Politolog Oskar Krejčí u příležitosti desátého výročí vyhlášení čínské Iniciativy pásu a stezky ukazuje některé příčiny a výsledky tohoto projektu.

Chaos ve světě narůstá. Vidí to každý, kdo v uplynulých dnech sledoval, jak snadno dokážou mnozí západní politici a novináři, kteří ještě nedávno všechny kolem sebe poučovali o lidských právech, dnes křičet „Oko za oko!“ Proti tomuto proudu jdou projevy důvěry ve sdílenou budoucnost napříč kontinenty, civilizacemi a státy. Snad nejvýraznější projev tohoto protiproudu představuje Si Ťin-pingova Iniciativa pásu a stezky (Belt and Road Initiative, BRI) čili Nová Hedvábná stezka.

Iniciativa pásu a stezky slaví v tyto dny desáté výročí od chvíle, kdy ji prezident Si v září 2013 v kazašské Astaně poprvé prezentoval. Tehdy jako začátek představil pět záměrů ve středoasijském regionu: posílení komunikace na politické úrovni; zlepšení dopravního spojení; podpora bezbariérového obchodu; podpora toku peněz v národních měnách; zvýšení vzájemného porozumění mezi lidmi zúčastněných zemí. V říjnu téhož roku pak Si Ťin-ping v indonéském parlamentu navrhl „společně vybudovat Námořní Hedvábnou stezku 21. století“. Iniciativa pásu a stezky tak dostala klasický tvar dvou linií historické Hedvábné stezky. Ta pevninská směřovala z Číny do Střední Asie, poté na Blízký východ a do Evropy; nově byla doplněna směrem na Petrohrad a pobaltské státy. Námořní linie Hedvábné stezky mířila z Číny podél asijského pobřeží, konkrétně přes Šrí Lanku na Blízký východ, do Afriky a do Evropy, navíc doplněna trasami z Číny k jižnímu pobřeží Asie především přes Myanmar, nově i Bangladéš a Pákistán. Někteří autoři se současnou BRI spojují i směřování do Latinské Ameriky a Oceánie či Severní mořskou cestu kolem Ruska do Evropy a mezi kanadskými ostrovy k východnímu pobřeží USA.

Odlišná podoba

Tisíciletá historie Hedvábné stezky svádí k některým nepřesným analogiím. Především časté upozorňování na několikeré přerušení pozemní trasy do Evropy pomíjí fakt, že námořní trasy byly zachovány. Důležitým rozdílem mezi historickou a současnou hedvábnou stezkou je i skutečnost, že na oné dřívější většinu ochodů obstarávali Arabové, Židé a další národy – čínských obchodníků se na nich pohybovalo málo. Hlavní důvody byla dva. Především čínská ekonomika byla soběstačná, bylo obtížné nalézt zboží, které by bylo možné do Číny dovážet ve větším množství. Zároveň profese obchodníka se netěšila v konfuciánské společnosti příliš velké úctě. Ani slavné námořní výpravy Lodí pokladů admirála Čeng Cha počátkem 15. století neměly obchodní ani dobyvačné zaměření.

Postavení obchodníka a podnikatele se v Číně změnilo ve dvou etapách. První posun nastal v 19. století v důsledku násilného vtržení kapitalismu, který do Číny pronikl v závěsu za válečnými loděmi západních kolonizátorů. A pak to byla politika reforem a otevírání dveří, kterou zahájila Komunistická strana Číny na konci sedmdesátých let minulého století. Jejím výsledkem byl dramatický růst ekonomické výkonnosti, jenž měl za následek nebývalé zvýšení závislosti rozvoje a sociální stability na zahraničním obchodě. Symbolicky řečeno, zlom nastal v roce 1993, kdy spotřeba ropy v Číně převýšila čínskou ropnou produkci. Navíc se postupem času objevil nový problém: potřeba investovat nadbytečné dolary. Podle databáze CEIC činily v lednu 1989 čínské rezervy 3,7 miliard dolarů, letos srpnu 3,2 bilionu dolarů (bez Hongkongu a Taiwanu). I proto BRI nesouvisí jen s obchodem, ale především s investicemi. To v souhrnu znamená, že Čína ke svému dalšímu rozvoji potřebuje stabilitu jak doma, tak i ve světě. Bylo nutné spojit čínský sen s novou, aktivistickou diplomacií. Tak se stala Čína průkopníkem nového pojetí globalizace založené na win-win strategii, investování s cílem dosažení vzájemných výhod.

