Architektka Marie Švábová se zaměřila na to, jak je to s uměleckou a architektonickou kvalitou kopie Mariánského sloupu v historickém prostředí centra Prahy.
V poslední době, po dokončení přibližné kopie Mariánského sloupu, ožily znovu spory o jeho obnovení na původním místě na Staroměstském náměstí. Důvodem sporů je většinou různé chápání symboliky pomníku, různý názor na naši historii a především na význam katolické církve nejen v průběhu dějin našeho národa, ale i v současnosti.
Pomník byl vztyčen 30 let po bitvě na Bílé hoře, vysvěcen 13. 7. 1652. Byl oslavou osvobození Prahy od švédských vojsk. Vítězství nad Švédy ale znamenalo i porážku české reformace, konec nadějí naších exulantů, z velké většiny elity našeho národa, na návrat. Odešel s nimi navždy z vlasti i J. A. Komenský. Od doby obrození byl pomník vnímán především jako symbol poroby a jako takový byl stržen žižkovskými hasiči brzy po vyhlášení naší samostatnosti po 1. světové válce – 3. listopadu 1918. V davu přihlížející vlastenecké mládeže byla i tehdy sedmnáctiletá Milada Horáková. Ostatně podobné politicky zaměřené odstraňování pomníků je aktuální stále – boření soch jižanských generálů z doby bojů za svobodu černých Američanů můžeme právě sledovat i ve Spojených státech – není asi náhodou, že probíhá současně s oživením rasových nepokojů.
Smysl obnovení je hlavně ideologický?
Doba, kdy nebude obnovený mariánský sloup vedle Husova pomníku vnímán konfrontačně, zřejmě ještě u nás nenastala. Pravděpodobně není pro nás stále ještě samostatnost našeho státu zcela samozřejmá, trvala bez přerušení vždy velmi krátce na to, aby byl strach z návratu nějaké závislosti zažehnán. Proto snaha o vyřešení sporů z hlediska ideového asi ještě úspěšná nebude. Nadějnější by byl přístup z pozice památkové ochrany a stále opomíjené vyhodnocení současného prostoru náměstí i jakási prognóza jeho dalšího vývoje.
Původní místo pomníku bylo v historicky autentickém prostředí před Týnskou školou. Pořízení přibližné kopie uměleckého díla barokního sochaře Jiřího Bendla z dílny renomovaných sochařů a restaurátorů, Jana Bradny a Petra Váni a za účasti architektů s hlubokou znalostí historického tvarosloví by mělo být zárukou kvalitního výsledku. Přesto vzniklo falsum a jistě je problematické ho použít v tak cenném historickém prostředí, jakým je Staroměstské náměstí, nejen pro náš národ, ale pro světové kulturní dědictví. Celá záležitost by měla být pečlivě projednána na této úrovni, není to jen naše záležitost. Obnovení pomníku, který se nezachoval, sebekvalitnější přibližnou kopií sice na původním místě, ale do změněného prostoru náměstí nesmírné historické ceny, je těžko obhajitelné. Navíc se vnucuje nepříjemná představa, že smysl tohoto aktu leží především v rovině ideové a politické, která by v tak cenném prostoru místo mít neměla.
Mariánský kult je i v naší sekulární společnosti vnímán především jako obohacení religiozity poezií, všeobjímající mateřskou láskou, slitováním, odpuštěním. To je Maria obrazů Narození Páně, Zvěstování, morových sloupů a lidových koled. Použití jejího pomníku k politickým a ideově cílům její obraz v srdcích lidí poškozuje. To prokázalo i svržení sloupu po první světové válce. Maria zde byla již tehdy chápána jako politický symbol, ne ve skutečném smyslu své osobnosti.
Prostorové hledisko
Zbývá hledisko prostorových možností náměstí. Oba pomníky byly na náměstí společně velmi krátkou dobu tří let – Husův pomník byl slavnostně odhalen 6. července 1915, mariánský sloup stržen 3. listopadu 1918. Šalounovo dílo bylo a je z hlediska svého objemu i celkového ztvárnění kritizováno pro přílišnou hmotnost, tíži neodpovídající vertikálně orientované architektuře náměstí. Proto po odstranění barokního sloupu prázdno nevzniklo. Husův pomník zaplňuje náměstí víc než dostatečně svou těžkou horizontální hmotností. Pro další monument – navíc zcela odlišného směřování v prostoru, s jakousi vertikální transcendencí, tu důstojné místo najdeme těžko.
