Keller bez cenzury: Jan Keller dnes o tom, jak se propagandistické výsady východního bloku, dnes staly těmi nejvyššími evropskými hodnotami.
Tento víkend bylo možno dočíst se v jednom z komentářů, že „není moc důvodů uvěřit tomu, že bez rozšiřování NATO by Rusko bylo mírumilovné“. Na samotné úvaze by toho čtenáře asi moc nezaujalo. Byl to obvyklý druh dnešního novinového čtení. Plný klišé, která se běžně užívají ve snaze odhalit nepřítele, vylíčit ho v patřičných barvách a pak ho spolehlivě v teple kanceláře na papíře slavně porazit. Z tváře autora jest přitom cítit bojové nadšení.
Na celém komentátorském díle je zajímavé jen jedno, a sice slovo „mírumilovnost“. To slůvko tady už nebylo hodně dlouho slyšet. Naposledy se někdy v osmdesátých letech připisovalo tehdejším zemím socialistického tábora na čele se Sovětským svazem. Potom nějak zapadlo. Objevuje se teprve nyní. Aby dnešní propagandisté dali najevo, o kolik ty předchozí svojí inteligencí převyšují, upírají tentokrát mírumilovnost Rusku.
Pokud by nebyli mainstreamoví komentátoři líní, zjistili by, že slovo „mírumilovný“ se vždy používalo v souvislosti s osobnostními vlastnostmi člověka. I na Googlu by si mohli najít, že výraz „mírumilovnost“ (latinsky patientia) byl již v antice jednou ze sedmi lidských ctností. Znamená trpělivost, laskavost, shovívavost, vyrovnanost, zdrženlivost, sebeovládání. Vyjadřuje schopnost odpustit, smilovat se nad hříšníky.
V souvislosti s celými státy a jejich politikou začalo být toto slovo používáno pro potřeby propagandy. Přisuzovat kladné lidské vlastnosti některým státům, a přitom je jiným státům upírat patří k základním dovednostem vojenských politruků. Říkat o nějakém státu, že je mírumilovný, má ve skutečnosti asi tolik smyslu jako tvrdit o něm, že je čistotný, dobře vychovaný a že v tramvaji nechá vždy sednout starší osobu.
Máme u nás komentátory, kteří by jistě dokázali seřadit na žebříčku mírumilovnosti všechny země světa. První příčku by na něm nepochybně obsadily Spojené státy, pokud by mírumilovnost byla měřena počtem vojenských základen na cizích územích a množstvím rozpoutaných „humanitárních válek“. Na samém konci mírumilovných států by stálo Německo, které se stále ještě rozpakuje dodávat zbraně na Ukrajinu. Češi mohou být poprvé ve své historii hrdi na to, s jakým náskokem naše západní sousedy předběhli ve snaze zanést na slovanský Východ vytoužený mír.
To, co kdysi bývalo propagandistickou výsadou východního bloku, patří nyní k našim nejvyšším evropským hodnotám. Bystří komentátoři si toho všimli. Teď už chybí jenom sepsat článek o tom, že také naši současní spojenci stojí pevně a neochvějně na stráži míru.