Velká čísla

Inciativa pásu a stezky bývá někdy přirovnávána k Marshallovu plánu. Ten po 2. světové válce nasměroval pomoc USA do zdevastované Evropy. V roce 2015 David Shambaugh v článku pro prestižní americký časopis Foreign Affairs sečetl čínské investiční záměry v rámci BRI a dospěl k závěru, že „v souhrnu představují… 1,41 bilionu dolarů; pro srovnání, Marshallův plán stál 103 miliardy dnešních dolarů“, tedy přibližně 11krát méně. Dnes ovšem čísla týkající se BRI vypadají trochu jinak. Například World Resource Institute odhaduje, že investice do projektů v rámci Nové Hedvábné stezky představují čtyři až osm bilionů dolarů. Zatím se uvádí, že v první dekádě bylo v rámci BRI zahájeno více než tři tisíce projektů.

Podle zprávy Iniciativa pásu a stezky: klíčový pilíř globálního společenství sdílené budoucnosti, kterou minulý týden zveřejnila Státní rada ČLR, do června letošního roku uzavřela Čína v rámci BRI přes dvě stě dohod o spolupráci s více než 150 státy, z čehož je 18 evropských (mimo jiné Francie, Německo a Velká Británie), a 30 s mezinárodními organizacemi. Od roku 2013 do roku 2022 dosáhla hodnota dovozu a vývozu mezi Čínou a partnerskými zeměmi BRI 19,1 bilionu dolarů, s průměrnou roční mírou růstu 6,4 %. V souhrnu investice mezi Čínou a partnerskými zeměmi dosáhly 380 miliard dolarů a hodnota nově podepsaných stavebních smluv dosáhla dvou bilionů dolarů. Za deset let zahájily čínské firmy v zúčastněných zemích více než tři sta projektů na zmírnění chudoby, na zdravotní péči a rehabilitaci. Byly nastartovány projekty v rámci Iniciativy partnerství pásu a stezky pro zelený rozvoj spolu s 31 zeměmi… a tak by bylo možné ještě velmi dlouho pokračovat.

Geopolitický protiúder

V citovaném dokumentu čínské vlády se sice píše, že „BRI není jedním z čínských programů mezinárodní pomoci ani geopolitickým nástrojem, ale společným úsilím o sdílený rozvoj“ – ale kdo by tomu na Západě věřil? V každém případě většina západních státníků a oficiálních komentátorů dnes nahlíží na BRI přes brýle studenoválečnické mentality jako na hru s nulovým součtem, kdy se zisk jedné strany rovná ztrátě strany druhé. Se situací se pak vyrovnávají různým způsobem. Především je to slovní diskreditace, která se snaží projekt BRI představit dílem jako neúspěch, dílem jako geopolitickou lest Pekingu. Právě snaha vykreslit celý projekt jako obdobu západního kolonialismu bývá nejčastější. V současné době je v módě tvrzení, že Peking chce pomocí BRI dostat státy spoluhrající s Čínou do dluhové pasti a pak je ovládnout. Pro charakteristiku doby si stačí vzít do ruky nejnovější vydání zmíněného časopisu Foreign Affaires (č. 9 a 10/2023 – Volume 102, Number 5) a podívat se na názvy článků: Michael Beckley: Bludy détente. Proč budou Amerika a Čína trvalými rivaly; Ian Johnson: Si Ťin-pchingův věk stagnace. Velké obezdívání Číny; Adam S. Posen: Konec čínského hospodářského zázraku. Jak by zápasy Pekingu mohly být příležitostí pro Washington; Michael Bennon a Francis Fukuyama: Čínská cesta do záhuby. Skutečná daň za pekingský Pás a stezku. Někdo by mohl říci, že takto vypadá ideologická obsese.

