Politolog Petr Drulák míní, že domácí dekolonizace je na rozdíl od té mezinárodní nesmyslná a pokouší se přepisovat historii a kulturu.
Pařížský Panteon je svatostánkem republiky, v jeho kryptě jsou pohřbeni nejvýznamnější postavy novodobých francouzských dějin: generálové, politici, spisovatelé, umělci a vědci. Návštěvníka také zaujme Foucaultovo kyvadlo, které názorně dokazuje, že se Země točí. Francie zde ukazuje čím je, zemí velikánů kultury, politiky, vojenství a vědy. Dnes však také návštěvník zjistí, že je zemí, která je dekolonizována.
Hlavní loď chrámu zaplavují obří portréty černochů a černošek, kteří bojovali proti francouzskému kolonialismu, mezi profily zaujmou šamani vúdú, v kryptě si cestu hrobům klestíte výstavou o francouzském otrokářství. Současná politická a kulturní elita tím chce dát najevo svoji otevřenost, ve skutečnosti tím jen popírá poslední zbytky francouzské velikosti.
Celá západní Evropa dnes zažívá sílící vlnu dekolonizace. Zasahuje především bývalé koloniální velmoci. Projevuje se dvěma způsoby. Mezinárodní dekolonizace má legitimní základ, má přinést vyrovnání s nepříjemnou realitou. Domácí dekolonizace je od počátku nesmyslná, realitu popírá, a proto je ve svých důsledcích zhoubná.
Bývalé kolonie vyzývají bývalé kolonizátory, aby se vyrovnali se zločiny, které v minulosti v koloniích napáchali. To je v pořádku. Přestože kolonialismus nelze redukovat pouze na zločiny, patří k temným stránkám evropských dějin. Jeho motivy byly různé vedle vznešené touhy objevovat či praktické potřeby obchodovat také temné puzení ovládat, vykořisťovat a zotročovat. Koloniální impéria stavěla až do dvacátého století na otrokářských v lepším případě na nevolnických principech; institucionálně, ekonomicky i mentálně. Jejich pád po druhé světové válce znamenal osvobození. Je na místě, aby bývalí kolonizátoři uznali své zločiny, vrátili, co koloniím vzali a odškodnili je za to, co vrátit nelze.
Zatímco mezinárodní dekolonizace realitu přijímá, domácí ji popírá. Pokouší se historii a kulturu přepisovat tak, aby vše, co souvisí s bílým mužem bylo kriticky přehodnocováno a co nejvíce upozaďováno a naopak vše, co lze připsat osobám s jinou barvou pleti, nejlépe černou, bylo nekriticky vyzdvihováno. Například francouzská historická pojednání i projevy politiků dnes zdůrazňují přínos afrických vojáků ve francouzské armádě během první světové války. Existoval, ale byl zcela okrajový. Co do významu daleko zaostává za oběťmi vojáků ze střední a východní Evropy, kteří bojovali za Francii a kteří se sotva dostanou do poznámky pod čarou. Kdo chtěl sledovat na Netflixu seriál o šarmantním podvodníku Arsenu Lupinovi, musel se smířit s tím, že hlavního protagonistu hrál atletický černoch Omar Sy. To je stejně nesmyslné, jako kdyby černoch nebo Číňan hrál komisaře Maigreta či Hercula Poirota. Prostě to neodpovídá charakteru postavy či kulturní realitě doby, v níž se má příběh odehrávat.
Aktivisté pohánějící domácí dekolonizaci pocházejí jak z privilegovaných bílých kruhů, tak i z migračního prostředí. Motivace těch druhých je zřejmá, dekolonizace zlepšuje jejich společenské postavení a otevírá jim pozice, na něž by jinak nedosáhli. Ale co ti první? Co jsou zač?
Většinou se jedná o absolventy elitních francouzských škol, kteří se politicky hlásí k progresivistické krajní levici. Není podstatné, že strany, které nejraději volí, tedy Melenchon nebo zelení, jsou politicky okrajové. Jejich síla je v kulturním kapitálu, ovládají média, kulturní instituce a akademické prostředí. Macrona a vládnoucí finanční oligarchii příliš nemilují, ale berou na milost tím, že se od nich nechávají uplácet jednak vlivnými posty, jednak takovými počiny jako je současná výzdoba Panteonu.
Příkladem je mladý umělec Raphael Barontini, jehož díla tam do půlky února nalezneme. Absolvent elitních škol v Paříži a New Yorku, od osmnácti dekoloniální aktivista, který nemá problém zaletět do USA, aby na demonstraci podpořil vězněného černošského teroristu ze skupiny Černí panteři. Jeho globální profil doplňuje stipendium nadace Louis Vuitton, patřící nejbohatšímu Francouzi Bernardu Arnaultovi. Díky němu se v Singapuru se naučit pracovat s krokodýlí kůží; zde se ovšem dekolonialisté mohou střetnout s environmentalisty chránící práva krokodýlů. Jeho trapně evropský původ (otec Ital, matka z Bretaně) naštěstí doplňuje prarodič z Antil a bydliště na pařížském předměstí Saint Denis, kde jsou dnes Evropané v menšině.
Jeho výstava může být sama o sobě poučná, málokdo ví, že haitští rebelové vyráželi na Francouze rituálně posíleni čerstvou prasečí krví, kterou jim rozlévala v Pantéonu portrétovaná Cécile Fatiman. Pokud by výstava byla umístěna v galerii či ve skvělém Chiracově muzeu mimoevropských kultur, zasloužila by aplaus. Ale ve svatostánku republiky má jasný cíl: desakralizací národa jeho institucí rozbít poslední zbytky francouzského sebevědomí a důstojnosti.
Francie dnes připomíná, že je také zemí Zrady vzdělanců a Opia intelektuálů. Těmito knihami reagovali nejprve Julien Benda a později Raymond Aron na to, jak francouzská kulturní elita od třicátých do padesátých let hromadně naskakuje na nebezpečné utopie, fašistickou či komunistickou. Dnešní progresivistická utopie se odvolává na lidská práva, ale ve svých důsledcích je stejně nebezpečná. Sociolog Mathieu Bock-Coté mluví ve své poslední knize o Totalitě bez gulagů. Bohužel se to netýká jen Francie. Domácí dekolonizace postihuje celou západní Evropu a začíná už pronikat i k nám. Ale o tom někdy příště.
Článek vyšel původně ve slovenském časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Článek není určen ke sdílení na dalších webech!