Dialog Napříč: Deset osobností z různých názorových směrů v novém vydání ankety se zamyslelo nad odkazem Václava Havla.
Během podzimních měsíců obvykle nastává rituální připomíná odkazu Václava Havla. Souvisí s listopadovým výročím roku 1989 i s prosincovým výročím jeho úmrtí. Letos je zde navíc nový prvek v podobě programového dokumentu rýsující se vládní koalice, která se hlásí k havlovství. Co si pod tím máme představit? Není Havel ve skutečnosti mnohem více rozdělující osobností, než by se zdálo z jeho adorace veřejnoprávními a Bakalovými médii? Účastníci dialogu se shodují na nutnosti odlišit Havlovu osobnost, kterou lze chápat jako rozporuplnou, tragickou či vyprázdněnou, od havlovství, které charakterizuje kýč a konformismus s velmocemi.
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrea Cerqueirová, novinářka
Nemyslím, že by tolik rozděloval samotný Václav Havel, byť názory na něj byly různé a nezřídka vyhrocené už v době jeho prezidentování. Mnohdy se vzájemně vůči sobě spíš vymezují jeho příznivci a odpůrci, což pak projektují do jeho osoby. Přijde mi škoda, že názory jsou tak polarizační: buď bezpodmínečný obdiv, nebo naprosté zatracení. Václav Havel, který si i za života užil obojí, byl osobností barevnou, měl své klady i zápory, byl člověkem z masa a kostí. Brát ho tak přece ničemu, co dobrého za sebou zanechal, neublíží, naopak jej to přiblíží i dalším lidem. Na druhou stranu jsou i lidé, kteří na něm zaťatě nenechají nit suchou, což je též škoda. Václav Havel se k sobě samému snažil být kritický ve filmu a divadelní hře Odcházení. Vzpomínám, jak v době, kdy byl film uveden, jej mnozí filmoví krtici strhali, kdežto po jeho úmrtí byl oceňován Českými lvy. I to (víc než o Václavu Havlovi) vypovídá o nás – ode zdi ke zdi… Je čas to nabourat.
Petr Hampl, sociolog
Václav Havel nenapsal žádné dílo, ze kterého by bylo možné jednoznačně určit jeho politické a společenské názory. Máme jen kusé poznámky, které umožňují připsat Václavu Havlovi prakticky jakýkoliv postoj. Totéž platí o jeho politice, kterou provázela jediná zásada. Václav Havel podléhal prakticky jakémukoliv tlaku, ať už zahraničních spojenců, investorů nebo místních médií. Tak musíme číst i slavný rozhovor o humanitárním bombardování. Václav Havel pravděpodobně nezastával názor, typický pro americké neokony, že je zapotřebí napadat všechny odbojné státy. Prostě vyjádřil loajalitu, jak se to od něj čekalo. Snad jedině přesvědčení, že cokoliv dělá, je mravně správné a činí ho významnou morální osobností, ho provázelo po celou politickou dráhu. Jsem-li Havel (nebo aspoň havlista), je všechno dovoleno. V tom smyslu je nastupující koalice, zaměřená především na čekání na pokyny ze zahraničí a na osobní obohacování, autenticky havlovská.
Eduard Chmelár, politický analytik
Havel je pre mňa podnetný najmä svojimi esejami zo sedemdesiatych a osemdesiatych rokov, ktoré predstavujú myslenie charakteristické skôr pre ľavicu. Vtedy ešte chápal, že zo všetkých chýb, ktorých sa môže západná Európa dopustiť, by bola najväčšia tá, keby totalitárne systémy pochopila ako čosi cudzie a nie ako to, čím v skutočnosti boli: totiž ako vypuklé zrkadlo celej modernej civilizácie a tvrdú (možno poslednú) výzvu na jej generálnu revíziu. To, čo nasledovalo po roku 1989, však nebol názorový posun, ale popretie takmer všetkého, čo hlásal. Nemôžem to oddeliť. Kým ako disident presadzoval takmer gándhíovskú filozofiu nenásilia, ako prezident podporoval všetky americké imperiálne vojny. Preto nedokážem vnímať Havla bez Kunderovej teórie tzv. morálneho gýča. Ako prezident sa vo svojej reči obmedzoval na vágne humanistickú formu, príliš banálnu a príliš plytkú na to, aby ju bolo možné podrobiť nejakej reflexii či kritike. Nikto predsa nebude namietať voči tomu, že ľudia by si mali ctiť dobro, pravdu a lásku. Stratil odvahu vyjadriť sa k spoločenským udalostiam jasne a novým spôsobom.
