Oponentura !Argumentu: Odborník na životní prostředí Jiří Guth se podíval na kapitolu ochrana životního prostředí a na dílčí kapitoly, které s touto otázkou souvisejí.
Programové prohlášení je úplně jiný žánr než knížka o tom, o čem premiér sní, když náhodou spí. O moc méně čtivý. U zveřejněného návrhu navíc není úplně zřejmé jasné, jestli je to program na měsíc, na rok, nebo na čtyři roky. Výsledek je tedy řekněme trochu nevyrovnaný.
Kapitola o životním prostředí na první přečtení nijak nepobouří a řekněme rovnou, že recenzenta jako celek ani nenadchla. Je poměrně krátká, co do rozsahu necelých 3,5 % z celku. Text je spíše fragmentární než konsolidovaný, dosti konkrétní a „technický“ – převažují v něm cíle a myšlenky asi tak pro první kvartál vládnutí. Při hodnocení se tím ale nenecháme omezovat, resp. nesnižujeme své nároky.
„Česká republika se může chlubit nádhernou přírodou, o kterou se chceme zodpovědně starat tak, abychom ji našim dětem předali v lepším stavu, než jsme ji sami převzali.“
Toto jakési úvodní motto neurazí, ale
1) postrádáme v něm jakoukoliv zmínku o naší evropské a globální (spolu)odpovědnosti
2) jinde než zde se o přírodě v užším smyslu nepraví nic a
3) o ochraně klimatu už vůbec nic.
Klimatická změna se v textu objevuje jen velmi nepřímo, totiž v důrazu na opatření proti suchu. Konkrétně uvedené budování „menších vodních nádrží“ přitom není ani zdaleka nejúčinnějším opatřením. V první řadě totiž jde o půdu a strukturu krajiny. Smysluplná zmínka o potřebě zvyšovat podíl organických složek v půdě je aspoň v kapitole zemědělství, i když jediným opatřením má být zvýšená podpora (z veřejných zdrojů) chovu hospodářských zvířat. To jistě může pomoci, ale jde to i jinak, rozhodně levněji.
Vysoce hodnotíme deklaraci snahy o deprivatizaci vodohospodářského majetku.
Ochrana ovzduší je trochu odbytá, protože kromě postižených krajů na severu Čech a Moravy chybí zmínka o velkých městech (s velkými problémy). Zmínka o „čisté mobilitě“ je správná, ale postrádáme komplexní systémové pojetí zahrnující omezování nároků na přepravu a pokračující jakousi hierarchií mobility, v níž by vynikl význam nemotorové a hromadné dopravy.
Kotlíkové dotace jsou v zásadě chvályhodné, ale není to všelék a zejména pokud podporují náhradu starých kotlů na uhlí novými, jsou to vyhozené peníze.
Problematika odpadů je pojednána stručně, ale v daném rámci k ní nemáme výhrad.
Z dalších relevantních myšlenek v jiných kapitolách:
V kapitole o zemědělství naprosto chybí kritika převládající zemědělské produkce, která škodí vodě, půdě i živáčkům, a na to dostává z veřejných zdrojů desítky miliard korun ročně. – (Dílčí) ochrana zemědělské půdy snad nemusí být v prohlášení uvedena dvakrát. Resort životního prostředí by měl mít vyšší cíle – komplexní ochranu půdy jako takové.
– „Posílení ochrany lesů“, zejména jehličnatých, je slepá ulička konvenčních lesníků z minulého století. Dnes už víme, že jehličnaté lesy je především potřeba na stanovištně, resp. klimaticky nevhodných místech – a to je většina území ČR – nahrazovat smíšenými a listnatými.
Je správné, že akcent na rozvoj venkova je v kapitole věnované místnímu rozvoji. Ministři zemědělství mají někdy snahu o tuto oblast rozšířit už tak dost tlusté portfolio své působnosti, a tak dost tučný rozpočet svého resortu.
Koncept transformace MMR na ministerstvo veřejných investic rozhodně dává smysl, ale když už je v mottu příslušné kapitoly sympatická zmínka v duchu decentralizace a subsidiarity („Zajištění místního rozvoje závisí na obcích, které mají mít dostatek prostředků pro jeho dosahování.“), proč v samotném textu není nic, doslova nic o dalším posílení rozpočtového určení daní ve prospěch obcí, popř. krajů? Tento bod by stál za doplnění.
Formulace „podpoříme a zrychlíme výstavbu v České republice“ není doplněna žádnou regulací nebo relativizací, a proto ji musíme chápat jako vážnou potenciální hrozbu pro krajinu ve městech i na venkově.
Není úplně jasné, jakým směrem by se měla orientovat avizovaná „rekodifikace stavebního práva“. Teze zpracované ještě za ministryně Šlechtové by mohly nadělat víc škody než užitku (přičemž uznáváme, že některé byly nesporně prospěšné). Zejména oblast územního plánování by zasloužila rozsáhlejší demokratizaci (cestou účinné participace veřejnosti v celém procesu) než jen „jednodušší čitelnost“ územních plánů. Určitou změnu dosavadního „paradigmatu“ územního plánování zrovna zkoušejí v Praze, ale podle dosavadního postupu a dosud zveřejněných výsledků je to evidentně slepá ulička (včetně zhoršení čitelnosti, mimochodem).
Zásadním zklamáním je opakování „rostoucího podílu jaderné energetiky“, dokonce konkretizované do zajištění „přípravy výstavby nových jaderných bloků“ v kapitole průmyslu a obchodu. Vždyť to je energeticky neprozíravé, zpátečnické a hlavně ekonomicky, resp. celospolečensky naprosto, naprosto nesmyslné.
Shrnuto, z hlediska životního prostředí vidíme v návrhu prohlášení více rizik než nadějí, přičemž ale pořád platí, že Richard Brabec své věci rozumí (což z něj naopak nesnímá spoluodpovědnost za průšvih s omezování účasti veřejnosti).