Každý nemovitý artefakt – domy obytné i monumentální, kostel, pomník – má kolem sebe v prostoru jakési silové pole své působnosti, které by mělo být totožné s ochranným pásmem. Pokud je do tohoto ochranného pásma postaven jiný objekt, navíc odlišného architektonického charakteru, jejich účinnost se nesčítá, ale ruší, dochází doslova k nepříjemné interferenci, disharmonii. Došlo by k ní i při postavení vertikálního sloupu do prostoru přeplněného horizontálním působením Husova pomníku.
Pokud bychom měli možnost rozhodnout, který pomník do prázdného náměstí umístit z hlediska kompozice jeho prostoru (bez ohledu na symboliku významu), byl by jistě vybrán barokní sloup, sdílející s tímto prostředím spirituální vertikální transcendenci. Tato možnost tu ale není, náměstí není prázdné. Husův pomník svým ideovým obsahem a tradicí je s místem spojen pevně. Zbývá potom zvážit, jestli má mariánský sloup vedle něho možnost odpovídajícího autonomního uplatnění. Náměstí je vymezený prostor, nemá neomezenou kapacitu. Není možné v jedné koncertní síni hrát současně dvě různé skladby. Z vizualizace vyplývá, že další pomník vytvoří v prostoru náměstí dojem lapidária, skladiště pomníků z různých slohových období. Argument, že to, co někde historicky bylo, je možné tam vždy vrátit, není z daleka vždycky možno uplatnit. Město se vyvíjí, změny musí navazovat na skutečný současný stav, ne se především snažit vycházet z minulosti a evokovat ji.
Město není učebnice historie
Město není učebnicí historie ani museum, ale životním prostředím společnosti, která právem požaduje harmonii a řád, které jí dávají existenciální podporu v každodenních nejrůznějších aktivitách. Řád města spočívá především v jeho prostorové urbanitě – čím významnější prostor, tím větší důraz na kvalitu jeho prostorového uspořádání i odpovídajícímu ztvárnění jeho architektury. Staroměstské náměstí se nám dochovalo jako torzo. Impozantní počet architektonických soutěží, které se marně snažily ho zkompletovat, dokazuje, jak těžký je to pro současné architekty úkol. Jejich problém spočívá především v tom, že současná architektura neumí pracovat s prostorem. Jaksi se zapomnělo, že architektura je především tvorba prostoru, že urbanismus našich historických měst je na jeho prioritě založen. Úspěšně dostavět náměstí nemůže ten, kdo tady bude chtít dostavět radnici, ale ten, kdo bude chtít dotvořit jeho prostor. Návrh dostavby náměstí, který dokáže určující postavení prostoru respektovat, bude sledovat oslabení tvrdosti průrazu Pařížské třídy, pokusí se o scelení, optické uzavření náměstí – a o vymezení prostorové autonomie chrámu sv. Mikuláše. Barokní architektura potřebuje pro uplatnění své síly vymezený odpovídající prostor – bez vymezeného prostoru je jako zvuk varhan bez chrámové lodi. Vytvoření nového vnějšího prostoru pro mikulášský chrám bude velmi významný úkol celé dostavby – mohla by ho obohatit i přibližná kopie barokního mariánského sloupu.
Ponechat torzo náměstí jako monument zkázy asi nezamýšlí nikdo. I ta nejcitlivější dostavba přinese změnu. Uvažovat o umístění v podstatě nového pomníku do nedokončeného náměstí je riskantní, neprozíravé. Staroměstské je náměstí památkou nejen národního, ale světového významu. Zodpovědnost k jeho nesmírné historické hodnotě by měla být na prvém místě. Obnovení v podstatě zaniklého pomníku přibližnou kopií v jeho prostoru nemohou žádné ideové nebo politické záměry ospravedlnit.
Ilustrační obrázek: Autor – By Estec GmbH, Billig Hotel in Prag – Own work, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=7053288