Aleš Zpěvák se pokusil udělat základní pojmový pořádek v často skloňovaných pojmech národa, nacionalismu a národní identity. Co znamenají, jak se jejich význam měnil v čase a pohledem různých přístupů.

Z názvu předmětného článku je patrné, že nacionalismus, národ a národní identita jsou pojmy a jako takové mohou být v čase proměnlivé a jejich významový obsah se může lišit v kontextu nejen různých společností, ale i v rámci jednotlivých skupin téže společnosti. Tuto tezi lze vyčíst z toho, jak odlišně chápe národ a nacionalismus nejen lidský jedinec v té či oné formě vlády a státu, ale zejména i samotní autoři ústavněprávních, státovědných a sociálních publikací.

Chce-li se předmětný článek zabývat v obecném pojetí tématem nacionalismu a národní identity a potažmo tak i národa, je nyní nutné tyto pojmy alespoň stručně objasnit. Téma je vhodné vnímat jen jako analytický nástroj umožňující základní vhled do těchto pojmů. Přitom je nutné uvědomit si, že v kontextu problematiky píší někteří autoři o národu, jiní o nacionalismu, další spíše o národních identitách apod., přičemž v tomto článku chápeme národní identitu jako pojem úzce související s pojmy národ a nacionalismus a jako odvozený od jejich vzniku, charakteristik a potřeb.

Národ

Samotný termín národ podle českého historika Miroslava Hrocha existuje už od dávného středověku a kontinuálně přešel až do moderních jazyků, přičemž význam pojmu se proměňoval, a to nejen vzhledem k času, ale také v rámci přechodu mezi jednotlivými jazyky – v Anglii byl pojem národa úzce spjat s pojmem státu, v Německu se zase překlad pojmu Volk pojil spíše se společnými zvyky, jazykem a původem, ale i zde se pojetí významu pojmu v průběhu let proměňovalo.[1] Společným kořenem slova národ je latinské natio. Středověký termín natio dokonce původně neoznačoval příslušnost k národní či etnické skupině v dnešním slova smyslu a častěji užívaným kategorizačním mechanismem než natio byl pojem gens, tedy geny, které byly dle Nicholase Hudsona blíže konceptu rasy, spojení lidí společným původem.[2] Možnou významovou odlišnost významu národ je nutné uvědomit si a při analýze národa mít vždy na mysli, s jakým pojetím národa konkrétně pracujeme. K pochopení významu pojmu národ v kontextu českého národa a jeho dějin mohou pomoci české výkladové slovníky.

Většina současných sociologických slovníků definuje národ jako „osobité a uvědomělé kulturní a politické společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny a společné území“[3]. Jednotlivé národy se vymezují třemi různými hledisky – kulturou (především společný spisovný jazyk a společná dějinná zkušenost, popř. náboženství); politickou existencí (vlastní stát či autonomní status v rámci vícenárodního státu); psychologickým rozměrem (subjektivní vědomí jednotlivců o jejich příslušnosti k danému národu – národní uvědomění).

Slovníkové definice pojmu národ se tedy zaměřují na definici národa skrze společnou kulturu (jazyk) a sdílené politické společenství (stát), přičemž přináležitost k národu je dána objektivně (prostřednictvím totožné kultury a obývaného území) i subjektivně – vědomím příslušnosti k danému národu. Tyto definice sice zrcadlí základní povědomí lidí o významu pojmu národ, avšak nejsou plně vyčerpávající. Běžně se některé definice národa u rozličných autorů opírají o kritérium společného jazyka, u jiných o společný etnický základ, kulturní rysy, dějiny či společné území.

