Vratislav Roháč se zamyslel na současným bojem EU a dalších institucí proti nenávisti. Budou úřady schopny odlišit „nenávist“ od „kritiky“?

Evropská komise vyhlásila záměr bojovat proti nenávisti na celounijní úrovní. (Co může být ušlechtilejšího, že?). Komisařka Věra Jourová k tomu uvedla: „Nenávist nemá v Evropě místo, protože je v rozporu s našimi základními hodnotami. Potřebujeme podniknout kroky na úrovni EU, aby byla všude postihována stejným způsobem.“

Dosud bylo běžné, že za zvlášť nebezpečné byly považovány tzv. zločiny z nenávisti, tj. zločiny spáchané vůči osobě na základě její příslušnosti k některé skupině (podle národnosti, rasy, sexuální orientace aj.). Zároveň mohl být člověk potrestán za podněcování násilí. Znepokojivé je, že nyní politici hovoří o postihování nenávisti samotné, v podobě verbálních projevů, aniž by verbální nenávistné projevy přesněji definovali.

Heslo, že „nenávist nemá v Evropě místo“, je mimochodem problematické i tím, že nenávist patří mezi přirozené emocionální projevy. Chceme snad kriminalizovat emoce, např. naštvanost na druhou osobu? Budeme zakládat ministerstvo lásky, abychom vymýtili nenávist? Psychologové navíc tvrdí, že potlačená nenávist je příčinou psychických potíží. Pokud budeme bojovat proti veškeré nenávisti, možná tím zvýšíme spotřebu antidepresiv, což by bylo pro ekonomiku jistě prospěšné.

Lze pochopitelně předpokládat, že nenávistnými verbálními projevy je míněna nenávist vůči etnickým, náboženským a jiným skupinám. I to však vzbuzuje ve veřejnosti obavy z omezení svobody slova. Není totiž jasné, jak budou úřady rozlišovat mezi nenávistí a kritikou.

Je jasné, že tyto obavy nejsou neodůvodněné. Už dnes jsou na Západě lidé společensky sankcionováni za výroky, které nemají s nenávistí nic společného. V Kanadě byla zrušena přednáška dívky zotročené Islámským státem s odůvodněním, že by to podněcovalo islamofobii. Americký moderátor byl propuštěn za výrok, že na všech životech záleží. Švédský šéfredaktor byl propuštěn, když okomentoval výsledky sociologického výzkumu a podle pravdy napsal, že většina Švédů má negativní názor na přijímání migrantů. Spisovatelka J. K. Rowlingová se stala terčem nenávistné kampaně za vyjádření, že osoby, které menstruují, jsou prostě ženy. Jak si v takové atmosféře mohou počínat soudy?

Boj proti nenávisti v kontextu ideologie

Boj proti nenávisti má metafyzický rozměr. Nenávist je obecným symbolem zla a Evropská komise se zmíněným prohlášením staví na stranu dobra. Můžeme dokonce zkusmo nahradit ve výrocích politiků slovo „nenávist“ slovem „zlo“. („Zlo nemá v Evropě místo, protože je v rozporu s našimi základními hodnotami.“)

Podobný význam má i boj proti dezinformacím. Stačí si uvědomit, že dezinformace je jiné slovo pro lež. Problém je, že pokud chce politická moc kriminalizovat dezinformace, tak si zároveň osobuje právo rozhodovat o tom, co je pravda. Přitom jsou to právě vlády a korporace, kdo šíří dezinformace daleko nejsystematičtěji a nejúspěšněji. Příkladů by se našla řada, zmiňme alespoň někdejší nepravdivé tvrzení, že irácký režim má zbraně hromadného ničení. Bude snad Tony Blair souzen za tento výrok, který mu posloužil jako záminka k válce?

Demokracie a svoboda slova je založena na předpokladu, že vláda i politická většina se může mýlit a že jedinec může mít pravdu i proti moci a většině. Kriminalizace dezinformací stojí na předpokladu, že politická (a soudní) moc je neomylná. Jak se vyjádřil v 80. letech v diskuzi se západními kolegy jistý sovětský novinář: „My máme také svobodu slova, ale máme také zákony, které nám zakazují lhát.“ Dnešním slovníkem bychom řekli, že Galileo Galilei byl odsouzen za šíření dezinformace, protože tvrdil, že Země obíhá okolo Slunce. Soudili ho bezpochyby muži inteligentní, mocní a dle tehdejšího mínění plně kompetentní posoudit, co je pravda.

Nebylo by také od věci, aby nám vymítači dezinformací laskavě sdělili, k jaké definici pravdy se přiklánějí. V tradici evropského myšlení jich totiž existuje několik. Například definice Tomáše Akvinského, podle níž pravda znamená shodu věci s rozumem, nebo postmoderní definice, která tvrdí, že pravda je konsenzus. Mimochodem pokud přijmeme současnou postmoderní definici pravdy, pak byl Galileo Galilei odsouzen plným právem.

