsostným projevem modernity, objevuje se již ve středověku při expanzi křesťanství a islámu.
Propojení mezi imperialismem a spekulativním rozumem je pravděpodobnou příčinou toho, proč se k imperialistickému pojetí moci přiklonila řada filozofů a intelektuálů. Patří mezi ně Immanuel Kant, John Locke, Friedrich Hayek, z českých filozofů Jan Patočka nebo Václav Bělohradský. Zajímavé je i propojení postmoderní filozofie s liberálně-imperialistickou politikou – postmoderna totiž fakticky rehabilituje spekulativní rozum – postmoderními filozofy kritizovaný empirismus byl naopak spojen s tendencemi demokratizačními.
Na závěr zbývá dodat, že spor mezi imperialismem a nacionalismem není spor, který by mohl být řešen demokratickým způsobem. Demokracie je možná tam, kde se vláda a opozice shodují na základní myšlence vládnutí. Nelze se proto divit, že liberálové rozšiřují svou moc mnoha neústavními způsoby. Jsou v tom úspěšní. Jejich výklad navíc dominuje médiím – např. populistické strany usilující primárně o zachování dosavadního mezinárodního sytému jsou označovány jako antisystémové; systémový je naopak pokrokový liberál, který chce svět od základu měnit.
Při všeobecném matení pojmů se pochopitelně daří i spikleneckým teoriím. Ovšem imperialistická politika evropského centralismu je skutečně realizována jako spiknutí elit. Není důvod nevěřit někdejšímu předsedovi Evropské komise Jean-Claude Junckerovi, který v souvislosti s unijní politikou prohlásil: „O něčem rozhodneme, necháme to ležet a chvíli počkáme, co se stane. Pokud kolem toho není žádný velký povyk a nikdo se nebouří, protože většina lidí nerozumí, co bylo rozhodnuto, pokračujeme krok po kroku, až není cesty zpět.“