Historička Marie Neudorflová nám poslala svůj letošní projev k výročí upálení Mistra Jana Husa, pronesený u posvátného kamene Husova kazatelna.
Vážení přítomní, přemilí přátelé,
Tento posvátný kámen, který lid nazval Husovou kazatelnou, byl svědkem kázání Mistra Jana Husa, když byl papežskou klatbou vyhnán z Prahy, z Betlémské kaple, ve které jako jediné v Praze se mohlo od roku 1391 kázat česky. Hus v českém jazyce poučoval i venkovský lid o pravdě boží, o tom, co je spravedlnost, lidská důstojnost, co je láska k českému jazyku, k vyšším a mravním hodnotám, poučoval, co to je křesťanská láska pro život.
Všechny tyto hodnoty byly již po desetiletí hrubě pokřivovány mocnou katolickou církví, která vnímala obecný lid ne jako cíl duchovního povznesení ke vzdělání, k mravnosti, k poučení na cestě ke spasení, ale jako zdroj svého bohatství a luxusu. Její pohrdání a znásilňování základního křesťanského principu, že každý člověk je stvořen k obrazu božímu, a že má právo na důstojný život, bylo do nebe volající. Církev ani nechtěla, aby obecný lid uměli číst, aby byl schopen hledat poučení v knihách, v Bibli. Její čtení laiky dokonce na staletí zakázala. Církev, včetně papeže, ovládal nezřízený materialismus, chamtivost, hluboká morální zpustlost a nevzdělanost. Církevní hierarchie dokonce začala omezovat místa, kde se mohlo pro lid kázat slovo boží.
Jinými slovy, církev omezovala lidem přístup ke znalostem užitečných pro pozitivní, konstruktivní život, a dávala přednost, aby žili v mravním a myšlenkovém zmatku, v poslušnosti církvi a k jejím sobeckým zájmům. Jan Hus psal: „skutečná láska chce, aby každý člověk více miloval duši každého bližního více, než své tělo.“ Ale církev zabudovala mstu, krutost a nerovnost lidí přímo do svých oficiálních přístupů, ač to bylo v rozporu s původním učením Ježíše Krista.
Hus ve své kritice katolické církve nebyl sám. Přes určitý vliv anglického teologa Johna Wiclifa, řada českých osobností myslela samostatně a nebála se vystupovat veřejně, například Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Vojtěch Rankův z Ježova, Jakoubek ze Stříbra, Jan Želivský, Křišťan z Prachatic, a zvláště Jeroným Pražský. Řada těchto osobností souzněla s Husem a Hus s nimi. Ač církev sama o mnohých teologických otázkách jasno neměla, své vzdělanější a zodpovědnější kritiky krutě pronásledovala.
Byl to však Mistr Jan Hus, který svými českými kázáními nejvíce otevíral českému lidu studnici znalostí a mravních principů užitečných k bohulibému životu a ke schopnosti vlastního úsudku. Často citoval Ježíše podle sv. Lukáše (kap. 11): „Běda Vám, kteří jste vzali lidem klíče od znalostí, učení.“ Vštěpoval lidem, že jen mravný a spravedlivý život mohl vést ke spasení, ne život hříšný, chamtivý, rozmařilý, lhostejný k nespravedlnosti a utrpení druhých, život vykupovaný iluzí, že podvodné papežské odpustky, sloužící k dalšímu obohacování církve, mohou lidi hříchů zbavit.” V některých zemích se odpustky prodávají do dnes. Hus dokonce obviňoval církev, že sváděla lidi ke zlému, aby se lidé museli stále vykupovat. Ve spise O Svatokupectví dokazuje, že svatokupectví patří mezi kacířství, a ve spise O šesti bludech přirovnal prodejce odpustků k těm, které Ježíš vyhnal z chrámu.
