Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč se sociální sítě staly místem rozdělení a ne spojení, a proč to vlastně není až tak překvapivé.

Proboha, vypněte někdo ty sociální sítě! Nenapadá vás to někdy? Z dost jasných důvodů: rostoucí obsahová, argumentační i hodnotová chaotičnost, nedorozumění a pocit nesmyslnosti. Konkrétně dnes více než miliardový Facebook stále víc rozděluje, než aby spojoval. Klišé, které je ale popisem skutečnosti a stojí v protikladu s velkými slovy jeho zakladatelů o globálním spojení světa, větším porozumění a otevírání možností.

Sociální sítě stále očividněji nahrazují diskuzi pranýřováním, demagogii nebo rovnou osobními urážkami. Často je to dílem profilů s anonymními jmény, která dávají jejich majitelům volnost psát si v podstatě cokoliv. Vypustit páru a přestat sublimovat, protože to prostě není potřeba. Většina takových „názorů“ by tváří v tvář nepadla, ale obrazovka počítače „se nečervená“. Sprostota a hloupost se schovávají za frázemi o svobodě slova. Stud zmizel z obzorů, protože ztratil tvář a v rámci sociálních bublin se na principu vrána k vráně rozmáhá logika tlupy souhlasu.

Konec dělby práce?

Facebook je ale také prostorem, kde se všichni vyjadřují ke všemu. Přestává existovat rozdíl mezi názorem odborníka, který se předmětu věnuje celé roky a názorem laika. Jenže odbornost není, a není na tom nic elitářského, jenom otázka názoru, ale rovněž metody, tréninku a sebediscipliny. Odborníci jsou jenom lidé, takže se často mýlí (a ti dobří to umí přiznat). V demokratické společnosti by se měli snažit poskytovat veřejnosti kvalifikované informace a znalosti. Jenže jak, když ta to stále víc odmítá?

Ale nejde vlastně jen o vědeckou odbornost, dnes se na sociálních sítích můžete dozvědět i to, jak „správně“ naistalovat elektrické vedení nebo plyn.…jak zaručeně omládnout o 20 let, shodit 20 kg za tři hodiny, stát se nesmrtelným nebo vyhrát nad smrtelnou nemocí. Zaručeně „alternativně“. Klasická dělba práce je ta tam. Vítejte ve světě, kde všichni vědí a umí všechno…a nikdo nic!

Co se to vlastně děje? Sociální sítě, nadějné dítě propojeného světa internetu, se před očima mění na bitevní pole. Roste nepochopení, radikalizace a polarizace. Mosty se pálí.  Drolí se konceptuální poznání, rozpadají se autority a ke slovu se dostávají iracionální výklady světa. Sny o globálním spojení světa se obrací vniveč, protože je stále patrnější oddělení. Kde se stala chyba?

Nic nového pod sluncem

Na první pohled se zdá, že taková zkušenost je ojedinělá. Jenže není. Elektronická komunikace prostřednictvím internetu a sociálních sítí je další v řadě komunikačních revolucí. Je rychlejší a intenzivnější, ale úplně nová není. Nicméně zkušenosti těch starších nedávají moc důvodů k velkému optimismu. V článku pro nejnovější Foreign Affairs si falešného proroctví hyper-propojeného světa všiml Niall Fergusson a stojí za malou odbočku.

Na konci 15. století umožnil Gutenbergův vynález knihtisku nové, efektivnější formy komunikace mezi lidmi a také utvoření nových sítí. Ani tento vynález ale nevedl k univerzálnímu propojení světa, naopak narušil náboženský monopol katolicismu – tím, že pomohl vzniku nové, alternativní „sítě“ protestantismu a vedl k vernakulizaci komunikace v jazykovém smyslu. Jak známo z této konstelace se, alespoň podle teorie Benedicta Andersona, rodily  moderní národy jako „imagined communities“ a také nacionalismus.