Tendenci charakterizovat národ prostřednictvím objektivních rysů (kultura, jazyk, politické vazby, vazby k teritoriu, „pouto krve“), nebo prostřednictvím subjektivního definování národa (uvědomění si vlastní příslušnosti k národu a přání být identifikován právě s touto národností, vzájemné uznání toho, že patříme k témuž národu), či slučování obou přístupů popisuje česko-britský antropolog Arnošt Gellner[4], který ve svých knihách píše, že „národy jsou jako plody kultury či jako plody lidských přesvědčení a vzájemného uznání“. Rovněž český historik Miroslav Hroch ve svých knihách dodává, že od 20. století většina badatelů upouští od primordialistického charakterizování národa jako odvěké kategorie – národ podle nich nelze definovat pouze etnickými rysy (jazyk, kultura), větší důraz začal být kladen právě na subjektivní a vědomý pocit přináležitosti k národu. To se odráží i v definici národa, o kterém Hroch říká, že „o existenci národa lze hovořit tehdy, kdy se s národem ztotožňují všichni, nebo téměř všichni, kdo přicházejí v úvahu jako jeho možní příslušníci.“

Uvědomění si přináležitosti k národu je pro moderního člověka poměrně samozřejmou zkušeností, nebývalo tomu však vždy. Lidé nad svou národností v tradičních dobách neuvažovali, kategorizace lidí pomocí pojmu národa nebyla automatická. Aby se kategorie národa jakožto klasifikační nástroj mohla stát každodenní součástí reality a vnímání lidí, musely nastat specifické podmínky, které umožnily a vyžádaly si započetí existence národa a jeho vnímání jako samozřejmého a přirozeného, přičemž samotná tato kategorie odvěká a nevyhnutelná není.

Fakt, že národ nebyl odpradávna elementární součástí a kategorií společnosti, si neuvědomují, ba jej přímo popírají primordialisté. Základní rozdíl ve vnímání národa, existuje právě mezi primordialisty a konstruktivisty. Primordialisté chápou národ jako odvěkou kategorii, jejíž objektivní existenci je možno a nutno oživovat, obrozovat, poněvadž je specifickou hodnotou lidského rodu. Dle Gellnera primordialisté vnímají národ a nacionalismus jako samozřejmou, přirozenou a nutnou součást společnosti a mysli lidí. Fakt, že se v určitých historických etapách a společnostech nacionalismus prokazatelně nevyskytoval, si vysvětlují jako následek hlubokého spánku národa a tedy neuvědomování si existence nacionalismu národem, přičemž je nutné národ ze spánku probrat. Odtud také pochází vznik pojmu „buditelé národa“, od nichž se dost příznačně požaduje, aby do této doby spící národ probudili – pomohli mu uvědomit si podstatu své národnosti a její důležitost. Dle primordialistických, nacionálních a v extrémních případech až nacionalistických ideologií byl a je národ odjakživa základním stavebním kamenem lidstva. Přičemž tento předpoklad je poměrně radikální a zcela mylný.

Proti primordialistickému vnímání národa se dnes vymezují mnozí vědci. Národ podle názoru Gellnera není vrozená všeobecná vlastnost lidstva, ale stalo se nyní, že to tak vypadá. Ve skutečnosti národy, stejně jako státy, jsou nahodilostí a nikoli všeobecnou nutností. Ani národy ani státy neexistují ve všech dobách a za všech okolností.

Nacionalismus

Na rozdíl od pojmu národ, který má předmoderní kořeny, je pojem nacionalismus novotvarem, jehož význam se konstruuje právě kolem konkrétního vnímání pojmu národa danou společností.

Sociologické slovníky tvrdí, že o nacionalismu se hovoří tehdy, jestliže intenzita národního uvědomění je natolik vyhraněná, že se střetává se zájmy, popř. vůbec existencí jiných, zpravidla sousedních národů. Jde o intenzivní národní uvědomění, které se vyhraňuje v protikladu k příslušníkům jiných národů.

Sociolog Jan Jandourek v sociologickém slovníku definuje nacionalismus jako ideologii „přehnaného národního vědomí, která snižuje hodnotu ostatních národů. Podle nacionalismu mají lidé pouze jednu národnost, která je nejvyšší hodnotou a té by měli podřídit své soukromé zájmy. Často je nacionalismus spojován s požadavkem vlastního suverénního státu.“[5]

Slovníkové definice pojmu nacionalismus se zaměřují především na charakteristiku nacionalismu skrze vyhraněné národní uvědomění lidí, které je vnímáno jako velmi silné až extrémní, a jehož cílem má být vymezení se vůči jiným národům a jejich devalvace. Požadavkem takto uvědomělého národa pak může být právo na existenci vlastního suverénního národa. Definice však opomíjejí v kontextu suverénního státu vzpomenout jeho založení na společností sdílené kultuře. Jasnější a přesnější definici nacionalismu udává Gellner, který říká, že nacionalismus je „původně politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musí být shodné a moc má být držena v rukou zástupců většinového etnika.“[6] Nacionalismus je tedy „politický princip, který z kulturní podobnosti činí fundamentální sociální pouto“[7]. Podle rétoriky nacionalismu pak mají lidé, kteří sdílejí společnou stejnou kulturu, obývat společné suverénní území.