Ve svých kázáních se Hus často zabýval otázkou odpuštění. Hlavně zdůrazňoval, že bez upřímné lítosti, bez upřímného rozhodnutí hřích již neopakovat a napravit ho činem tam, kde byl spáchán, odpuštění neexistuje. Ježíš nebyl dogmatik ani asketa. Když mu vyčítali, že hoduje s farizeji, odpovídal, že ne to, co člověk s mírností dává do úst je špatné, ale to, co z úst vychází.
Jinými slovy, Mistr Jan Hus vzal učení Ježíše Krista (to nejlepší, co nám zatím z hlediska lidskosti a mravnosti bylo dáno), s veškerou vážností a odpovědností vůči bližním, vůči všemu, co bylo v lidech potenciálně cenného a svatého, ale vinou mocných hrubě zanedbáno a potlačováno. Učení Ježíše Krista směřovalo jak k duševnímu a mravnímu rozvoji každé lidské bytosti tak ke spravedlivější společnosti. Podle Husa, který citoval sv. Matouše a Jana Svatoústého, církev bránila lidem vejít do království nebeského, jehož brány byly rozumové, ne založené na slepé poslušnosti církvi, na živoření, na nevzdělanosti. Otázka dostatečných znalostí lidí, schopností a možností bránit se nezodpovědné moci je trvalým problémem lidské existence a Hus byl jeden z prvních, kdo svou poctivostí a láskou ukazoval lidem cestu k mravní a rozumové nezávislosti na perverzní moci a ke schopnosti se bránit. Mocenská vrstva se v každé době snaží omezit vliv veřejnosti na politiku a jednou z cest je držet populaci nevzdělanou, neinformovanou, zavalenou nedůležitými zprávami. Stále však platí Ježíšovo „Běda Vám, kteří jste vzali lidem klíče od znalostí, učení.“
Hus věděl, že lidé musí rozumět světu, ve kterém žijí, že musí být schopni rozlišovat co je správné, dobré a co špatné, musí mít vnitřní zodpovědnost za sebe i za druhé, za věci veřejné, musí být schopni čelit nepoctivým záměrům mocných. Středověká scholastika se zabývala malichernostmi, nepodstatnými věcmi pro život, skutečnému vzdělání nesloužila, naopak přispívala k obecné nevzdělanosti podobně jako to činí nezodpovědná media dnes a málo angažované humanitní vědy. Scholastika neuznávala pravdu poznanou; do 18. století církev potírala vědecké poznání, a pravdu zjevenou klade dosud před pravdu poznanou.
S otázkou zodpovědnosti souvisela i otázka svědomí, důležitá pro křesťanství. Hus věřil, že „svědomí je schopnost sebepoznání“, schopnost rozeznat, zda člověk spáchal hřích, což znamená něco nečestného, nespravedlivého, destruktivního. V drobném spisku Dcerka, napsaném roku 1412 pro poučení mladých dívek (s. 19-21), Hus vyložil, že nedostatek svědomí vzniká z neznalosti, z nerozhodnosti, z nezřízené žádosti, z přílišné bázně, z nedostatku hledání poučení v Písmu. Člověk se má vyvarovat svědomí příliš širokého, často tolerantního k hříchu, i svědomí příliš úzkého, příliš malicherného. Byl přesvědčen, že k rozvinutí potřebného svědomí potřebovali lidé schopnost odlišovat dobré od špatného, a zároveň trvalé poučování. Ale toho se jim nedostávalo, zvláště církev v tomto ohledu klamala.
Jan Hus se aspektu lidské morality věnoval ve svých četných českých kázáních velmi intenzivně, a to jak do roku 1412 v Betlémské kapli v Praze, tak poté na venkově, zvláště na jihu Čech, když byl vyhnán z Prahy, neboť byl dán papežem do klatby a v Praze byl vyhlášen interdikt. Hus kázal až třikrát denně a často přišlo na jeho kázání až tři tisíce lidí. Do Betlémské kaple přicházeli hodně i Husovi studenti a přicházela i královna Žofie.