Důsledkem bylo odvrácení se od univerzalizujícího systému, od jedné katolické víry a jednoho jazyka a později také odpor proti politickému univerzalismu imperiálních států. Jejich komunikační monopol a hierarchie byly rozbity, což ale rozhodně nebyla idylická cesta nějakého mírumilovného vyjednávání.

Zkrátka, nová forma komunikace otevřela stavidla pro nové (ale společensky vygenerované) obsahy a myšlenky, které byly více či méně podvratné k dosavadní nadvládě. Výsledkem byl souboj, či boj o nadvládu (hegemonii) – protestantismus versus katolicismus jako další variace na souboj mezi místem (partikulárním) a světem (univerzálním), který přerostl v podstatě do nejméně 100 let nábožensky motivovaných válek v Evropě.

Tato historická zkušenost má i jiné paralely k dnešku. Tedy, pokud odhlédneme od politické ekonomie webu a sítí, které jsou dnes vlastněny monopoly a oligopoly s centrem v Silicon Valley. Jak Ferguson připomíná, knihtisk se stal médiem, které jednak tisklo traktáty filosofů, které radikálně změnily myšlení o světě. Aby stejně tak vydával spisky a knihy o čarodějnictví, které sloužily jako návody pro nejen katolickou inkvizici. Knihtisk, stejně jako web či sociální sítě a internet, nepřekvapivě neobsahují jenom strukturovaný, racionální a pokrokový obsah. Konspirační teorie nebo fakenews se dají řadit k publikačním počinům à la Kladivo na čarodějnice.

Jako dozvuková komora

Sítě tedy nejsou jen zdrojem optimismu ve smyslu dosažení nějakého jednotícího, společného konsensu, univerzálního rámce v jedné společnosti či globálně. Jistě, že podvratný účinek současných sítí se opakovaně prokázal. Dovedou dát zajímavé lidi dohromady, otevřít okno do světa, dát hlas těm, kteří ho doposud neměli a jsou místem, které umožňuje pochybovat srovnatelně s mírou vzdělání a otevřenosti jejich uživatelů. Kladou ale stále větší nároky na schopnost rozpoznat, filtrovat a dobře zhodnotit zdroje informací a obsahy, které se na síti sdílejí.

Jenže to je dovednost, která napadá ze stromu. Zvláště, když zahrnuje boj s tzv. „confirmation bias“, které svádí k tomu brát vážně a pracovat jen s těmi fakty, zprávami a výklady, které jsou v souladu s našimi předpoklady nebo předsudky. Ty opačné filtrujeme, popíráme nebo rovnou zesměšníme. Jistě, že si všichni nemůžeme myslet všechno a věřit všemu. To nikdo nečeká. Ale zdravý skepticismus a snaha vidět věci z druhé strany na sítích přestává fungovat.

Nejhorší je snad poznatek, že sociální sítě ve skutečnosti izolují – což je možné vidět jako paradox, protože mají dělat, a to dokonce slovy jejich vynálezců, přesný opak. Uzavírají do dozvukové komory, kde jsou slyšet jenom echa vlastních názorů, zatímco všechno, co nechceme slyšet úspěšně „blokují“ či dokonce „vyhánějí“ jako ďábla. V češtině říkáme „vrána k vráně sedá“ a v odborném jazyce pro to máme slovo „homofilie“ (láska ke stejnému).  Nicméně, je nutné dodat, že roli hraje často také forma komunikace – trollování, osobní útoky a zjevné nesmysly vedou lehce k homofilii.

Všimněte si, že Facebook do dnes nemá možnost ikonky „nesouhlasím“. Na Facebooku se vám věci mohou líbit, můžou vás štvát, zdát se vám super, mrzet vás nebo být parádní. Ale nesouhlasit s nimi – aspoň nastavením – nemůžete.

Byl to, myslím, Václav Bělohradský, kdo napsal, že veřejný prostor je místo, kde se dozvídáme i ty věci, které nechceme slyšet a vědět. Má pravdu. A přesně tohle zatím Facebook a jeho další alter ega ze své podstaty nenabízejí, ba dokonce to popírají.