Seriál historika Jiřího Malínského sleduje křehkou cestu meziválečného Rakouska od vzniku demokratické republiky přes austrofašistický stavovský stát až k nacistickému anšlusu.

Velká hospodářská krize

Vedle ideologických posunů významnou (klíčovou) úlohu v tomto vývoji měly i hospodářské a sociální problémy. Důsledkem velké hospodářské krize bylo podobně jako v Německu stahování kapitálu. Zkrachovala klíčová banka Österreichische Kreditanstalt; její závazky převzal stát, jehož zadlužení tak vzrostlo o 1 mld šilinků. Vedlo to k zmrazení většiny státních investic. Zákon o konsolidaci státního rozpočtu (Budgetsanierungsgesetz) z 30. října 1931 prosadil snížení platů státních zaměstnanců o 6 %; v létě 1932 byla na některé druhy spotřebního zboží uvalena krizová daň ve výši 100 %. Současně byla započata další jednání o poskytnutí nové finanční půjčky. Některé podniky začaly protiprávně rušit sociální zajištění (pojištění) svých zaměstnanců (zejména dělníků). Výrazně poklesl počet členů socialistických odborů (r. 1929 737 000, r. 1934 408 000) a nezaměstnanost vystoupala na 700 000 osob (počet obyvatel rakouské první republiky v polovině třicátých let přesahoval 6,5 milionu). Půjčka, získaná od Společnosti národů, vylučovala deficitní financování země, jež mohlo být určitou náplastí na tento zhoubný vývoj. Drsná úsporná opatření nemohla řešit demokracie; naopak byla součástí pomyslného portfolia nastupující autoritativity a totality. Kapitalisté využití možnosti již popsaného monarchistického zákona z r. 1917 jen přivítali.

V květnu 1932 se do čela země dostal nanejvýš sporný politik Engelbert Dollfuß. Drobný syn z dolnorakouské rolnické rodiny (měřil 151 centimetrů) vystudoval práva. Záhy se stal stoupencem vyhraněně rakouského-rakouskoněmeckého (nikoliv říšskoněmeckého) patriotismu. Sílící nacistické útoky tento jeho sklon dále zesílily. Oslovily ho přednášky Othmara Spanna a jeho myšlenky o stavovském státu; dalším zdrojem jeho myšlení byla katolická sociální doktrína. Všechno vycházelo z jeho agrárního hodnotového založení. Po r. 1930 se s ním počítalo na čelná místa. Jeho výchozí plebejství současně vedlo k dobrým osobním vztahům se socialistickými vůdci dr. Otto Bauerem a Juliem Deutschem (1884–1968). Snaha o vytvoření vládní koalice na těchto základech však ztroskotala na odmítnutí sociální demokracie. A tak je 29. května 1932 nahradili heimwehři. Dollfußovy nedemokratické sklony byly mimo diskusi právě tak jako jeho odpor proti nacistické expanzi. „Vrah dělníků“ byl skutečně mimořádně kontroverzní osobností.

Plyne to i z hodnocení únorové občanské války roku 1934. Nakonec dvouletá Dollfußova vláda po počátečním tápání spěla k vytvoření stavovského (austrofašistického) státu, na jehož správní a politické architektuře byl patrný přímý Mussoliniho vliv. Občanská válka v Rakousku (12.–15. únor 1934) vedla až k 1600 obětí i následné vlně politických soudních procesů; vyžádaly si další desítky mrtvých. Někteří vůdci SDAP (Julius Deutsch, Otto Bauer) našli záchranu v prvorepublikovém Československu i u svých soudruhů v Lidovém domě. Brno se tehdy také stalo centrem exilové podzemní rakouské sociálně demokratické rezistence. Zajímavá připomínka se nachází i v Ruské federaci: v lázeňském městě Železnovodsku severně od Pjatigorsku; je ve svazích Železné hory, kde je ve skále vytesán pamětní německý nápis „Soudruzi, blížíme se ke dni pomsty! Našim soudruhům, kteří padli na barikádách. Rakousko, bojovníci Schutzbundu. únor 1934.“ Ale ani míra a intenzita   dosahu klerikálních poúnorových kroků nesnese srovnání s rozsahem a chorobnou „kvalitou“ nacistického řádění.