Betlémská kaple, kterou roku 1391 pro česká kázání nechal postavit Hanuš z Mülhelmu a obchodník Kříž, a ve které Hus kázal od roku 1402, byla solí v očích německým prelátům a měšťanstvu, ale král Václav IV. nedovolil, aby byla zbořena a česká kázání zrušena. Ve svých kázáních Hus horlivě vysvětloval jak příběhy a poučení z Bible souvisely s problémy soudobého života. Jeho kázání spojovala zvláště učení Ježíše a svatých, se současným životem, s potřebami materiálně i morálně strádajícího lidu, s nezodpovědností vyššího kléru, a hlubokými problémy společnosti.
Jan Hus učil lid, že má právo bránit se vůči útlaku a nespravedlnosti, postavit se proti nemravným postojům kněží a církve, učil, kdy církev neposlouchat. Připomínal, že Ježíš nejvíce trestal mistry, kněze a zákoníky, proto ho nejvíce nenáviděli. (Postila, 1992, s. 305). Světská i duchovní moc měla být podřízena vyšším principům, jinak sloužily destrukci (Antikristovi). Církev neměla právo nutit lidi k poslušnosti násilím, jako to běžně činila. V Bibli nacházel dostatek opory pro názor, že moc a blahobyt kazily lidi, kteří pak zrazovali původní křesťanské principy. Citoval sv. Augustina: „… Antikrist je každý, kdo násilím nebo úkladem žere statek lidský“, … a zle utrácí almužnu chudých“, „i kostely jsou dědictvím chudých“. (Hus, Česká nedělní Postila, 1992, s. 210-212). Hus i přijímání pod jednou považoval za výraz lakomství církve. Připomínal sv. Jana: „Každý, kdo pilně a užitečně pracuje, je hoden svého platu, i ten, kdo slouží oltáři…zaslouží pokrm a oblečení, ale to by mu mělo stačit, neměl by kněžstvím bohatnout.“ ( Hus, Česká nedělní Postila. 1902, s. 354; 1992, s. 268-69.). V jeho kázáních je hodně odkazů na nezřízený luxusní život vyššího kléru.
Církev zuřila, ale lid Husa stále více miloval, neboť ho pozvedal z obecné mravní špíny. Učil ho vědomí vlastní ceny, jak směřovat k životu lidštějšímu, mravnějšímu, spravedlivějšímu, v němž by bylo více zodpovědnosti za sebe i za druhé i více radosti. Ctnostný, skromný, učený, otevíral lidem srdce, rozum i intelekt. Kladl tak základy k větší důstojnosti lidí, aby lidé dovedli stát při pravdě poznané, aby nepodléhali snadno demoralizaci, která nejen ve středověku, ale i v jiných dobách včetně naší, vychází vždy z nezodpovědnosti mocenské vrstvy, která zrazuje úroveň lidí a národa ve prospěch soukromých zájmů, včetně svých, a dokonce ve prospěch cizích zájmů.
Mistra Jana Husa čím dál více podporoval nejen český lid, ale i měšťané a část šlechty, neboť uznávali jeho pravdu a zároveň si byli čím dál více vědomi odkud jde smrtelné nebezpečí pro české země, jejichž národ byl mravnější než okolní svět. Vůdčí silou tohoto nebezpečí byla katolická církev.
Je třeba zmínit, že Jan Hus měl řadu věrných přátel, což pro něho bylo velkou morální a intelektuální posilou i závazkem, podobně jako láska českého lidu. Ta byla nejvíce zavazující, tak jako láska k Bohu a Ježíšovu učení. Láska byla jistě největší posilou, když byla zapálena 6. července 1415 v Kostnici hranice s jeho tělem, které spolu s jeho duší a myšlenkami, katolická církev určila k věčnému zatracení a zapomnění. Po popelu jeho těla nezůstalo ani památky, byl vhozen do Rýna, aby Češi neměli nějaký ostatek. Jeho duše se však stala nesmrtelnou nejen v nás, ale i u všech spravedlivých v Evropě. Martin Luther, když byl souzen, tak se otevřeně hlásil k Mistru Janu Husovi. Dnes má Jan Hus jak u nás, tak ve světě řadu pomníků, vycházejí o něm knihy, demokratická vrstva českého národa z něho stále čerpá inspiraci a morální sílu. Ale tlaky na ponižování jeho osobnosti, jeho učení, na ospravedlnění justiční vraždy na Husovi, trvají dál a my jim musíme čelit znalostmi a morálními postoji, statečností.