Jan Keller, sociolog
Pro mne představuje Havel mistrovské zosobnění paradoxů, o nichž tak rád mluvil. V tom, co by se dalo nazvat jeho světonázorem, není nic původního. Přesto z něj média vytvořila obraz originálního myslitele, takže se jím v době simulaker vlastně stal. Všechny prvky jeho myšlení (kritika odlidšťujících technostruktur, nedůvěra k politickým stranám a k organizacím vůbec, primát morálky nad politikou, důraz na občanskou společnost a lidská práva) nalezneme již v hotové podobě u levicových autorů, jako je třeba Alain Touraine. Oni používali tato schémata ke kritice kapitalistické společnosti, v politice však nijak úspěšní nebyli. Havel totéž použil ke kritice reálného socialismu, a ten se rozpadl. Těžko uvěřit tomu, že to bylo silou jeho převzatých myšlenek. Pikantní je i to, kdo se dnes na Havla odvolává. Jsou to reprezentanti politických stran hájících zájmy technostruktur, žádní morální giganti, o to více porozumění mají pro byznys. Když vidíme, kdo dnes mává hesly inspirovanými před více než půl stoletím existencialismem, situacionismem a trošku také trockismem a maoismem, nelze než zvolat s Václavem Havlem: „To jsou ty paradoxy“.
Michal Semín, publicista
Když mi jeden můj přítel nedávno položil otázku, jak by se k veřejnému dění posledních dvou let asi stavěl Václav Havel, zaskočil mne tím. Upřímně se totiž přiznám, že nevím. Řekl jsem mu jen, že záleží na tom, zda by jednal jako Václav Havel, nebo jako havlista. Z pozice člověka, který není nikým usměrňován, si umím představit, že píše esej o moci bezmocných, odmítajících digitální diktaturu, k jejímuž nastolení „boj proti neviditelnému nepříteli“ přinejmenším přispívá. Že v ní varuje před technokracií, v níž o tom, zda smí jezdit z Prahy na Hrádeček, s kolika lidmi se tam smí scházet a čím smí topit, rozhodují nikým nevolené elity „expertů“. Pokud by však k tomu přistupoval havlisticky, totiž soudružsky, všechna ta mnohdy absurdní „opatření“ by nejspíš – mimo záběry kamer – nedodržoval, společnost by však humanisticky bombardoval moralistními projevy o solidární Tečce. Plyne z toho pro někoho překvapivý závěr – havlismus není totéž, co jeho nejznámější protagonista. Škoda, že mu Václav Havel tehdy podlehl.
Matěj Stropnický, novinář a politik
Nechme Václava Havla a vezměme havlovství. Možná by šlo říct i havlování, protože je to vlastně pozdrav. Rychlý hlasitý sjezdový potlesk. Spříznění. Souhlas s bytím (Kundera). Přitakání hagiografii o jediném vývoji. Uklidnění ostatních: máme se dobře, žijeme správně, myslíme si totéž – a tamti jsou pěkná svoloč. Véčko, svíčka, Západ, radaryrakety a jsme idealisté, takže máme pravdu. Ctíme, jak tomu říkáme, hodnoty, duchovno, obsah, smysl. Nevíme přesně, ale je to hluboké. Nevylučuje se, ale doplňuje s materiálním sobectvím. A nade vším je svatá svoboda. Když Adorno zesměšnil Heideggera, nemohl tušit, co všechno ještě přijde. Obraz zelináře z Havlova eseje Moc bezmocných, který je tak krátký, že ho většinou přečetli i novináři, je už tak uvláčený, až zaniká, že vystavování transparentu Proletáři všech zemí, spojte se! do vitríny obchodu, je havlování vcelku podobné. Kde měl být květák a kedlubny a mrkve, dal se plakát, aby měl člověk ve svátek pokoj a mohl zítra dál prodávat květák, kedlubny a mrkve. Havlování je průvodní jev prodeje dnešních květáků bez skutečných výčitek svědomí.
Ivan Šebesta, překladatel a jednatel nakladatelství Sol Noctis
Havel je rozdeľujúcou postavou ponovembrového Česka a Slovenska. Hoci je symbolom konca minulého režimu, v skutočnosti reprezentoval len jeden z mnohých disidentských prúdov a len jeden z mnohých možných programov po páde socializmu. Stotožňovanie sa s Havlom a jeho pretláčanie v rámci všeobecného diškurzu je veľmi efektívny ťah zo strany globalistov, ktorým sledujú snahu stotožniť celý ponovembrový vývoj výhradne s jeho odkazom: alternatívy potom vyzerajú ako dejinné omyly, ktorým sa v pluralitnej demokracii zhovievavo dovoľuje pridržiavať sa svojho „omylu“, ale ktoré budú časom prekonané, lebo tak káže „dejinná nevyhnutnosť“. Havel je fukuyamovský symbol a jeho prívrženci vidia svet cez fukuyamovské okuliare. Stotožnenie svojich osobných postojov s domnelým objektívnym vývojom spoločnosti (a následné presadenie týchto postojov) vedie k tomu, že realitu je najlepšie možné vystihnúť oxymoronmi, v tomto prípade napr. „humanitárne bombardovanie“, zanedlho možno aj „liberálna totalita“.
Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel
Co říci k Václavu Havlovi? V éře studené války západním korporacím překážel Sovětský svaz v získání vlivu na jeho území a v jeho satelitech. V jejich kolonizaci a vytěžení. Takže, všude hledaly osoby, které by, až nastane čas, otevřely brány každý té své „Tróje“, a svým příkladem a vlivem přesvědčily místní obyvatelstvo, že jediná možná budoucnost je v úplné integraci, tedy v závislosti na západních strukturách. Že žádná třetí cesta vlastní nezávislosti neexistuje. Václav Havel byl jednou z těchto osob a psychologicky vzato byl vybrán velmi dobře. Západ (korporace) takto samozřejmě pracuje stále prostřednictvím barevných revolucí, a hlavně podporou svých lidí na Ukrajině, v Bělorusku i v samotném Rusku. Ale pro jistotu má své lidi kontinuálně i tam, kde už uspěl. Ukrajinu dovedl téměř k bankrotu a na pokraj války a v Bělorusku a Rusku nemá „šťastnou“ ruku. Myslím, že Havlův původní odpor vůči totalitě byl autentický a obdivuhodný, později asi podlehl šalbě mesiášství, a nakonec se nejspíš ocitl mezi mlýnskými kameny. Z jedné strany sláva a uznání, na straně druhé si byl možná vědom, že podpora USA není službou demokracii, svobodě, a už vůbec ne míru a pravdě a lásce.
Michal Ševčík, publicista
Václav Havel přinesl do politiky moralismus, který zde přetrval zejména v podobě politického morálního kýče, který si s radostí oblíbili progresisté všech odstínů (dnes například morální problematičnost Green Dealu). Rovněž jeho atlantické směřování a nekritická poslušnost vůči USA právě vytvořila tento problematický obraz VH. Václav Havel parlamentní demokracii toleroval, ale dokázal si představit, že zpolitizovaná společnost je rovněž alternativou vládnutí (zvlášť politické nevládky). V listopadových událostech ujišťoval pracující, ale i KSČ, že nechce návrat kapitalismu. Nejenže se kapitalismus vrátil, ale vrátil se ve své agresivní a kořistnické podobě a dal především prostor k prosazení zvláštnímu typu člověka, kterého zajímá pouze profit za každou cenu bez ohledu na ostatní. Václava Havla a havlismus je nutné odlišovat, protože havlismus je určitá tendence, která zahrnuje i vztahy či jevy, které nejsou spojené přímo s Václavem Havlem, ale vychází z jeho odkazu či myšlení. Adorace jeho osobnosti někdy připomíná kult osobnosti a nevím, jestli by se to VH líbilo.
Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Co si máme v roce 2021 konkrétního představit pod havlovstvím v podání nové vlády a politiků kteří ji tvoří, moc netuším. Tedy, kromě nějakého rituálního hagiografického odkazu na ztracený polistopadový konsensus. Jenže 90tá léta jsou pryč a nikdy se nevrátí. Změnil se svět, změnili jsme se my a politika, která oslovovala tehdy, dnes už nenabízí žádné odpovědi. Takže mám obavu, že vzývání havlovství nastupující koalicí je jen ukázkou, jak moc je myšlenkově prázdná a že nebude schopna řešit souběh krizí, kterým bude čelit. Václav Havel jako historická osobnost a havlovství jsou kategorie, které se často při podrobnějším studiu naprosto rozcházejí, nemají skoro žádnou souvislost. Havel byl jako každá historická figura mnohem složitější, mnohem rozporuplnější a mnohem méně konzistentní, než by se „havlistům“ hodilo. Společnost rozděluje spíš právě havlismus. Ale nesouvisí to s Havlem samotným, ale právě s koncem polistopadového konsensu, za který chybí náhrada. Takže budu parafrázovat Gramsciho: vzývání havlismu v roce 2021 je jen dalším „morbidním symptomem“ mezivládí.
Foto: Martin Kozák, Attribution, via Wikimedia Commons