Ilona Švihlíková píše o výhledech na rok 2018 a o tom, proč se dá mluvit o Velkém interregnu (mezivládí), které doprovází rozpad systému, jak jsme ho znali.
Když se zpětně ohlédnu na soupis deseti zásadních ekonomických trendů, které jsem sepisovala v době, kdy časopis !Argument minulý rok začínal, mohla bych je všechny opsat znovu: robotizace a automatizace, spojená s bezradností mainstreamu (který začal částečně přejímat i takový nepodmíněný základní příjem), nerovnost, návrat národního zájmu, krize EU, probíhající změna ekonomického paradigma (kdy takový MMF verze 2016 vyvrací MMF verze 2008), oživení OPEC (který má dokonce dva nové členy a spolupráce s Ruskem také pokračuje), monetární extrémy, kam by se dal zařadit i rostoucí zájem nejen o bitcoin, ale o kryptoměny a technologii blockchain celkově. Stejně tak mohu znovu napsat větu „daňové ráje jedou, ale více o tom více (schválně: kdo si ještě dokáže vzpomenout na všechna ta hlavní odhalení a úniky?), pozice Číny v mezinárodní ekonomice se mění, což ukazuje i nový článek Foreign Affairs zkoumající možnosti yuanu stát se internacionální měnou a neupadnout přitom do stejných pastí jako japonský jen.
A stejně tak si mohu potvrdit, že „konec levné práce“, byl a je silným tématem domácích luhů a hájů, i když se do určité míry „veze“ se současnou konjunkturou a pozice ČR jako kolonie se nezměnila. Ostatně každý si může osvěžit paměť zde a zde.
Tyto body jsem nepřipomenula proto, abych ukázala, že můj soupis trendů byl správný, ale k dokreslení širšího pohybu především západních společností.
Nejde totiž jen ekonomické změny. To, co sledujeme v přímém přenosu, je rozpad systému, jak jsme ho znali.
Politický systém se dramaticky mění, mainstreamové strany oslabují, případně se pokoušejí tvářit, že jsou „něco nového, jiného“ aby se na chvíli zachránily. Mění se politická štěpení, takže politická analýza se stává obtížnější. Objevují se „vyzyvatelé“ politického systému jako takového, kteří jsou ovšem defenzivním mainstreamem označováni automaticky za hrozbu (nebo za „fašisty“, „nacisty“ atd.), aniž by se hlouběji zkoumalo, jaké příčiny vytvořily podmínky pro nástup nových uskupení a hnutí. Ale nejde jen o nové aktéry. Objevují se zásadní otázky jako třeba: co je to vlastně demokracie? Jak ji nejlépe uskutečňovat, jaký má být systém vládnutí a rozhodování? Poptávka po přímé demokracii je dána jak selháváním elit (které přenášejí náklady na ty skupiny, které se nemohou bránit), tak rovněž hledáním cest, jak nově sestavit politický systém.
Krize multilateralismu je jednou z vrstev zásadní změny v mezinárodních vztazích. Dobře je viditelná v ekonomické vrstvě, třeba u Světové obchodní organizace, ale zdaleka se neomezuje jen na ekonomiku. Situace, kdy odchází hegemon, ale nový řád ještě nevznikl (je takříkajíc v procesu), patří z hlediska historické zkušenosti mezi ty nejrizikovější. A není k tomu ani potřeba Trump.
Součástí rozpadu světa, jak jsme ho znali, nejsou jen technologie, jejichž dopad je sice těžko přesně v rámci jednotlivých odvětví odhadnutelný, ale je jisté, že bude komplexní a značný. Patří k nim i výše stručně výše zopakované trendy, které zasahují i teoretické ekonomické podhoubí odcházejícího světa. Nejsou to žádné akademické debaty, protože právě modely a teorie měly vliv na to, jak bude provozována hospodářská politika. Pokud se v USA otevírá debata o tom, že vlastně nevíme, jak inflace funguje, znamená to zásadní znejistění a možné přepsání postupů centrálních bank. Pochybnosti jdoucí až na dřeň vidíme i u peněz – současná vlna zájmu o kryptoměny otevírá další kapitolu klíčových otázek: co jsou vlastně peníze? K čemu mají sloužit? Kdo je má emitovat?
V roce 2010 jsem ve své knize Globalizace a krize, která pracuje s konceptem Kondratěvových cyklů, napsala, že jsme se zasekli „v mezipatře.“ Jednou nohou ve starém světě, druhá noha už přesahuje do „něčeho nového.“
Dynamika změn přitom zrychluje a zasahuje všechny sféry: ekonomickou, technologickou, sociální, politikou i mezinárodních vztahů. Proto se domnívám, že to, co v současné době zažíváme, je možno pojmenovat jako Velké interregnum.
Přináší s sebou zmatek, chaos, nejistotu, strach. A také rozdělení, které je nejzásadnější: na ty, kteří chtějí držet ten dosavadní svět a kteří budou pro udržení statu quo (a sebe) používat stále represivnější nástroje (na což se podíváme v dalším článku). A pak na ty, kteří chtějí současný systém zničit, někdy i s kladivem v ruce, přičemž jen část z nich je schopna také tvořit, nikoliv jen bořit.
Toto rozdělení není umělé, není dáno nějakým mýtickým „zlounem“, který rozděluje lid, který by jinak byl jednotný. Nebyl, protože zatímco jedni mají zájem, aby vše bylo jako do roku 2008, jiní mají dosti velký zájem, aby to naopak bylo zcela jinak – protože už učinili sociální zkušenost, že oni jsou těmi, kdo prohrávají.
Velké interregnum pokračuje, přestavba systému se již nedá zastavit, i když se o to současná moc (establishment) snaží ze všech sil. V příštím článku se podíváme na jejich stále represivnější postupy podrobněji.