Historik Jiří Malínský připomíná výročí smrti prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a aktuálnost Masarykova odkazu pro dnešek v kontextu polistopadového chudokrevného vztahu k české státnosti.
14. září uplyne od smrti zakladatele novodobé české státnosti v jejím československém rámci 80 let. Na první pohled se může zdát, že toto nevýrazně kulaté jubileum nemá současnosti co říci. Ale otázky a asociace, které nastoluje a povzbuzuje, jsou trvale – vlastně po celé polistopadové neněžně něžné období – až překvapivě aktuální. Pokusme se v tomto krátkém zamyšlení podívat alespoň na některé z nich.
Polistopadová společnost se vyznačuje chudokrevným vztahem k české státnosti a jejím novodobým východiskům a tradicím. Ano, určitá opravdu fundamentální výročí typu 28. října či 21. srpna nebo 8. května (historicky správně 9. května) jsou oficiálně připomínána. Ale zahraniční památníky bojů všech našich legií ve Francii, Itálii i Rusku jsou mimo trvalejší a systematičtější pozornost nejen politických a veřejných špiček, ale i širší české veřejnosti. Totéž platí i o jubileích české velikosti – zatímco Karlu IV. se dostává přibližně té pozornosti, kterou si zaslouží, husovské výročí působilo dojmem rozpačitosti a nejistoty. Není divu: justiční vražda bestiálním upálením, které se významnému českému mysliteli a jeho příteli Jeronýmu Pražskému dostalo v německé Konstanzi (Kostnici) od tehdejších hlav tehdy roztříštěné katolické církve postižené hned trojpapežstvím, úzce propojeným se svatokupectvím (vulgárním ztržněním Ježíšova odkazu pouličním prodejem tzv. odpustků knězi), se dnes připomíná jen velmi nesnadno. A ještě hůře se interpretuje a připomíná Palackého, Denisovo a Masarykovo hodnocení těchto ponurých a pro náš národ tak tragických událostí. Totéž s proměnlivou měrou platí o dalších velkých postavách české reformace (mj. Žižka, Prokop Veliký, Petr Chelčický, Jan Ámos Komenský), národního obrození (mj. Dobrovský, Havlíček, Němcová, Neruda, Šafařík, Palacký), prvního odboje (mj. Ludvík Krejčí, Jaroslav Hašek, Karel Klapálek, Ludvík Svoboda, Boris Vojtěch Luža) a namnoze i druhého odboje. Hodně dluhů vůči sobě samým máme i v případě poúnorového exilového hnutí odporu (Rada svobodného Československa, kulturní snahy exilu, exilová média ad.). To všechno jsou stopy masarykovského působení a odkazu.
Z husitských zdrojů, pramenů české evropsky a tím i světově rozhleděné reformace, se odráží také ideologie našich legií prvního i druhého odboje. A s nimi i poznání, že fundamentální tradice naší státnosti – tradice svatováclavská – je organickou částí tradic nejen české reformace, ale českého tolerantního předbělohorského (předjezuitského) starokatolicismu velké české listiny svobod – rudolfinského majestátu z roku 1609, jehož originál dodnes „zdobí“ jeho platnost rušící rozstřižení nůžkami pobělohorské protireformační komise.
Stejné, ne-li ještě těžší znepokojení vyvolává pomíjení československosti. Československá republika, tak úzce spjatá jak s prezidentem Zakladatelem a Osvoboditelem (TGM) i prezidentem Obnovitelem a Budovatelem (tak byl svými současníky také nazýván Masarykův dědic Edvard Beneš), je spojena nejen s úspěchy a zdarem krvavých obětí obou našich odbojů, ale i s bojovným vzdorem Pražského jara, výraznou tradicí pomoci strádajícím jiných národů – vedle mnoha asi nejvíce proslula naše pomoc meziválečným demokratickým exilům německému a rakouskému i soustavná pozornost ruským exulantům –, která v značné míře pokračovala i v poválečném období. Jsou to úspěchy našich sportovců, z nichž nejproslulejší jsou Emil Zátopek a nedávno zesnulá Věra Čáslavská, mezi jejichž vrcholné životní okamžiky patří mexická letní olympiáda roce 1968 a vášnivý protest proti nepochopitelné srpnové okupaci země v roce padesátého výročí jejího vzniku. Událostí a úspěchů československé éry je nepoměrně více a výrazně se na nich podíleli i naši slovenští přátelé. Tradice Slovenského národního povstání patří k nejvýraznějším, ale osobností a vrcholných momentů, spojených s našimi někdejšími spoluobčany a jejich velkým spoluzakladatelem československé státnosti Milanem Rastislavem Štefánikem či nezapomenu-telným mužem 28. října Vavro Šrobárem nebo symbolem Pražského jara Alexandrem Dubčekem, je nepoměrně více.
Ale Masaryk po celý svůj život byl vším možným, jen ne tím sošným pomníkovým zjevem, u jehož pat jsou pronášena zádumčivá slova o tom, že byl velký a že my, jeho potomci a následovníci, mutadis mutandis jaksi té velikosti tak či onak nedosahujeme (bývá to zpravidla skryto v druhém plánu těch poněkud převousatělých promluv). V mnohém to je i není pravda.
Masarykův důraz na demokracii humanitní se však rovněž zrcadlí jak v mikrokosmu jeho rodiny, tak v odkazu, který nám zanechal. Výmluvné vzpomínky „malého syna velkého otce“, jak se s úsměvem výstižně sebecharakterizoval jeho milovaný syn Jan o tom, jak si Masaryk vážil dětí jako spolupracovníků, jak on i jeho žena Charley respektovaly v častých rodinných diskusích právo na názor svých dětí Alice, Herberta, Jana i Olgy, jak výstižně TGM popisoval trudný úděl dělnických a rolnických rodin a zejména dělnických a rolnických matek i význam zdravé životosprávy a sokolování (pravidelné tělovýchovy), i píle a disciplinarity, budované na podloží komeniovské schola ludus (škola hrou), mají rovněž nepochybně nadčasovou hodnotu.
Aktuálnost Masarykova odkazu se zračí i v jeho poselství republice v roce jejího 10. výročí vzniku – v roce 1928. Masaryk uvažoval o významu a váze demokracie v životě nejen společnosti, ale i občanské intimní každodennosti. Mj. tehdy zdůraznil: „Stát není jen mechanismem, politika není jen dovednou správní a diplomatickou technikou; stát je spolčení občanů na rozumových a mravních základech. Jestliže život jednotlivců má smysl jen sub specie aeternitatis, platí to také o politickém spolčení těch jednotlivců. Stát má hlubší smysl, než se to na venek jeví v té směsici jednotlivých politických akcí a akciček. Stát má smysl duchovní i smysl morální. V opravdové demokracii nestačí jen instituce. Ona potřebuje linii lidí živých, tedy lidí věřících v poslání svého státu a národa. Lidí spojených ideou. Naší demokracii nestačí pouze technické školení úřednictva a vojska. Naše demokracie je mravním úkolem životním nejenom úředníků a vojáků, nýbrž všech rozmyslných občanů a občanek a v první řadě zástupců občanstva, jeho vůdců. Naše demokracie musí být zárukou a ochranou všeho kulturního snažení v oboru technickém a hospodářském, v oboru věd a umění, mravnosti a národa. Proto naše demokracie musí být stálou reformou, stálou revolucí, ale revolucí hlav a srdcí.“
Jsou či nejsou tato nepominutelná slova tohoto velkého českého vlastence a praktického myslitele světového rozhledu dnes, na prahu 28. výročí něžného převratu, aktuální?