Přečetli jsme: Převrat v Zimbabwe je v každém případě výhodný pro Čínu a pro její investice a zájmy v této zemi, míní kritický komentář deníku Asia Times.
Grant Newsham píše pro Asia Times o souvislostech převratu v Zimbabwe a ekonomických vazbách na Čínu. (Pozn. redakce: Tento vůči Číně extrémně kritický, chvílemi až nenávistný článek, přinášíme proto, abychom ukázali, s jak velkou nervozitou někteří na Západě pohlížejí na zesilující angažmá Číny v Africe.)
Čína má v Zimbabwe obrovské investice, od tabáku po diamanty a výrobu elektřiny. Je zdaleka největším mecenášem země.
Dal Peking souhlas s odstraněním Mugabeho? Nikdo to neříká. Ale je podezřelé, že hlavní velitel armády Constantine Chiwenga navštívil Čínu krátce před tím, než se postavil Mugabemu. Asi mu v Číně nikdo neřekl „ne.“
Čínskou stranu už dlouho rozčilovalo naplňování speciálního zákonu, který po zahraničních firmách a jejich dcerách, které působí v zemi, požadoval, aby měly většinu zimbabwského vlastnictví. Čínské firmy a zájmy trpěly.
Čína si mohla udělat jednoduchý součet: Mugabe nebude žít věčně. Nástupcem mohla být jeho žena, nebo nedávno propuštěný viceprezident Emmerson Mnangagwa, jehož odstranění způsobilo převrat.
Takže to byl výběr mezi hamižnou manželkou a bývalým věrným stoupencem Mugabeho, který měl na své straně armádu. A taky za ním nesjpíš stálo zabití 15 000 lidí v 80. letech.
Jeden z nich měl zbraně, druhý ne.
Dalo se očekávat, že manželka a kleptomanka Grace by zákona o většinovém podílu černých zimbambwských firem využívala k tomu, aby kradla ještě víc. A navíc, i kdyby Mugabe na chvíli uniknul, jak on i jeho žena, i Mnangagwa závisí na penězích z Pekingu, a ještě hodně let budou.
Takže celkově vzato, pro Čínu je to win-win.
Zimbabwe, píše dále Newsham, je typickým příkladem čínského přístupu k Africe. Škála a účel čínských investic i čínské pomoci – vládní i soukromé – je prostě ohromující. A Číňané jdou do míst, kam nikdo jiný nejde. Možná tomu chybí setrvalá síla. Je to proto, že do značné míry je to jen rozhazování peněz kolem dokola. A to hodně peněz.
Čínský modus operandi
Modus operandi je skoupit (doslova) části místní vládnoucí třídy a k tomu stavět stadiony, vládní budovy a tak – výměnou za to, že se čínské firmy dostanou k surovinám, pozemkům, infrastruktuře, místnímu průmyslu a byznysu.
A není překvapivé, pokračuje tvrdě Newsham, že diktátoři, zkorumpovaní úřednici a byznysmeni jsou preferovaní partneři. Kromě Mugabeho, je to Dos Santos a jeho rodina v Angole, Zuma v Jihoafrické republice a další a další.
Čínské infrastrukturní projekty často dováží čínskou pracovní sílu, spíše než by zaměstnávali místní pracovníky. A takhle se zrovna přátelství nevytvářejí.
Projekty mají často problémy s kvalitou. Je potřeba je udržovat, když se to neděje, rozpadnou se. Afrika má takovýchto hromadu. Reliktů, které ovšem byly dávno předtím, než se objevila Čína.
A navíc, kritizuje Newsham, Čína si bere vlastnictví, když taková chudá země není schopna splácet. Skutečně, pak takový Cecil Rhodes (pozn.redakce britský imperialista 19. století) vypadá jako filantrop.
Africká hra vydrží Číně, dokud budou peníze, a jen tak dlouho přátelství vydrží. Lokálních přínosů je málo, navíc mohou vést ke vzteku místních, upozorňuje autor.
Newsham se navíc domnívá, že se objeví nějaká „osvobozovací armáda“, aby chránila čínské investice, především u nerostných zdrojů. A její expediční síly v Džibuti určitě budou intervenovat, aby chránily místní čínskou komunitu, když se místní vztek kvůli korupci a ekonomické chamtivosti Pekingu vzedme plnou silou.
Recyklovaná pomoc Západu
Navzdory tomu, jak má Čína ráda korupčníky a diktátory, Západ by se neměl chichotat. Západ sice rád radil, ale moc toho k podpoře poctivé vlády v Africe neudělal – to je to, co Afrika skutečně potřebuje – roky předtím, než se Čína stala hlavním aktérem.
Dokonce je možné západní pomoc Africe popsat jako „recyklované peníze.“
A o co jde? Jde o ukradené peníze zkorumpovanými elitami, to se přesune do Evropy, či Ameriky, kde místní banky jsou rády, že ty peníze mají. Západní vlády pak posílají zahraniční pomoc, i s přednáškami proti korupci. Peníze jsou znovu ukradeny, poslány do Evropy a celé do začne od začátku.
To, že Mugabe vydržel u moci 37 let, říká mnoho. Navzdory šílenému vysvědčení v oblasti lidských práv, zničení demokracie, vyplenění země, Západ toho neudělal moc, aby ho popohnal k odpovědnosti. Dokonce hrál i důležitou roli v jeho nástupu k moci, i když na to dneska radši nikdo nemyslí.
Ani Asie není lepší. Vždyť Mugabe byl tolikrát vítaným hostem třeba v Japonsku, včetně státní návštěvy a setkání s císařem v roce 2016. Ale nejen to, Mugabe byl často i v Hong Kongu, Malajsii či Singapuru. Do Singapuru létal kvůli lékařskému ošetření. Když v roce 1980 převzal vládu na Zimbabwe, stačilo dojet jen kousek, aby našel vynikající nemocnici.
Ale zpět k Číně a Africe: Peking se jednoho dne naučí (a asi ne po dobrém), že dokonce i s čínskými charakteristikami, kolonialismus je pořád kolonialismus. A Afričané ho zrovna moc nemusí.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.