Květnová ústava

To však nemění nic na faktu důsledné demontáže rakouské prvorepublikové demokracie. Vyhlášení tzv. Květnové ústavy na historicky posledním jednání parlamentu (Národní rady) ve dnech 30. dubna–1. května 1934 bylo sice na jedné straně alternativou na hlučnost stále prázdnější demokracie, na straně druhé – přes nesouhlas podstatné části rakouské společnosti – stavovství (austrofašismus) neměnilo nic na systémovém negativismu této změny. Určitá příchuť hrdinství a tragédie, spojená s Dollfußovým zavražděním nacisty 25. července 1934, nemění nic na mých předcházejících konstatacích. Rozdíl mezi stavovstvím (podporovaným dobovou katolickou církví) a nacismem je i dnes rozdílem mezi berličkovým a hákovým křížem. Otázka po dollfußovském heroismu není zcela neoprávněná, hořkne však při vědomí v mnohém vzájemné neschopnosti se domluvit (právě hořká zkušenost z tohoto pozdějšího černorudého (ne)souznění stojí v základech poválečné druhé Rakouské republiky, jež vznikla podpisem spolkové smlouvy r. 1955).

I pro rakouský nacismus-fašismus je rokem nula letopočet 1904. Data založení tak řečené Německé dělnické strany (Deutsche Arbeiterpartei) v severovýchodních Čechách. Poválečná roztříštěnost tohoto ultrapravicového hnutí začala pomíjet rokem Hitlerova návratu do veřejného života r. 1925. Ale i tak až do počátku třicátých let se toto hnutí v Rakousku vyznačovalo ještě větší slabostí než v případě své německé sestřenice (r. 1928 měla kolem 7 000 členů, v parlamentních volbách r. 1930 získala kolem 100 000 hlasů); hlavní síla tohoto způsobu uvažování a jednání se ještě prozatím soustředila do Velkoněmecké lidové strany. Rok jeho mocenského nástupu nastal o dvě léta později. Populistický nacistický program demagogicky slibující hned všechno všem vyrostl z převládajícího velkoněmeckého cítění a až většinové, často protižidovsky (antisemitsky) cítící části rakouské společnosti. V zemských volbách r. 1932 získali nacisté ve Vídni a Dolních Rakousích téměř 17 % hlasů, v Salzburgsku 20 % a v jeho stejnojmenném hlavním městě až 31 %. Byl to průlom do dosavadní politické krajiny první republiky včetně Národní rady.

Okamžitou sociálně demokratickou reakcí (stejnými volebními výsledky se pro tento okamžik cítili být naopak posíleni) byla výzva k rychlému vyhlášení voleb do Národní rady. Křesťanští sociálové ji však neakceptovali. K výrazné změně naopak došlo u SDAP: z Lineckého programu byla vyškrtnuta pasáž o rychlém spojení Rakouska s Německem. I dnes zůstává široce diskutovaným problémem již zmíněná otázka možném vytvoření rudočerné protihitlerovské fronty. V klerikální koalici velkoněmce nahradili agrární Bund a Heimwehr (Heimatblock). Hlavním důvodem vzniku této vládní sestavy byl pronikavý vzestup rakouské NSDAP. Byl to jeden z dalších okamžiků vynuceného Dollfußova manévrování a lavírování.

„Dolfußismus“

Dollfußova ultrapravicová alternativa byla značně křehká. Svou váhu měla i vrcholící hospodářská krize. Postupně dozrával formující se již zmíněným spannovstvím ovlivněný austrofašismus. Aféry spojené s nelegálními obchody se zbraněmi oslabovaly Dollfußův režim zvnějšku. Počet mocenských kolizí dále vzrůstal. Základní formou dedemokratizace první Rakouské republiky bylo již popsané právo a využití válečného hospodářského zmocňovacího zákona (Kriegswirtschaftliches Ermächtigungsgesetz – KWEG) z 24. července 1917; jeho využití stálo v pozadí protiústavního kurzu Dollfußovy vlády. V těchto postupech přežívala habsburská nostalgie příznačná pro prvorepublikovou rakouskou byrokracii. Byla to vlastně volná vazba na proslulý § 14 prosincové ústavy z r. 1867.

V reinterpretaci právníka Roberta Hechta (1881–1938 Dachau) „Zákon zplnomocňuje vládu všeobecně, ne pouze k určitým časově omezeným nařízením, protože dnešní špatné časy jsou stále ještě následkem války.“  Na následné Dollfußovo tvrzení o „ozdravení“ demokracie rozhodně odpověděly Arbeiterzeitung 4. října 1932: „Když chce vláda cynicky a bez nejmenšího důvodu vyvolat nebezpečný boj o ústavu, povedeme tento boj s nasazením všech našich sil.“ Odrazovým můstkem Dollfußovy administrativy se stal pád banky Creditanstalt. Je otevřenou otázkou, zda i v této věci si neměla tehdejší SDAP počínat energičtěji a nevyklízet tak své výchozí pozice.

