Ekonom Jaroslav Šulc (ČMKOS) vysvětluje, jak je to s novým zvýšením minimální mzdy a proč je česká ekonomika nehledě na to stále v pasti. Jak z ní ven?
Jak známo od pondělka vláda svým nařízením stanovuje od 1. ledna příštího roku hranici minimální mzdy na 12 200 korun. Dodejme, že nejnižší výdělek by tak měl díky tomu jen nepatrně překročit ve vládním prohlášení avizovaný 40 % limit podílu minimální na průměrné mzdě. Za této koaliční vlády tak z původní hladiny 8 500 Kč vzroste minimální mzda celkově o 43,5 %, což nepochybně přivítá cca 132 tisíc zaměstnanců, kteří visí na samém chvostu příjmového žebříčku (pokud vůbec mají práci). Ve svých peněženkách najdou příští rok navíc asi 3,1 mld. Kč, díky tomu státní fondy (důchodový a zdravotní) inkasují navíc cca 0,6 mld. Kč. Tolik aktuální statistická fakta, a teď některé souvislosti.
Bohužel v případě, když tyto poměrně optimistické údaje o poměrně vysoké dynamice za poslední skoro čtyři roky dáme do mezinárodního kontextu, budeme muset rychle vystřízlivět z nadšení, že se podařilo za poslední rok dohnat mírné zpoždění. Nicméně i tak – především v důsledku předchozí skoro osmileté stagnace za pravicových vládních koalic po roce 2006 – zůstává česká minimální mzda i po čtverém poměrně velkorysém navyšování pořád ještě co do absolutní úrovně neudržitelně nízká, když (v přepočtu na euro a na paritu kupní síly) se na začátku příštího roku teprve přiblíží k hranici cca 690 euro (strohým kursovým přepočtem jde jen o cca 470 euro). Přitom jádro evropských vyspělých zemí je však již asi na dvojnásobku, tj. v pásmu od 1200 euro (Velká Británie, Irsko, Francie apod.) až do snových 1700 euro (Německo a země Beneluxu).
Česko pořád na konci
Česká republika (opět v přepočtu na euro a na paritu kupní síly) zřejmě i po zvýšení setrvá někde na konci početně silné střední skupiny zemí vymezené zdola hranicí cca 600 euro (Litva, Estonsko, Slovensko plus zbytek západní Evropy) až po Slovinsko (s cca 1000 euro), když evropský žebříček uzavírají nejméně vyspělé země Balkánu (Albánie, některé země bývalé Jugoslávie, ale též Lotyšsko) s minimální mzdou (pořád vyjádřené v paritě kupní síly, tedy s ohledem na ceny zboží a služeb v daném státě) pod hladinou 600 euro.
Přestože hladina minimální mzdy má poměrně silnou korelaci s ekonomickou úrovní dané země (vyjádřené třeba jako poměr HDP na obyvatele), resp. s celkovou produktivitou (poměr HDP na zaměstnance či na odpracovanou hodinu), odstup hladiny minimální mzdy v ČR od jejího postavení co do výše HDP či celkové produktivity zůstane pořád značný a teoreticky naznačuje existenci pořád ještě poměrně značného prostoru pro udržení jejího absolutního i relativního vzestupu do budoucna.
Jakkoliv se další navyšování minimální mzdy zdá z mnoha stránek velmi žádoucí, obávám se, že další růst nemusí být tak úplně jednoznačný.
Odhlédnu přitom jak od zcela pragmatického zdůvodnění růstu minimální mzdy potřebou odejít u zaměstnanců od hranice příjmové chudoby (pod ní se nachází každá desátá česká domácnost, ale jde o trochu jiný soubor s vysokým zastoupením penzistů) a zbytečně nekomplikovat český sociální systém nutností testovat příjmy k právu na čerpání sociálních podpor, tak nebudu přihlížet ani k čistě politickým souvislostem, jako je volební cyklus a nezbytnost dohánění záměrů vtělených do vládního prohlášení této koaliční vlády doslova na poslední chvíli. Omluvou může být, že tato koalice dostala na podzim 2013 černého Petra v podobě úmyslně zmrazené minimální mzdy, a to spolu se spoustou jiných kostlivců ve skříni z neblahé éry škrtforem a úsporných balíčků, kterými předchozí vlády poněkud nekoncepčně a místy i hloupě reagovaly na dopady globální finanční krize. Nepřehlédnutelný není ani trvalý odpor podnikatelské sféry, což byl vždy evergreen na jednání pléna tripartit, kdy bylo navýšení minimální mzdy na programu.
