Přečetli jsme: Co čeká Katalánsko po volbách 21. prosince a proč od nich není možné čekat nějaké „rozhřešení“ otázky národní nezávislosti?
Příští týden budou Katalánci volit nový regionální parlament, napsal článek Thomase Schneidera pro německou veřejnoprávní ARD. Příznivci i odpůrci nezávislosti se s velkým patosem ucházejí o voliče. Ale všichni přitom tuší, že konflikt, který štěpí společnost, se hned tak nevyřeší.
Jakkoliv nesmiřitelně proti sobě stojí oba dva tábory, tak předstírají, že 21. prosinec den, tedy den volby, je dnem, kdy padne konečné politické rozhodnutí.
Liberální strana Ciudadanos (Občané) se může stát nejsilnější silou mezi pro-španělskými stranami. Hovoří o historickém momentu a jedinečné šanci, jak ukončit cestu k nezávislosti.
Naproti tomu Carles Puigdemont, sesazený regionální prezident, kterému ve Španělsku hrozí zatčení, vzkazuje ze svého bruselského exilu: můžeme vybudovat republiku svobodných mužů a žen.
Ale při všem tom patosu, ani tyto volby nepřinesou konečné rozhřešení. Ze dvou důvodů: katalánská společnost je v této nezávislosti rozpolcená již roky. A za druhé, všechny průzkumy ukazují na těsný výsledek. Žádný z táborů nemůže doufat v převažující většinu. Puigdemont a nacionalistické strany vědí, že volební vítězství jim katalánskou republiku nedodá. A stejně tak musí být jasné, že vítězství stran, které jsou věrné Španělsku, neodstraní katalánský nacionalismus.
Jaké jsou scénáře po volbách?
Scénář první:
Vyhrají tři strany za nezávislost tak jako v roce 2015 a budou mít většinu mandátů. Puigdemontova občansky konzervativní formace Společně za Katalánsko, levicoví republikáni a antikapitalistická CUP by měli ovšem jeden problém: vláda v Madridu nechce vyjednávat o nezávislosti, ani od EU není žádná podpora. A jinak tyto tři strany nemají sociálně politicky a ekonomicky žádný společný základ. Většina průzkumů takovouto většinu zatím neočekává.
Scénář druhý:
Občané (Ciudadanos), socialisté a konzervativní lidová strana budou mít dost poslanců na to, aby sestavily pro-španělskou vládu. Ta se bude muset postarat o to, aby vrátila do země firmy, které odešly. Ale tím se nacionalismus nevyřídí – strany, které se zasazují za nezávislé Katalánsko jsou dobře organizované, jejich kulturní organizace se mohou spolehnout na aktivisty a dárce. A také mnoho kněží katolické církve a učitelů takto funguje. Nacionalisté by nezávislost předložili znovu. I tak: pro španělské strany podle průzkumů nemohou počítat s parlamentní většinou.
Scénář třetí:
Žádný z bloků nevyhraje většinu. I podle průzkumů je toto nejpravděpodobnější varianta. Jazýčkem na vahách by se tak mohla stát strana levicová, Katalánsko společně. Ale jak by se strana zachovala? Místo toho, aby se přiklonila například na stranu Puigdemonta, by byla ve hře široká levicová koalice, se socialisty a levicovou stranou pro nezávislost. Přičemž tam poslední svůj cíl nezávislosti takticky a přechodně uložila k ledu. Kurz takovéto vlády by tedy byl vrcholně nejasný. A průzkumy takovéto koalici nedávají žádné šance.
K vyřešení konfliktu se navrhuje znovu a zas reforma španělské ústavy, a také pro Katalánsko výhodnější rozdělení daňových příjmů. Reforma, která by regionům dala možnost spolupůsobení s centrálním španělským zákonodárstvím by byla užitečná nejen pro Katalánsko, ale i pro další regiony i pro celý stát. Ale tvrdé jádro příznivců nezávislosti v Katalánsku tím nepřesvědčí. Ti se budou držet svého cíle, míní Scheider. Ale přání po konečném politické rozhřešení zatím zůstane nenaplněno.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.