Jevhenija Bilčenko, “básnířka Majdanu”, nabízí svůj pohled na politický vývoj na současné Ukrajině.
Zítra, tj. ve středu 21. února, se od 18 hodin odpoledne koná na Novotného lávce v Praze (Dům ČSVTS Willenbergův sál) mimořádně zajímavá debata na téma Ukrajina čtyři roky po Majdanu, na níž mj. vystoupí reportér televizního kanálu News One Ruslan Kocaba a “básnířka Majdanu” Jevhenija Bilčenko. Její úvodní slovo publikuje! Argument exkluzivně jako neformální pozvánku.
Zdravím Vás, milí Evropané! Promlouvá k Vám člověk z Ukrajiny, jehož v jeho vlasti označili jako „básníka Majdanu“. Ano, básníka toho Majdanu, který stál životy stovek a tisíc lidí po celé zemi, počínaje nebeskou setninou a konče Oděsou a Donbasem. Moje báseň o obětech na náměstí s názvem „Kdo jsem?“ obletěla sociální sítě po celém světě a byla přeložena do 27 jazyků, dokonce i do nějakého afrického nářečí, a stala se hymnou liberální revoluce v zemích Třetího světa. A čím se zabývám nyní? Likviduji reposty této básně, aby mou krev a mé slzy už nezneužívali západní specialisté na kapitalismus katastrof. Nesu svou vinu za to, že upřímné hnutí ukrajinských lidí, hnutí ducha proti nespravedlnosti se stalo základem pro obludné zneužití ze strany amerických sil, které vedlo k občanské válce, k všeobecnému zmaru a k neonacismu.
Nevěříte tomu, protože o tom už dávno mluví ruské noviny? Jak račte. Ale já Vám o tom povím zevnitř – jako člověk, který prošel jako dobrovolník válkou a pomáhal bojovníkům ukrajinských dobrovolnických batalionů. Už na Majdanu jsem viděla, že se liberálně-nacionalistické síly zmocňují tohoto protestu, ale bála jsem se to sama sobě přiznat. Potom jsem následovala ukrajinské romantiky, kteří podlehli propagandě, a stala jsem se dobrovolníkem, navštěvovala jsem frontu a vojenské nemocnice. Mezi bojovníky, kterým jsem pomáhala, byli i členové v Rusku zakázané organizace Pravý sektor. Válka je chyba celého života, „obrovská jako Himálaj“, jak by řekl Mahátma Gándhí. Přesto jsem si dovolila na vlastní oči spatřit pravdu, hovořit o ní a opírat se přitom o svou vlastní zkušenost a nikoli o nějaká mediální klišé. Za dobu mého dobrovolnictví jsem navštívila města Rubežnoje, Severodoněck, Lisičansk, otevřenou frontu u Slavjanska a u Doněcka. To, co jsem tam poznala a spatřila, mnou otřáslo. Pochopila jsem, že Ukrajina vede občanskou válku proti vlastnímu obyvatelstvu. Všechno, zač jsme se studenty a vojáky bojovali, všechno, co jsme si sentimentálně idealizovali, všechno, co jsme si sami sobě báli přiznat, nyní ničí nás samé. Jestli jsme si (i já osobně) zasloužili takový trest, pak si jej ale nezaslouží mírumilovní lidé, naši spoluobčané, obyvatelé Doněcka a Oděsy, kteří jsou nuceni utíkat do emigrace do Evropy nebo do Ruska nebo kteří leží v hrobech spolu se svými nezletilými dětmi.
Mám-li být stručná, „básník Majdanu“ se změnil na disidenta a zrádce, byl zapsán na stránky Mirotvorec a v tuto chvíli prožívá ve své vlasti ponižování, ztrácí možnost prezentovat se ve vysílání i veřejných vystoupeních, který přišel o právo hlasu, protože vyvolal zlobu hurá-patriotů. Ještě většímu pronásledování jsem byla vystavena v Rusku poté, co jsem se vyznala z lásky k němu a oznámila své rozčarování z ukrajinského nacionalismu. „Nepřátele Rusko ctí, zrádce ale nikoli“. To je to, co se mi snažili sdělit moji oponenti. Informační válka, do které byla zahnána slovanská společnost, má vzájemně dehumanizovat dvě kdysi přátelské země. Do určité míry jsem překonala stereotypy „nepřítele“ a ukázala Rusku, že ne všichni postmajdanovští Ukrajinci jsou totální fanatici, že v ideologické psychóze je možné se zklamat, projít pokáním a vše si ujasnit. Ruským radikálním ukrajinofobům se to nelíbilo a pod provokačním heslem „Rusko neodpouští“ zahájili odvetné pronásledování, čímž vytvářeli efekt tlaku, často tajně podporovaný Kyjevem.
Kdo tedy jsem? Jsem nikdo, nepatrná osina, věčně ten třetí mezi „našimi“ a „cizáky“, někdo, kdo byl stvořen s cílem oslabit východoevropský svět. V této hře je nutno podporovat obraz nepřítele, jinak se celá konstrukce rozpadne, proto nelze připustit prostředníky a mírotvůrce. A hlavní otázka, za jejíž položení se na Ukrajině i zavírá, není problém práv sexuálních menšin či stromů, ale válka. Na Ukrajině všichni automaticky mluví o ruském „agresorovi“, přestože o přítomnosti pravidelné armády Ruské federace v Donbasu nejsou žádné důkazy. V Rusku a v rámci Antimajdanu vznikl postoj „občanské války“ s opačným tvrzením o naprosté absenci ruských sil. V domobraně se vytvořil názor, že Rusko tam dobrovolně je a půjde až do konce. A každého napadne otázka: „Jaký postoj si vybereš ty?“ – „Čí je Krym?“ – aby bylo možné tě snadno vypátrat a fyzicky i morálně tě zlikvidovat za výroky na facebooku, jak se to snažili udělat s vězněm svědomí Ruslanem Kocabou. Jít proti proudu je velmi bolestivé a já jsem za to zaplatila úplnou samotou a dvojitým disidentstvím. Chtěla jsem uniknout od politických ideologií k duchovnímu životu, ale vtáhlo mě to do politiky, která se mi příčí už ze samotné definice. Protože jsem básník.