Podle Arnošta Gellnera je důležité uvědomit si fakt, že nacionalismus a s ním spojené státy nebyly součástí společnosti odjakživa. Kultura a organizace jsou přirozenou společenskou realitou, nacionalismus ale jejich přirozenou a univerzální složkou není. Dříve se kolektivní identita neodvíjela od pojmu národa tak, jak je to běžné v mnoha státech dnes a institucionální jednotky netrvaly na společné národní kultuře. Dříve nebylo nutné, aby státní hranice kopírovaly hranice národů a kultur, naopak bylo na mnoha územích běžné, že spolu koexistovaly různé národní skupiny. Nacionalismus je tedy nutným důsledkem či korelátem našich (rozuměno moderních současných) společenských poměrů, přičemž jeho kořeny vidí právě v modernitě, není však přirozenou společenskou, odedávna danou nutností.

Národní identita

Pojem „národní identita“ v sobě obsahuje dva základní koncepty – výše popsaný národ a identitu. Identitu můžeme charakterizovat jako hluboký pocit vlastní totožnosti založený na prožívání vlastní komunity. Národní identitu můžeme chápat jako kolektivní sociální identitu, která se projevuje jako pozitivní vztah jedince k vlastnímu národu a zemi, pocitu příslušnosti k danému národu a také vymezení se vůči národům a kulturám jiným, které mohou být vnímány jako potencionálně ohrožující vlastní kulturu.

Pojem národní identita je dnes nejen často diskutovaným a ve středu zájmu situovaným pojmem, ale jde také o pojem komplikovaný a složitý.

…

Národ a nacionalismus lze vnímat jako základní pojmy složené ze souhrnu významů, které se odvíjejí od konkrétního sociálně-historického kontextu a které se v pojmu nahromadily v průběhu let. Jednotlivé významy mohou být navzájem v rozporu a v jednotlivých společnostech se vnímání národa a nacionalismu může lišit. Mojí snahou zde bylo nastínit základní fragmenty předmětného tématu a pokusit se tyto základní pojmy v obecném pojetí objasnit.

 

Seznam literatury

GELLNER, Arnošt. Národy a nacionalismus. Praha: nakladatelství Hříbal, 1993. ISBN 80-900892-9-1.

HROCH, Miroslav. Pohledy na národ a nacionalismus. Praha: nakladatelství Slon, 2004 (1. vydání). ISBN 80-86429-20-2.

HUDSON, Nicholas. „From ‚Nationʻ to ‚Raceʻ: The Origin of Racial Classification in Eighteenth-Century Thought.“ Eighteenth-Century Studies 29 (3), Oxford, 1996.

JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. ISBN 978-80-7367-269-0.

Poznámky

[1] K tématu viz HROCH, Miroslav. Pohledy na národ a nacionalismus. Praha: nakladatelství Slon, 2004 (1. vydání), str. 11-13. ISBN 80-86429-20-2.

[2] Blíže viz HUDSON, Nicholas. „From ‚Nationʻ to ‚Raceʻ: The Origin of Racial Classification in Eighteenth-Century Thought.“ Eighteenth-Century Studies 29 (3), Oxford, 1996: 247–264.

[3] JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. ISBN 978-80-7367-269-0.

[4] GELLNER, Arnošt. Národy a nacionalismus. Praha: nakladatelství Hříbal, 1993. ISBN 80-900892-9-1.

[5] JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. ISBN 978-80-7367-269-0

[6] GELLNER, Arnošt. Národy a nacionalismus. Praha: nakladatelství Hříbal, 1993, str. 12.  ISBN 80-900892-9-1.

[7] Tamtéž, str. 17.