V únoru 1933 se pád Dollfußovy vlády zdál být neodvratným. Vše změnila tzv. hirtenberská aféra (leden 1933), fakticky utajovaná zásilka zbraní pro heimwehry a Maďary. De facto šlo o útok na poválečné mírové dohody; pro Vídeň to znamenalo další ochlazení vztahů se západními demokraciemi. Dalším střetovým bodem byla stávka železničářů v březnu 1933, která následně ochromila Národní radu. Vláda vy(zne)užila situaci k vládnutí pomocí dekretů. Jak uvedla ve svém vyhlášení 7. března 1933: „Teď není čas na politické štvaní, intrikánství a urážky, teď platí jediné: společná práce ve společné nouzi k opětovnému společnému vzestupu! Spoluobčané! Spolková vláda vás na této cestě povede a použije všech prostředků své zákonné autority, aby se tomuto cíli přiblížila.“ Vzájemné obviňování sílilo zejména poté, co spolkový prezident Miklas nevyužil svých pravomocí. Východiskem se měla stát deklarovaná demise Dollfußova kabinetu, kterou ale odmítl přijmout. Příprava autoritativní (austrofašistické) vývojové varianty zůstává v Rakousku i dnes diskutovaným tématem této napjaté doby. Stejně rozporuplné byly i dobové zahraniční odezvy, za kterými se měly skrývat mocenské zájmy USA a Spojeného království.

K občanské válce (únor 1934)

Sociálně demokratická odpověď byla ve své otevřenosti až obnažená: „Je to otevřeně protiústavní jednání a suspendování státních občanských práv, která jsou zaručená ústavou, je to státní převrat. Vládní dekrety jsou prvním krokem k nastolení fašismu v Rakousku.“  psaly 8. března 1933 Arbeiterzeitung. Zmiňovaly i italské pozadí. Zajímavá byla československá odezva vyzývající k uzavření dohody o čestné spolupráci otištěná v Právu lidu, jež dále konstatovalo: „Tím by měla být zachráněna i demokracie v Rakousku, která je dnes silně ohrožena“. Nepřímo, jakoby v rozhovoru, na tento pohled zareagoval svým vystoupením Otto Bauer: „… socialisté chtějí s vládou spolupracovat, když přestane porušovat ústavu … sociální demokracie je ochotna ke všemu, jen aby byla obnovena demokracie.“  V tehdejší nepřehledné situaci bylo věcně systémové rozhodování zvláště nesnadné. A jen obtížně byl prozatím pozorovatelný lavinovitý nástup domácího nacistického sílení. Rozpuštění parlamentu bylo zřejmě cíleným Dollfußovým krokem při ochromování jeho levicového politického soupeře. 31. března 1933 byl vládním dekretem rozpuštěn Schutzbund. SDAP se však na svém sjezdu 15. dubna 1933 rozhodla pro další tolerování Dollfußovy vlády. Její akční prostor vláda totiž zmenšovala poznenáhlu, postupně, důkladně a promyšleně; rudá naděje nebyla ještě vyčerpána.

Hodně tomuto nazírání napomohlo smířlivé prohlášení vlády 13. března 1933 i možné zahraniční ohlasy a reakce. Na misce vah byl i stupňující se nacistický vliv. Dollfuß současně pomíjel nabídku svých možných partnerů. To sice posilovalo postavení heimwehrů, ale vylučovalo právě tuto demokratickou možnost rakouské budoucnosti; na jejím salzburském sjezdu 6. května 1933 byla proklamována naopak stavovská (austrofašistická) budoucnost Rakouska, jež byla ještě křiklavěji proklamována na slavnosti v Schönbrunnu 14. května 1933 k uctění 250. výročí druhého obležení Vídně Turky. Adorovaný Dollfuß tam prohlásil „Jsme připraveni vymýtit v naší vlasti rudou záplavu, rudý socialismus nejen v jeho vnější podobě, ale i jeho vnitřní myšlenkový obsah.“ Nastupující nacismus byl přitom pro toto „znovuzrozené Rakousko“ podstatně větším nebezpečím. Současně byla zlikvidována poslední ústavní překážka Ústavní soudní dvůr. Nabídka sociální demokracie ke spolupráci se proto rakouské stavovské vládě musela jevit jako útok na její integritu.

