Víkendový fejeton Adama Votruby o velkoměstských a všudypřítomných sirénách a jejich houkání.
Představte si, jaké by to bylo, kdyby vám pod okny permanentně houkala projíždějící auta. Soustředili byste se na psaní dopisu a najednou: “Húú…” a s veškerým psaním by byl ámen. Asi za minutu houkačka zmizí z doslechu, posbíráte zapomenuté myšlenky, znovu se zaberete do práce, jenže za deset-patnáct minut je to tu zase.
Chcete-li, poradím vám místo v Praze, kde se dá takto kouzelně bydlet. Můžu vás také ujistit, že před pár lety to zdaleka tak zlé nebylo, ale jak se říká: pokrok nezastavíš. A nejenže houkaček přibývá, přibývá i rafinovaných tónů, které si svou odpudivou amplitudou vynucují lidskou pozornost. Není to jen obligátní hasičská kvarta, ale i mnohé další zvuky, z nichž některé připomínají předpotopní počítačové střílečky, např. něco jako velmi rychlé “e-e-e-e-e”, což vyluzují většinou policejní auta.
Zkusil jsem spočítat, kolik takových houkaček zde projede za hodinu. Činil jsem pozorování v různých denních hodinách, třeba od 8:00 do 9:00, a za každý houkající vůz si udělal čárku. Po dvou týdnech mi z toho vyšel průměr: tři a půl houkajících aut za hodinu. Nejvyšší dosažený rekord bylo devět houkaček během hodiny.
Jenže co s tím může prostý občan dělat? Potkal jsem jednu svoji známou, která pracuje v odboru životního prostředí na Praze 4. Zeptal jsem se jí, jestli je možné si na něco takového úředně stěžovat. Odpověděla mi, že ano. Dokonce to prý jistý pán z Prahy 8 udělal. Z radnice mu odpověděli, že to není v jejich kompetenci. Vida, řekl jsem si a napsal jsem dopis na úřad Prahy 4. Odpověděli mi, že můj podnět obdrželi a že se jím budou zabývat v rámci svých kompetencí.
Co se mi zdá dosud záhadné, je to, že ta auta takto zběsile houkají na magistrále, kde nemusí projíždět žádné křižovatky, a to navíc i v době, kdy je tu naprosto plynulý provoz. Houkání zde bývá slyšet třeba i před šestou hodinou ranní a po jedenácté večer. Ráno ještě než vstanu, jsem ujištěn, že někdo stále bdí nad zdravím a bezpečností občanů, a večer, když už už usínám, se mi připomene: My vás tady všechny hlídáme, abyste mohli spokojeně spát. Dalším pozorováním jsem zjistil i to, že někteří ohleduplní řidiči pouze blikají a nehouknou. Ovšem těch, kteří chtějí, aby o nich věděla celá čtvrť, je pořád dost a dost.
Jednou jsem takhle jel autem po zacpané jižní spojce. Najednou slyším houkání. Dopředu si to šine hasičský autobus. Všichni ho pouštějí, zřejmě spěchá k požáru. Za chvíli se stal provoz plynulý, jedeme dále a ejhle: předjíždíme hasičský autobus, který nás před chvílí míjel. Spokojeně si jede vedle nás v pomalejším pruhu. Požár byl již zřejmě uhašen. Nedlouho na to zase stojíme v zácpě a tu se za námi rozezní houkačky. Opět nás předjíždí známý hasičský autobus. Už zase někde hoří.
Kladu si otázku, proč není stanovena maximální hlasitost houkaček. Proč není sjednocen jejich tón, aby nebyl tolik obtěžující pro chodce a obyvatele města? Proč jsem u nás nikdy neviděl obrázek, na jaký jsem narazil v Německu? Tam sanitka jednou houkla, všichni řidiči zajeli ku straně a ona kolem nich projela již tiše.
Jenže trend je přesně opačný. Dovedu si však živě představit chytré pány, kteří vymýšlejí nové a nové houkací zvuky a jejich postupné zesilování, protože se tím přece zvyšuje bezpečnost, když je řidiči nemůžou přeslechnout. Co kdyby třeba poslouchali zrovna hlasitou hudbu, aha? Vůbec nejbezpečnější asi je, když všichni do okolí tří bloků vědí, že někde jede sanitka nebo policie.
Od jisté doby sleduji noviny. Hledám totiž, jestli se někdo alespoň letmo nezmíní o tom, že toho houkání je v Praze přece jen už trochu moc. Jenže zatímco na ulicích to houká, v novinách je ticho po pěšině. Zřejmě jsem s tím pánem z Prahy 8 jediný, komu to vadí. Přece však doufám, že jednou naleznu v novinách alespoň nějakou tu uklidňující statistiku. Například: Kvůli narůstajícímu počtu houkaček se zvýšil počet infarktů ve městě o 5 %, ale právě díky nim se daří o dvě procenta více postižených zachránit včas.