Ivo Šebestík píše o ztrátě důvěry v politiku a o vztahu peněz a moci v kontextu demokratické politiky, která deklaruje vládu lidu a rovnost všech občanů bez rozdílu.
Vůle k moci či puzení k moci, jak tento jev popisovali Schopenhauer a Nietzsche, je záhadná hlubinná a temná síla, která napříč celými dějinami lidstva zajišťuje, že žádné společenské uspořádání nedokáže nadlouho (a už vůbec ne natrvalo) zabezpečit odstavení bohatých a vlivných lidí od politické moci.
Mýtus, že v moderní liberální a zastupitelské demokracii konečně vládne suverénní lid prostřednictvím svých zástupců pozvednutých k politické moci prostřednictvím svobodných voleb, se v posledních letech nezadržitelně hroutí pod důkazy, jaké přináší současná cynická praxe, při níž se kapitál zmocňuje vlády ve stále větším počtu demokratických států už docela přímo. Činí tak docela otevřeně prostřednictvím „klubů“ a osob, které se převlékají do tradičních kostýmů politických stran, hnutí nebo lídrů, ale jsou ve skutečnosti jen přímými převodními pákami kapitálu, jaké se už nezdržují ani milosrdnou přetvářkou, k níž se uchylovaly tradiční politické strany a jejich lídři přibližně od počátku 80. let dvacátého století.
Je samozřejmě otázkou, co je pro občana demokratické země lepší, zda setrvávat v konejšivé iluzi, že je prostřednictvím svobodných voleb a fungujících demokratických institucí suverénním pánem ve své zemi, nebo přijmout realitu a s ní pokorné uvědomění si, že opět – jako tomu bylo v dějinách pokaždé – není člověk bez majetku a dobře zabezpečeného postavení politicky vzato nikým a ničím?
Ona temná touha ambiciózních lidí po moci, která tak hravě bourá sebelepší úmysly demokratů dosáhnout blaženého stavu faktické (nikoliv pouze zdánlivě právní) rovnosti mezi lidmi, je přitom velmi složitý fenomén. Člověk ve skutečnosti netouží po majetku a s ním spojenému politickému vlivu (po moci) samoúčelně a jenom proto, že moc z prostého smrtelníka dělá malého boha nebo úspěšného šachistu. Jistě, i tato „hravá“ podstata božství hraje svoji roli a můžeme docela snadno věřit, že velice bohaté rodiny se tak nějak baví tím, že prostřednictvím svých peněz a mezinárodních kontaktů hustě propletených sítí mohou zasahovat do životů miliónů lidí podobně jako Zeus nebo starozákonní Bůh.
Cílem peněz a moci je pozvednout se vysoko nad ostatní
Majetek a moc ale nejsou oním konečným cílem ambiciózních jedinců, kteří po obojím baží takovým způsobem, že je na jejich cestě nedokáže zastavit ani hrozba jaderné katastrofy. (Ostatně ani chronického hráče / gamblera před dalším roztočením rulety nezastaví vědomí, že právě vsazené žetony obsahovaly jeho vlastní, na dlouhá léta poslední peníze.) Hráčská vášeň sama o sobě je prostě katastrofální mánie. Jenže po moci a majetku chorobně bažící lidé (je smutné, že právě lidé s touto prokazatelnou těžkou diagnózou disponují největším balíkem světové moci) nejsou jenom maniakálními a světu nebezpečnými hráči, ale také lidmi, usilujícími právě o onen konečný efekt moci, jímž je osobní pozdvižení nad ostatní
Akropole starých řeckých měst bývaly nejenom sakrálními místy pro chrámy bohů, ale oddělenými malými Olympy pro vyvolené. Středověké hrady se tyčily vysoko nad chatrčemi městské chudiny a pozdější barokní a klasicistní zámky a paláce obklopovaly rozsáhlé parky a vysoké ploty, za něž mohlo oko chudáka sotva nahlédnout. Vily současných nejbohatších Římanů stojí po obou stranách staré Via Appia, aniž by je současný turista vůbec spatřil, jak jsou od silnice daleko a jak jsou ukryty za vysokými kamennými či živými ploty. Jejich privilegovaný majitel smí svým těžkým terénním vozem dokonce dále hloubit či obrušovat prastaré koleje vyhloubené železnými obručemi vozů putujících těmito místy před dvěma tisíciletími.
Stanout vysoko nad ostatními lidmi, žít daleko od hlučícího davu, nešpinit se ani s příjmovým průměrem, natož s chudinou, považovat lidi jen za čísla nebo lokaje, jejichž práci, služby, talent i vzdělání (někdy i život) se dají koupit až neuvěřitelně lacino, to jsou atributy moci. Toto je šachová partie mocných hraná s živými figurkami obyčejných lidí, tedy těch, kteří svůj zájem nemohou prosadit, protože nemají dost peněz na to, aby si koupili rozhodnutí svých radních, natož ministrů své vlády, natož rozhodnutí některé velmoci, která od svých zdánlivě suverénních občanů vybrala na daních tolik peněz, aby za ně mohla vést agresívní a krajně nespravedlivou válku a ještě jí zbyde dost prostředků na to, aby ji mohla mediálně prohlásit za spravedlivou a prospěšnou.