Musím ještě zmínit nejvěrnějšího Husova přítele a žáka, Jeronýma Pražského, který byl upálen v Kostnici necelý rok po Janu Husovi.
Jeroným Pražský byla geniální a důkladně vzdělaná osobnost, horlivě šířil učení Mistra Jana Husa po Evropě, zvláště východní, šířil i učení Viclefa, jehož spisy přivezl z Anglie do Prahy, aby byly za čas církví zakázány a spáleny. Církev znemožňovala lidem přístup ke znalostem, bylo zakázáno myslet, neboť ze znalostí myslícího národa šel na mocné děsivý strach. Jeroným Pražský považoval český národ za svatý, Čechy za nejlepší křesťany. Hájil je všude ve světě, kde byli pomlouváni, osočováni, napadáni. Šířil učení Mistra Jana Husa. Jeroným je jeden z velkých Čechů, který měl ve světě vliv, ale stále čeká na důkladné bádání.
Mistr Jan Hus, Jeroným Pražský a všichni, kteří sdíleli jejich kritické názory na nepoctivost, agresivitu a útlak katolické církve a mocných obecně, položili základy k dvě stě let trvající české reformační době, která přinesla jak výdobytky, na které ostatní Evropa musela čekat přes sto let, zvláště náboženskou toleranci, tak postupně orientaci na úroveň vzdělávání všech lidí, která byla zničena jen krutostí a bezmeznou mstivostí Habsburků po Bílé hoře. Odpovědnost za ni a za další krutý vývoj měla hlavně katolická církve s jejím nepochopením pro křesťanství, pro princip, že člověk byl stvořen k obrazu božímu, a s jejími scestnými mocenskými ambicemi, pohrdáním národů. Nesmíme zapomenout, že všechny mocenské vrstvy mají tyto inklinace, a že musí být dostatečně kontrolovány obecným vzdělaným lidem. Dnes se dokonce začínají naše hluboké problémy, za něž může nezodpovědnost a chamtivost mocenských vrstev od roku 1989, svádět na pasivitu české veřejnosti, ač mocenské vrstvy dělají vše, aby veřejnost udržely politicky a morálně v nedospělém stavu. Jan Hus i Jeroným Pražský učili lid, jak se nebát nemravné moci, jak se řídit pravdou poznanou, svým rozumem a svědomím, jak statečností nemravné moci čelit.
A nakonec zopakuji to, co už jsem tady říkala před rokem. Jan Hus, Jeroným Pražský a jim podobní nebyli zapomenuti, stali se součástí inspirace jak pro české národní obrození, tak pro celkový demokratizační vývoj v českých zemích od 19. století, od Josefa Dobrovského, F. Palackého až k T. G. Masarykovi. Stali se součástí těch nejlepších českých tradic. Byli ctěni významnými českými osobnostmi a mnohými i v zahraničí. Dokud budeme na práci a lásku těchto osobností navazovat, máme naději se ctí se vymanit ze všech úkladů, které na nás historie a mocenské poměry v Evropě nakládají. Měli bychom dbát, abychom jejich odkaz předávali dalším generacím, dokonce i ve světě, neboť není odkazu, který by byl naplněn větší láskou k pravdě, k českému národu a k jeho důstojné existenci.
Projev pronesený 6. července, Husova kazatelna u Sedlčan, 14 hodin.
Ilustrační obrázek: Autor – By Bkwillwm – Own work, GFDL, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3899064.