Ivan Hoffman se zamýšlí nad riziky přílišného využívání větrné energie.
Kousek od místa, kde jsme postavili dům, stával kdysi větrný mlýn. Důkazem je sken zažloutlé fotografie, který mi před časem přišel do e-mailu. Díky té fotografii víme, že když na našem pozemku vichr láme vzrostlé borovice jako sirky, není to nic nepřirozeného. Anebo víme, že pojistit dům proti eventualitě, že nám vítr odnese střechu, dává větší smysl, než se pojistit proti nenechavému zloději.
Kdo by si ale myslel, že pointou této glosy bude chvála čisté energie z větrníku, kterým bychom se zeleně zviditelnili, hned z kraje hlásím, že migrujícím ptákům od nás nebezpečí nehrozí a že nespácháme nic, co by hyzdilo panorama Chřibů. Narazil jsem totiž na výpočty fyzika, ze kterých plyne, že větrníky nepředstavují při započtení externalit pouze ekonomický nesmysl, nýbrž i ekologické zvěrstvo.
60 000 MW instalovaného výkonu elektráren v Německu zpomaluje větry, které k nám od západu přinášejí déšť. Jelikož energie větru stoupá se 3. mocninou jeho rychlosti, jednoduchým výpočtem se lze dobrat k poznatku, že větrníky přemění na elektřinu větší procento z vánku, než ze silného vichru. Slabé větry ze západu jsou brzděny a s nimi i postup mraků, tedy vody. Německé větrníky jsou příčinou, proč u nás mizí mírné deště a srážky padají najednou v prudkých lijácích.
Komu vysušování přírody konvenuje, je kůrovec. Tento milovník větrníků má v posledních letech zásluhu na usychání desítek miliónů metrů kubických smrků ročně. No a vysušování lesů, ve kterých se zadrží méně vody má na svědomí slabší vypařování, což vede ke stoupání teplot.
Vzhledem k tomu, že do roku 2030 Němci plánují počet větrníků zdvojnásobit a do roku 2045 jich chtějí mít čtyřnásobek, stanou se tyto potvory symbolem zkázy, kterou člověk uchystal přírodě. A kdo by chtěl mít takový symbol lidské pošetilosti na očích 24hodin denně, sedm dní v týdnu a 365 dní v roce? Já určitě ne.