Recenze: Historik Jiří Malínský recenzuje sedmidílnou edici zápisů exilové čs. vlády v Londýně, která vyšla péči kolektivu editorů a několika vědeckých institucí.
Historická paměť, která se váže k druhému odboji, nebyla po desetiletí úplná. Stranou poznání významné části historické odborné literatury zůstával důležitý pramen – zápisy z jednání exilové londýnské vlády. Informace, kterými disponovala historická, ale zejména čtenářská veřejnost, byly kusé. Zatímco komunistické období líčilo londýnskou vládu a prozatímní státní zřízení v barvách co nejčernějších, polistopadová reflexe se v lepším případě omezovala na pozitivisticky holistický popis, v případě horším prezentovala historii západního odboje jako jakousi jednosměrnou předsíň poválečné sovětizace Československa. Oba pohledy mají cosi společného: zkreslují historickou skutečnost a nechtěně se do značné míry shodují i v pohledu na vůdčí osobnost druhého odboje prezidenta Budovatele Edvarda Beneše.
Existují ale i jiné pohledy. Válečná část vzpomínek ministra financí exilové vlády Ladislava Karla Feierabenda se prolíná s pohledem dalších nevšedních osobností: premiéra Winstona Churchilla a vůdce Svobodných Francouzů generála Charlese de Gaulla. Londýnský exil se v této dobové válečné komparaci – srovnáván s exilovými vládami dalších evropských zemí, zejména zeměmi středovýchodní Evropy – jeví jako konsolidovaný, zrale řízený a zrale se chovající celek, který houževnatě kráčí krok za krokem k renesanci československé státnosti, průkopnicky – ve shodě se západními demokraciemi – vymezuje svůj vztah k Moskvě a předem a v předstihu řeší nejen budoucí stát demokracie socializující, ale i národnostní menšinovou politiku. Snaží se přitom reagovat na sílící sovětizační hrozbu, o níž byl včas zpravován mužem nejpovolanějším – někdejším ruským legionářem a náčelníkem československé vojenské mise v sovětovém Rusku generálem Heliodorem Píkou.
Mnohému v stále probíhajících diskusích, v nichž čas od času vítězí nad dostupnými fakty a věcně střízlivým rozumem emoce až dětinské, může napomoci nedávno dokončená ambiciózní edice zápisů z jednání londýnské exilové vlády z let 1940–1945. Pramen, po desetiletí pokládaný za ztracený, byl nečekaně nalezen při inventarizaci Benešova fondu na půdě Masarykova ústavu AV ČR v roce 2002, kde se k všeobecnému překvapení odborné komunity dochoval v úplném stavu. Myšlenka, že by měl být přednostně vydán pro mimořádný význam, který je s ním oprávněně spojován, byla nasnadě. Vědomí, že se jedná o mimořádně obtížné zadání, nedokázalo zchladit zápal a odhodlání skupiny českých historiků, archivářů a editorů. Jen tak mohl být v až nečekaně krátké době tento úkol splněn.
Své síly k jeho zvládnutí spojily mimo Masarykova ústavu AV ČR (během vydávání nabyl ústav nové organizační podoby sloučením s Archivem AV ČR) Historický ústav AV ČR, Centrum právněhistorických studií (společné pracoviště Historického ústavu AV ČR a Právnické fakulty UK) a posléze i Právnická fakulta Univerzity Karlovy. Zosobněním tohoto komplexu českých akademických i vysokoškolských pracovišť se stali editor a archivář Mgr. Jan Bílek (mj. významný představitel Ústavu TGM; jeho současným působištěm je Památník národního písemnictví), vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR doc. dr. Jan Němeček, DrSc. a pedagog a děkan Právnické fakulty prof. PhDr. Jan Kuklík ml., DrSc. Na ně navázala řada dalších odborníků a vědců, kteří při této příležitosti prohloubili a zúročili výsledky své mnohaleté práce. Projekt byl financován především ze zdrojů Grantové agentury České republiky a důležitého podpůrného gesta Ediční rady Akademie věd České republiky.
Nesporná odbornost tak byla podpořena natolik, že nebyla nucena stonat na nedostatek hmotné velkorysosti. A tak nezbytná průpravná pátrání a výzkumy, spojené s tímto editorským počinem, mohla být podniknuta v adekvátním rozsahu.
Vedle doslovných stenografických záznamů opatřených podrobným poznámkovým aparátem a standardně doplňovaných o jmenný a zeměpisný rejstřík jsou zvlášť důležitou součástí editovaných zápisů jejich přílohy. Celkovou orientaci jak v celku, tak v každém díle edice přitom usnadňuje uvozující historická studie sledující aktivity londýnského prozatímního státního zřízení v kontextu postupně se měnící situace na bojištích druhé světové války i doma, tj. zejména v protektorátu Čechy a Morava.
Odborný i příležitostný badatel tu vlastně nahlíží doslova do kuchyně prozatímního státního zřízení, do všech zásadnějších a důležitějších výstupů jednotlivých ministerstev a nakonec také do úvah, ale i připravovaných konkrétních kroků o podobě poválečného obnoveného státu Čechů a Slováků. Edice se tu tak stává jakýmsi zpětnovazebným doplňkem dobového, zcela zapomenutého Weissova filmu Věrni zůstaneme!, filmové bilance práce druhého zahraničního odboje pro domov.
Jen málokdo si přitom uvědomí, že se jedná o nejdůležitější vnos vůdce druhého odboje prezidenta Budovatele Edvarda Beneše v jeho boji o obnovu Mnichovem poplivané a brutálně znásilněné demokratické a sociálně spravedlivé československé státnosti. Londýnský exil držel kontinuitu Československé republiky v době, kdy pozdní Kominterna snila svůj stalinský sen o pokračování revolučních událostí let 1918–1923, v němž pro Prahu jaksi nezbývalo místo, které zaujaly rusko – německé smlouvy známé jako pakty Molotov–Ribbentrop a Stalin–Hitler. (To pochopitelně nemění nic na krvavých obětech ruské Velké vlastenecké války 1941–1945, které také v českém a slovenském případě znamenaly konec nacistických genocidních plánů.)
A tak se sedmisvazková edice, která do sebe pojala 5 000 stránek, stává – především pro dostatečně poučeného, trpělivého čtenáře – průvodcem nad jiné zasvěceným, věcným a ve své historické všednodennosti současně i nepopiratelně nadčasovým.
Kolektiv autorů: Zápisy ze schůzí československé exilové vlády, VII. svazků