Druhou cestou, jak se vyrovnat s iniciativou BRI na úrovni anglosaské geopolitiky, je snaha postavit vlastní, konkurenční projety obdobného typu. Za hlavní pokusy tohoto druhu lze pokládat čtyři iniciativy:

• Projekt Blue Dot Network (BDN) pochází z listopadu 2019, kdy už začaly být zřejmé úspěchy čínské Nové Hedvábné stezky. Tuto společnou iniciativu vyhlásily Spojené státy, Austrálie a Japonsko. Do BDN pak bylo vloženo 60 miliard dolarů.
• Projekt Build Back Better World Initiative (B3W) z června 2021 navázal na BND, ovšem v rozšířeném formátu skupiny G7. Iniciativa B3W vyhlásila za cíl do roku 2035 shromáždit 40 bilionů dolarů na rozvoj infrastruktury zemí třetího světa. Po roce se podařilo shromáždit jen zlomek této částky a projekt byl transformován na inciativu Partnership for Global Infrastructure and Investment (PGII). Loni v červnu americký prezident oznámil jako cíl do pěti let mobilizovat 600 miliard dolarů na infrastrukturní projekty ve světě.
• V prosinci 2021 Evropská unie vyhlásila vlastní program, Global Gateway, který předpokládá investice do infrastruktury rozvojových zemí ve výši 300 miliard eur.
• Letos v září během summitu skupiny G20 podepsaly Indie, USA, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Francie, Německo a Itálie spolu se zástupci Evropské unie memorandum o porozumění týkající se projektuIndia-Middle East-Europe Economic Corridor (IMEC). Koridor je navržen tak, aby propojil Indii s Evropou přes Spojené arabské emiráty, Saúdskou Arábii, Jordánsko, Izrael a Řecko; vynechává například Irák, Turecko a Egypt. Současná situace na Blízkém východě nebude jedinou překážkou tohoto projektu.

I kdyby se na uvedené západní iniciativy podařilo sehnat peníze, což zdaleka jisté není, je tu ještě jeden konkurenční projekt: potřeba modernizace infrastruktury uvnitř USA, což je záměr, na který tamní Kongres v roce 2021 vyčlenil 1,2 bilionu dolarů. Učinil tak v zemi, jejíž souhrnný dluh přesáhl sto bilionů dolarů. A je tu další problém: infrastrukturní projekty nejsou jen otázkou peněz. Infrastruktura vypráví o potenciálu reálné ekonomiky – například o produkci cementu, železa, mědi… Jak ukazuje následující tabulka zpracovaná podle nejnovějšího přehledu Mineral Commodity, který každoročně vydává Geologická správa USA, loni Čína vyrobila 22,1krát více cementu než Spojené státy, 39,5krát víc železa a 11krát víc mědi než USA. To jenom jako příklad. Není náhoda, že podle Mezinárodní železniční unie bylo loni v Číně v provozu téměř 40,5 tisíce kilometrů vysokorychlostních železničních tratí, zatímco v USA jen 735 kilometrů. Je rozdíl, když u kolébky projektu stojí ekonomické potřeby a možnosti, nebo když mu kmotru dělají především geopolitické předsudky.

Křižovatka vizí

Západní infrastrukturní projekty by jistě získaly více příznivců, kdyby nebyly chápány jako nepřátelské k Nové Hedvábné stezce. Kdyby byly pojaty jako partnerské vůči čínské Iniciativě pásu a stezky, kdyby se s BRI vzájemně doplňovaly. Setkání amerického a čínského prezidenta, plánované na listopad v San Francisku, by mohlo takovémuto přístupu napomoci. Nová Hedvábná stezka má jistě své nedostatky, na cestě za naplněním řady projektů BRI určitě byly a budou i chyby. Na této planetě nežijí vyvolené národy, které by chyby nedělaly či měly právo na cokoliv. To ale není důvod k rezignaci. Chystaný summit zemí spojených s projektem BRI pravděpodobně potvrdí jeho zesílenou ekologickou orientaci, důraz na kvalitu, umělou inteligenci a zaměření na boj proti ve světě opět narůstající chudobě – ale také směřování k multipolaritě, novému typu ekonomické globalizace a kulturní diverzitě.

I když se to lidem závislým na veřejnoprávních médiích nezdá, Čína a její Iniciativa pásu a stezky jsou dnes stabilizujícím faktorem v chaotickém světě. Samozřejmě, nikdo nemůže s úplnou jistou říci, jaká bude situace zítra. Zatím se ale zdá, že Západ bude prohrávat soutěž s Čínou tak dlouho, dokud bude automaticky pokládat její úspěchy za svoji porážku.