Co se týče odbornosti, která mi přináší skromný příjem dvě stě dolarů za měsíc, jsem vysokoškolský pedagog, docentka a kandidát pedagogických věd. Mám kolem dvou set publikovaných vědeckých prací včetně tří monografií a 17 básnických knih. První mé vážné kroky ve vědě začaly výzkumem kultury staré Rusi a pravoslavné filosofie. Další své výzkumy jsem věnovala problému dialogu Západu a Východu v globálním světě a mechanismům překonání obrazu „Cizáka“, tedy „nepřítele“. Nyní se zabývám antiglobalismem, novou levicí a teorií barevných revolucí. Jako spisovatelka jsem začínala svou tvůrčí cestu v bohémském prostředí nonkoformního zaměření, inspirovaly mne ideály hippie, ruský rock, buddhismus a postmoderna. Přitom jsem křtěná v pravoslavné církvi. A moje postmoderna nepřekáží mé tradicionálnosti, tak jako dříve ukrajinským lidem nepřekážely rozdíly mezi západními a východními názory, neboť nikdo se je nesnažil ani uměle prohlubovat, ani záměrně zmenšovat, aby všechny zahnal do „etnické“ nebo „evropské“ šablony. A jestli jsem část svého mládí prožila na Západní Ukrajině, ve městě Ivano-Frankovsk, pak první velkou cenu za literaturu jsem dostala na mezinárodním festivalu v Doněcku. Do určité míry se tak můj osud stal mikromodelem historických zvratů Ukrajiny a lakmusovým papírkem pro nacionalisty všeho druhu.
Nyní jsem nositelkou dvou mezinárodních cen míru, ale čím více se zabývám mírovými iniciativami, tím více se zdivočelí lidé na Ukrajině, v Donbasu a v Rusku vzájemně nenávidí. Všechno, co chci já nebo podobně smýšlející lidé, se obrací v pravý opak. V prostoru Ukrajiny chtěli svobodu a ochranu lidských práv, a vyšla jim z toho jedna z nejnesvobodnějších zemí světa. Ve válce si mysleli, že brání civilní občany před „agresorem“, ale ukázalo se, že je jen nacionalistům pomáhají vraždit. Pokání a obrat k míru nevyvolalo ze strany těch druhých obvinění ze zrady. Rusko-ukrajinský a ukrajinsko-ruský svět společného sovětského dětství rozdrobený na zájmové skupiny se zhroutil za přátelského pokřikování obyvatel na internetu a mlčenlivého ironického přihlížení zámořských pánů.
Postupně začalo být jasné, že Západ kvůli jehož prchavému obrazu umírali lidé na náměstí, nejen že nepodniká jakékoli vážnější kroky proti výbuchu ukrajinského nacionalismu, ale navíc jej toleruje nehledě na to, že navenek idea monoetnického národa neodpovídá globálnímu a multikulturnímu světu evropských konvencí. Ale to je jen navenek. Ve hře je všechno promyšlené. Ve skutečnosti globální svět nenabízí Ukrajině nic kromě pohybu po uzavřeném kruhu mezi klasickým fašismem a liberalismem, po kruhu zamřeném na oslabení Ruska. Amerikanizace Ukrajiny používá nejen dvojí, ale hned trojí metr, protože od samého začátku používá nacionalismus pro uchopení moci a jen jej trochu připudruje sentimentálním patriotickým pozlátkem, a poté jej zlikviduje tím, že místo něj nabídne sebe sama. Tím, že si člověk nechce vybrat mezi peněženkou a životem, zůstává pak nejen bez peněženky, ale nakonec i bez života.
Obracím se k tobě, Evropo: Opravdu chceš být lokálním slouhou globálního amerikanismu a čekat, že stejný svět zavítá i k tobě domů? Není nic dobrého na těch „sametových“ revolucích, snad kromě srdcí těch prvních lidí, co vyšli na náměstí, kteří byli obětováni na oltář oligarchických zájmů a na které já nemohu zapomenout ani je zradit. Zbývá jen vzít na sebe jejich vinu. Světe, odpusť nám. Prosíme Donbas a Oděsu za odpuštění – nevěděli jsme, co činíme, a jen u Boha v jeho království je nevědomost polehčující okolností.
Dnes stojím před Vámi ve stavu chladného zoufalství jako člověk ztrácející obě své vlasti – etnickou Ukrajinu a duchovní Rusko. Ztrácející, ale nadále milující obě dvě a nečekající žádné pomoci, protože objektivní procesy destrukce společného duchovního dětství se už ve společných disidentských kuchyních nedají zastavit. Krach sovětského modelu umožnil hrůzy soukromých nacionalistických modelů. Mám-li parafrázovat Milana Kunderu, hnát se za minulostí je stejné jako utíkat dolů po eskalátoru jedoucím nahoru. Nezbývá než zvednout zrak a směle pohlédnout do tváře Apokalypsy čekající na jeho konci…
Tento text neprošel odbornou jazykovou korekturou. Za chyby či překlepy se omlouváme.