Demokracie, jako „vláda lidu“, předpokládá, když ne úplnou rovnost mezi lidmi, pak alespoň takovou míru nerovnosti, která nepoškozuje a neuráží ty vrstvy, které na žebříčku majetku a vlivu zůstávají níže. Demokracie má už ve svém názvu uloženu rovnost mezi občany, jaká není v žádném doposud vyzkoušeném společenském uspořádání možná. Jistou míru „rozkmitu“ nerovnosti uvnitř deklarované občanské rovnosti demokracie toleruje. Asi tak, jako věřící tolerují principiální nespravedlnost, nelidskost, nelásku a nevysvětlitelnou brutalitu svého boha. A přesto svého boha milují a nazývají jej Láskou!
Člověk v síti absurdit a meze kompromisu
Lidská existence je od počátku až do konce zapletená do sítí absurdit, které si vynucují nesmírné kompromisy. Nicméně, i kompromis mezi přáním a skutečností má meze, jaké není radno překročit. Moderní svět má oproti všem světům minulým jednu velkou nevýhodu. Chyby, jichž se v politických systémech dopouštíme, už není možno svádět na nevědomost a nedostatek historických zkušeností. Těch má současná epocha tolik, že by v politickém životě už nemusela chybovat. Pokud chybuje, děje se to patrně proto, že v lidské povaze její hlubinné temné složky dlouhodobě uplatňovanou rozumnou politiku dost možná neumožňují.
Člověk, pokud zůstane jenom biologickou součástí přírody a nepozvedne se nad ni alespoň v humánním či mravním ohledu, tedy pokud se nestane konečně bytostí civilizovanou a kulturní, jaká se obejde bez násilného boje o nejvíce sluncem vyhřátý kus balvanu (oblíbené místo hadů a ještěrek, které o výsluní bojují stejně jako adepti zaměstnání při mnohdy předem rozhodnutém výběrovém řízení), do té doby budou humanisté a demokraté svádět nerovné boje s bezohlednými a chorobně ambiciózními jedinci, kteří jsou kdykoliv ochotni zavléct svět do krvavé války, jen když jim to přinese zisk.
Bylo by rozumné a nesmírně šťastné pro celé lidstvo, kdyby se právě tyto skutečně duševně vyšinuté jedince podařilo alespoň vzdálit od reálné politické moci, když už je není možné od ní odstavit úplně. Zcela bez nadsázky můžeme říci, že svět nacházející se v rukou po majetku a po moci bažících lidí je světem v rukou šílenců. Ostatně, pouhý letmý pohled na každodenní zpravodajství v médiích dává tomuto krajně skeptickému mínění své opodstatnění. Dá se říci, že mezi událostmi, ať už se dějí doma nebo ve světě nebylo za poslední čtvrt století možno zaznamenat snad ani jediný čin, o kterém bychom mohli říci, že jej diktoval zdravý rozum. Že byl tento čin veden s úmyslem snížit napětí, odstranit hrozby, umenšit lidské utrpení, omezit nerovnost, dát lidem více svobody i základních potravin těm, kteří hladoví. Nikoliv, právě naopak. Poslední desetiletí jsou veletrhem politické nezodpovědnosti, opravdovými skutky osob s diagnózou těžké psychické deprivace.
Takovýto svět sotva může zůstat bez následků. První obětí je důvěra v něj a v šanci dosáhnout v krátkém čase takové změny, která z „demokracie“ učiní demokracii. Další obětí, kterou platíme je růst praktické účelovosti a cynismu, se kterým stále více lidí považuje bezohlednou a nekulturní honbu za penězi a za kariérou za normální jev. V dřívějších časech bývala chamtivost předmětem kritiky a světová literatura i film stvořily desítky krajně odpuzujících typů bezohledných kořistníků. Co v dřívějších časech existence také i vyšších hodnot, než jsou jenom peníze a osobní úspěch, bývalo terčem posměchu a opovržení, přijímá současný svět jako normu, ba dokonce toužebný ideál, ke kterému by bylo záhodno se alespoň přiblížit.
Moderní šťastný člověk už není člověk kulturní, široce vzdělaný, moudrý, kontemplativní, ohleduplný a žijící v souladu s rodinou, v lásce a uprostřed nesobeckého neúčelového přátelství, ale člověk sebestředný, ambiciózní, úspěšný, vzdělaný jen pro praktické využití, nahrazující vzácná a nepočetná přátelství za co nejvíce rozvětvené užitečné kontakty, bohatý a je-li to nezbytné, pak i náležitě bezohledný, neboť porazit a zdrtit slabšího a neúspěšného není hřích ale přirozená věc. Takový je holt svět, tak jaképak ohledy?!
Současný mnohovrstevný úpadek světové politiky a změny v hierarchii hodnot, jaké postihují stále více lidí, velmi často k této změně donucených okolnostmi, jsou dvě strany jedné mince. Pokud se nepodaří skutečně výrazným způsobem snížit vliv kapitálu na demokratické státy (což byl původní, naprosto zásadní a dokonale nesplněný účel existence levicových stran sociálně demokratického typu), bude obojí trend pokračovat a rychlost úpadku se bude nebezpečně zvyšovat.