Proč se Evropská komise prezentuje právě takovými opatřeními? Důvod spočívá v otázce legitimity moci. Vlády jednotlivých států čerpají svou legitimitu z volebního procesu. Jejich úkolem je zastupovat zájmy občanů a sociálních skupin mezi občany – předpokládá se, že pravicová vláda hájí zájmy podnikatelů, levicová vláda hájí zájmy zaměstnanců. Centrální orgány Evropské unie však samy sebe chápou jako nadřazené jednotlivým vládám. Cítí se být oprávněny zvolené vlády hodnotit a usměrňovat, k čemuž jsou v řádném demokratickém procesu povoláni z principu věci pouze občané země. Odkud má ovšem EU brát legitimitu své údajné mocenské nadřazenosti vůči vládám? Evropská komise vsadila na to, že je strážkyní dobra, lidských práv, vágně definovaných evropských hodnot. Ke svému ospravedlnění tedy potřebuje definovat dobro pomocí univerzalistické ideologie a pranýřovat vlády, pokud toto dobro porušují.

Už v tomto základním nastavení je obsažen totalitní nárok evropské centrální moci. Prezentuje-li se politická moc jako strážkyně univerzálního dobra, pak z logiky jejího nároku vyplývá, že jakákoliv opozice je nelegitimní. Má-li být morálně odůvodněná moc konzistentní, pak musí každou opozici vůči sobě vnímat jako ztělesnění zla a podle toho jednat. To je rozdíl oproti principu demokratickému, kdy se vláda i opozice legitimizuje tím, že hájí zájmy různých občanských skupin.

Logika Evropské unie obrací legitimitu moci shora dolů. Jmenovaní strážci dobra jsou nadřazeni orgánům voleným. Boj proti nenávisti a proti dezinformacím vyhlašuje nárok Evropské komise na to být ztělesněním dobra a pravdy. Vlády národních států mohou být sice i nadále voleny, ale jejich politika je legitimní pouze tehdy, je-li schválena orgánem nadřízeným. V podstatě je to princip monarchický, v němž se věřilo, že úředníci a šlechtici mohou být zkažení, ale král je vždy dobrý a má vždy pravdu. Je až s podivem, kolik lidí tuto logiku unijní moci s povděkem přijímá a věří tomu, že bude-li Evropská unie opravovat chybné kroky volených vlád, pak je naší spásou.

Problém univerzalismu

Evropská unie se fakticky přihlásila k programu univerzalistické říše. Odtud logicky vyplývá odmítnutí národní identity a její nahrazení identitou názorovou, tj. společnou vírou. Úlohu víry plní progresivní (levicový) liberalismus, přičemž není náhodou, že tato ideologie na sebe bere stále více rysy náboženského hnutí.

Největší nadšení vzbuzuje program univerzalistického impéria u Němců. Jejich eurofilství se zpravidla vysvětluje komplexem z druhé světové války. Zajímavé však je, že Němci se dnes chovají podobně jako jejich předkové ve středověku. Tehdy němečtí vládci nevytvořili „národní“ monarchii, jakými byla Francie, Anglie nebo Polsko. Místo toho založili a udržovali Svatou říši římskou, která si činila nárok na to být hlavou celého křesťanstva. I dnes je Německo ochotno vzdát se národní identity výměnou za vůdčí roli v univerzalistické evropské říši. Pokud se Němci z druhé světové války v něčem poučili, pak v tom, že být nacionalisty a imperialisty zároveň je neefektivní a vede to k neúspěchu.

Univerzalistická ideologie má svůj vliv na podobu mocenského boje. Zejména v institucích, které nejsou vystaveny volebnímu tlaku, se politická kompetence začíná ztotožňovat s pravověrností. To vede k posouvání hranic, neboť soupeřící mezi sebou hrají hru „Kdo je tu nejliberálnější“. Logickým vyústěním takové hry bývá upevnění totalitní moci. Vítězové frakčního boje nakonec musí zlikvidovat nejen umírněné, ale i radikálnější souvěrce (jakobíni popravují zběsilé, stalinisté trockisty).

Dodejme, že politická pluralita byla vždy jedním ze specifických znaků evropské civilizace. Evropu tvořilo společenství vzájemně se uznávajících států. Starověký Řím nebo Egypt byly naproti tomu civilizacemi jedné univerzalistické říše, která neuznávala žádný jiný stát za sobě rovný. Na dějinách antického Říma vidíme i to, jak posun od republikánského společenství k univerzalisticky chápané říši zásadně změnil charakter státu – mj. z demokratického na absolutistický.

Je zajímavé, nakolik naše současnost připomíná pozdní Řím v jevech, které svou mírou nemají v historickém mezičase mezi antikou a dneškem obdoby. Je to kosmopolitismus elit, úpadek tradičního náboženství, vzestup cizích kultů, nebývalá míra masové migrace. I naše dilema se podobá situaci antického Říma: Nahradit či nenahradit národní demokratický stát univerzalistickým impériem?