Přečetli jsme: Gamblerství saúdského korunního prince se Rijádu nevyplatilo a naopak vážky se obracejí ve prospěch jeho hlavního rivala Íránu. Kde se stala chyba a jak vypadá situace v terénu Blízkého východu?
Zahraniční politika saúdského prince Muhammada ibn Salmána je tématem článku profesora mezinárodních vztahů Mohammeda Ayooba pro americký časopis National Interest. Při jejím hodnocení Ayoob mluví o „gamblerství“.
Méně než 50 let od smrti proroka Mohamada, píše Ayoob, došlo kolem roku 650 mezi prorokovými dědici k roztržce, která vedla k politickému a následně náboženskému rozkolu. Vznikly tak dvě větve islámu – sunnité a šíité, připomíná autor dějiny a zdůrazňuje, že důvodem tohoto rozkolu byla na prvním místě politika a ne náboženství.
Vynucené zadržení libanonského premiéra Saada Harírího a jeho rezignace byly prvním výstřelem v nové bitvě. Hlavním zločinem libanonského premiéra byla v očích Saúdů skutečnost, že vládě spolupracoval s Hizbaláhem, aby minimalizoval sektářský antagonismus v Libanonu, podporovaný mimo jiné Saúdy a jejich západními spojenci.
Hizbaláh je ale z perspektivy Saúdů viděn jako prodloužená ruka jejich skutečného nepřítele – šíitského Íránu. A spolu s ním je Saúdská Arábie zapojena do sporu o to, kdo bude ovládat Perský záliv. Cílem Muhammada ibn Salmána je Írán odříznout a dosáhnout toho, že saúdská nadvláda v Záliv bude akceptována.
Problémy politické moci a náboženské legitimity hrají v této rivalitě mezi Saúdy a Íránem svou roli, podobně jako tomu bylo už v 7. století.
Neúspěchy saúdské politiky
Jenže je tu velký rozdíl. Írán je velká mocnost s možností mít jaderné zbraně, a nikoliv malá skupinka stoupenců imána Husejna ibn Alího (šíitského vůdce) jako tomu bylo kdysi. Navíc, i když je Saúdská Arábie bohatou zemí díky ropě, její pokusy koupit si vliv v regionu neuspěly.
Mezi tyto neúspěchy patří podpora opozice v Sýrii a pokus o to izolovat sousední Katar. Patří k nim i neúspěšná válka v Jemenu, kde se navzdory všemu Saúdské Arábii vojensky nedaří, navíc za cenu hrozného utrpení jemenských civilistů.
Podle Ayooba ale Saúdská Arábie zkrachovala také v případě snahy využít svůj ideologický arzenál měkké síly v regionu prostřednictvím ideologie wahhábismu. Tyto snahy se nakonec obrátily proti Rijádu v případě organizací jako je Al Kajda nebo Islámský stát. Obě organizace se obrátily proti Saúdům, jejichž pozice vnímají jako licoměrné a jen povrchně muslimské.
Teherán zatím boduje
Naproti tomu je Írán ve své politice mnohem úspěšnější, myslí si Ayoob dále. A to i přesto, že čelil sankcím a koordinovanému omezení jeho regionálního vlivu. Vliv Íránu v Iráku je obrovský, dokonce mnohem větší, než je vliv USA, které mají v zemi svoje vojenské jednotky. Asádův režim má podporu Teheránu a nyní úspěšně získává zpátky pod svou kontrolu velké části Sýrie. Vliv Teheránu v Libanonu roste pomocí libanonského Hizbaláhu, o čemž svědčí saúdská nervozita ohledně budoucnosti vlády premiéra Harírího.
Podle zpráv se ukazuje, že Írán posiluje svůj vliv na území Sýrie, Iráku i Libanonu, což ukazuje na možnosti vzniku šíitského půlměsíce. Mezi tento druh úspěchů patří íránská aliance s Hizbaláhem a podpora Hizbaláhu jednotkám a skupinám, které v Sýrii podporuje Írán. Jak autor ale zdůraznil dále, neznamená to, že by Hizbaláh konal zcela podle požadavků Teheránu. Tato organizace má svojí autonomii a úspěch tohoto spojenectví a spočívá také v tom, zda a jako moc Teherán dokáže tuto autonomii respektovat.
Podstata spojenectví, které utváří Saúdská Arábie, naopak nepočítá s autonomii, míní Ayoob. Je to spíš jednosměrná silnice finančního patronátu na jedné straně a naprosté poslušnosti na druhé straně. A odsud plyne podle mínění autora krize, která opanovala nynější vztahy v rámci Organizace států Zálivu a konkrétně kolem Kataru.
Írán pole nevyklidí. Náboženské argumenty nezabírají
S ohledem na konstelaci sil je velmi nerealistické si myslet, že by Írán vyklidil pole v Zálivu a v celém Blízkém východě. Pokusy o to líčit tuto rivalitu mezi Saúdy a Teheránem pomocí náboženských argumentů podle očekávání nebudou fungovat. Nejdůležitější nearabská sunnitská země – Turecko se díky katarské krizi od Saúdské Arábie odvrátila a spolupracuje s Teheránem, všímá si Ayoob. Je tu také posun Kataru od Rijádu směrem k Teheránu. K dalším narušitelům ideologického úzu se zřejmě brzy připojí také Omán a Kuvajt.
Agresivita korunního prince Muhammada ibn Salmána a jeho vědomá provokativní a náboženská rétorika vůči Teheránu tento proces jenom uspíší.
Do posledního Američana?
Když by došlo na válečné řešení, Ayoob se domnívá, že by se saúdská armáda, byť dobře vybavená americkými zbraněmi, jen těžko rovnala íránským vojenským silám a revolučním gardám. A to je důvodem, proč se Rijád snaží prodat svůj konflikt s Íránem a Hizbaláhem USA a bojovat tak, slovy jednoho analytika, s Teheránem „do posledního Američana“.
Saúdové se pokoušejí o spojenectví s Izraelem, který je dlouho protivníkem Teheránu, ale i tady, soudí Ayoob, lze očekávat, že se takové spojenectví obrátí proti Saúdům. Především poškodí náboženskou legitimitu Rijádu jako lídra muslimského světa.
Buď začne saúdský korunní princ jednat s větší politickou prozíravostí, nebo by moderní verze bitvy mezi zastánci Alího (tedy šíity) a zastánci Umájovce Jazída (tedy sunnity) mohla dopadnou obráceně, než tomu bylo v 7. století (myšleno, že skončí nyní porážkou sunnitů).
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.