Konflikt práce a kapitálu nikam nezmizel
Nicméně nelze nezmínit aspoň jeden politickoekonomický aspekt: v rámci „vypořádávání se s marxistickou minulostí“, kdy se jaksi z obecného diskurzu vytratil pojem konflikt práce a kapitálu, resp. dělení výsledku hospodaření mezi zisk vlastníka a odměnu za práci. To, že se o tom veřejně moc nediskutuje, ještě vůbec neznamená, že daný rozpor mezi prací a kapitálem snad přestal objektivně existovat. Nepřestal, on dokonce dostává mnohem komplikovanější a obtížně uchopitelnou podobu v důsledku málo viditelného střetu o rozdělení v tuzemsku vytvořeného zisku v rámci novodobé vlastnické struktury, a to mezi domácími/českými a zahraničními, resp. nadnárodními vlastníky. Pravda, k tomuto tématu jsou již zpracovány první studie (A. Chmelaře a jeho týmu na Úřadu vlády), kde jsou základní makroekonomické dimenze odlivu zisků z české ekonomiky vyčísleny, nicméně na detailní sondáž všech souvislostí a dopadů z realizace specifické české cesty privatizace a transformace stále ještě čekáme.
Nicméně již nyní je zřejmé, že právě zde je jádro problému: Mám zato, že závislá a po vlastnické stránce jen málo autonomní česká ekonomika i při srovnatelně poměrně vysoké produktivitě práce a dané úrovni zisku generuje obecně již jen málo peněz pro odměny zaměstnanců. A že právě toto je faktor, který následně limituje i možnosti dál manévrovat s úrovní minimální mzdy (návazně na to i s institutem zaručené mzdy).
A nejen to: Tím, jak se postupně nutně odchází od – za socialismu – extrémně znivelizovaných odměn za práci, resp. jak mzdová diferenciace časem nezadržitelně narůstá, tak pro nejvyšší tři příjmové decily se trvale vyčleňuje nadprůměrně vysoká absolutní suma z celkově vyplácených mezd a platů, a to přirozeně na úkor „zbylých“ dvou třetin příjemců mezd a platů.
Jak se dostat z pasti?
Jak z této pasti ven?
Alternativ zas není tak mnoho, jak by se na první pohled zdálo. Je evidentní, že odbory (i v odborech neorganizovaní zaměstnanci) dál budou tlačit na růst minimální mzdy, a to nejméně s cílem udržet její reálnou kupní sílu a spíše ji o 3 až 5 %, ne-li více, ji meziročně navyšovat. Tento oprávněný tlak „zdola“ však bude nezbytné doprovodit tlakem „shora“, především celkovou rekonstrukcí české hospodářské politiky, protože dosavadní post-transformační model již svůj růstový potenciál dávno vyčerpal.
Základní kontury jsou jasné – je čas odejít od zažité mentality a faktického podnikatelského dopingu „levné práce“ jako hlavního nástroje konkurenceschopnosti většiny českých firem, v návaznosti na revitalizaci vědeckovýzkumné základny naskočit do rozjíždějícího se vlaku Společnost 4.0, nutno co nejdříve zvrátit vražednou růstovou tendenci odlivu kapitálu z České republiky do zahraničí a takto postupně uzavírat nůžky mezi doma vytvořenými a doma spotřebovanými i investovanými zdroji. Je to nepochybně mimořádně složitá a strukturálně velmi komplikovaná úloha, ale jistě není neřešitelná. Ale je to jediná cesta, jak se v dohledném horizontu v absolutní úrovni odměňování (včetně hladiny minimální mzdy) odpoutat od krajně nedůstojné pozice, ve které se dnešní Česká republika v Evropě nachází.