NSDAP reagovala na tyto dollfußovské změny jako na výraz strachu z hitlerovského Německa (říšskoněmecká NSDAP ve volbách 5. března 1933 zvítězila ziskem 43,9 % hlasů). Její rakouská větev chtěla také použít tento hitlerovský prostředek. Záhy nato začala pracovat protivídeňská propaganda Berlína. Dollfuß byl zaskočen: „Když nám v našem boji proti marxismu vpadlo do zad hnutí pod nacistickou vlajkou, byli jsme donuceni bojovat na dvou frontách.“ Zatím byla s to odolávat díky Mussoliniho středoevropským zájmům. Drolil se však i Heimwehr. Jeho štýrská součást začala otevřeně spolupracovat s nacisty; stvrdila to 22. dubna 1933 včetně uznání Adolfa Hitlera jako vůdce německého národa smlouva v Liezenu. Řetězová reakce dalších vazeb mezi NSDAP a heimwehry následovala a ještě v dubnu 1933 v komunálních volbách v Innsbrucku NSDAP dosáhla na 41 % hlasů. Pro Dollfuße to byla další nesnadná překážka.

Jeho úsilí o koaliční dohodu s rakouskou NSDAP ztroskotalo na jejích nadsazených požadavcích a paralelních teroristických aktech. V červnu 1933 z těchto představ sešlo a NSDAP byla zakázána. Zdá se, že ani dnes nejsou zcela jasné bližší podrobnosti o tomto protiústavním politickém posunu. Současné odborné názory oscilují kolem Dollfußovy obhajoby nebo naopak sahají až k jeho zavržení. Události spěly až ke krvavým, již popsaným událostem února–července 1934, jež měly znamenat i konec austromarxismu jako politicky použitelného alternativního konceptu. Přitom různé zahraniční vlivy stále nevylučovaly vládní úsilí o vytvoření rakouské formy stavovského státu. Velmi často se v těchto bouřlivých dějích projevoval rozpor mezi teorií a praxí. Sociální demokraté přitom usilovali o politiku, která měla v této alpské zemi zastavit postup a rozmach fašistického nacismu. Uvnitř SDAP existovalo pravé (Rennerovo) a levé (Bauerovo) křídlo. Zdá se, že většinu svých sil tehdejší rakouská demokracie spotřebovala na vzájemná lavírování a na utvrzování své neschopnosti dosáhnout sjednocení rakouskotvorných sil.

Roztříštěnost tehdejší politické scény byla až křiklavě bolavá. Lze tu nalézt řadu paralel k závěrečnému období výmarské republiky včetně drtivého tlaku velké hospodářské krize. SPD faktickou podporou úsilí Brüningových kabinetů a Hindenburgových prezidentských dekretů se také tak trochu blížila křesťanskosociálním snahám v Rakousku (deflace, nouzová nařízení); její podstatnou částí byl mocenský převrat v Prusku. V rakouském případě byl logicky vznesen apel na ozbrojené dělnické vystoupení. V případě únorové občanské války není možno vyloučit podezření, že se na přímý střet vláda předem připravovala. Např. 3. února 1934 byla pozatýkána většina vyšších velitelů Schutzbundu. To by nasvědčovalo cílevědomé přípravě dollfußovské pravice.

K tomu je nutné vzít do úvahy sociálně demokratickou liknavost. Spolu s boji totiž rennerovské křídlo téměř paralelně vyjednávalo s vládou. A tak se počet bojujících dělníků omezil na zhruba 15 000 mužů. Připravené vládní jednotky si nebyly jisty nacistickou reakcí; ta se nakonec nedostavila. Otázka viny a neviny na občanské válce je při dnešním stavu badatelského poznání obtížně posuzovatelná, ale fakt dlouhodobých protiústavních kroků Dollfußova kabinetu je mimo diskusi. Naopak dělnickému boji za uchování demokracie není možné upřít ani heroismus, ani ušlechtilost. Přitom však problematické kvalitě velení odpovídala ne vždy dostatečná kvalita vedení boje v občanské válce. Největším nebezpečím přitom nebyli rudí dělníci, ale hákošoví (hakenkreuzlerští) nacisté. V tom tkvěla tragédie, kterou si jak sociální demokraté, tak klerikálové uvědomovali společně později v krutých podmínkách internačních nacistických koncentračních táborů (KZ).