Jiří Malínský přibližuje polozapomenuté vztahy generála Charlese de Gaulla a československého prezidenta Edvarda Beneše v kontextu druhé světové války.

Od obnovení své národní a státní nezávislosti jsou Češi a Slováci – pochopitelně v různé míře – v zajetí představ o svém mezinárodním významu, jedinečnosti a o přátelích, skutečných i domnělých, které mají v tom velkém západním světě. Američtí prezidenti Wilson a Roosevelt, nezapomenutelná návštěva George Bushe staršího i jeho nástupce Williama Billa Clintona v devadesátých letech minulého století, Francouzi Clemenceau, Foche, v komunistickém čase Rusové Stalin (vlastně Gruzínec) a Chruščov (tak trochu i Ukrajinec) měli – pro ně někdy i byli – dokladem toho, že i malý (ve skutečnosti střední) národ může mít na své straně velké muže respektované těmi ostatními, opravdu velkými. Mýtus se tu prolíná s pravdou někdy více, jindy méně nepříjemnou, a někdy také zapomínáním v zákrutech i slepých ramenech naší historické paměti.

Jméno, které tu chci v tomto kontextu připomenout, je vlastně i známé, i polozapomenuté. Od smrti francouzského generála Charlese de Gaulla uplyne zanedlouho (na podzim roku 2020) 50 let. Starší z nás si vzpomenou na státníka, který v šedesátých letech „zlobil“ strýčka Sama blokováním vstupu Spojeného království do tehdy hospodářsko-společenstevní Evropy, i opuštěním vojenské organizace NATO, budováním nezávislé francouzské jaderné síly a nekonvenčně prováděnou dekolonizací někdejšího francouzského impéria. Starý muž se na francouzské politické scéně zjevil z dlouholetého ústraní pro mnohé jakoby znenadání na konci padesátých let, aby chránil svou vlast, jež se po ztrátě Indočíny nacházela v úpadku. Hasnoucí Čtvrtá republika odcházela nenávratně do historického nebytí a onen generál jí chystal dědice, který Francii – v dobrém i zlém –  charakterizuje v podobě poloprezidentské Páté republiky dovnitř i navenek již 60 let (uplynou během tohoto začínajícího českého a slovenského Roku republiky).

Ve skutečnosti však měl tento nadčasový státník již tehdy svou velkou minulost. V tragickém francouzském roce 1940, kterým začala agónie Třetí republiky, v okamžiku, kdy před německými nacistickými vojsky kapitulovalo hlavní město na Seině, klíčový evropský národ ve svých špičkách i lidových vrstvách podléhal depresi, zoufalství, nekonečnému hoři, které znají tak důvěrně příslušníci menších evropských i neevropských národů, přistoupil 18. června v Londýně k mikrofonu BBC po dohodě s premiérem Spojeného království Churchillem, aby, neznámý, téměř včera na generála povýšený plukovník, dotud spíše známý ze svých vojenských teoretických spisů, burcoval ze zlého snu svou vlast, velkou Francii, aby řekl, že každé zoufalství má své dno, ale naděje, podložená tvrdou a zodpovědnou prací a láskou k vlasti, nikdy zahynout nemůže. Začal z ničeho; patřil mezi ty, kdo v hnutí lotrinského kříže konali i nemožné – chvíli v anglickém exilu, v zápětí v afrických državách koloniálního impéria a posléze, když byla otevřena i na evropském západě fronta operací Overlord, i v západní Evropě ve své vlasti, v Paříži, vracel krůček po krůčku Francii to, co jí odevždy patřilo. Velikost, krásu, jedinečnost ve velkolepém orchestru evropských národů. Překvapení kapitulujících hitlerovských generálů nebylo líčené: mezi těmi, do jejichž rukou skládali kapitulaci zločinecky zpupné Třetí říše, byl i zástupce země, o níž se v euforii roku 1940 domnívali, že už nikdy nepovstane. Francouzská republika, sladká Francie, nezaměnitelně duchaplné slunce evropského intelektu, unikla své dějinné smrti.

Byl to zázrak srovnatelný s tím, který v podzimních dnech památného roku 1918 v nadšených statisících na Václavském náměstí vítal obnovený český stát spojený s bratrským Slovenskem. Jak se mohl muž, který až do své padesátky znal takřka výhradně strohé vojenské prostředí a obíral se otázkami rozvoje tankových vojsk, zlepšování bojové kvality jednotek země keltského kohouta a který s praktickou politikou, i když se do ní čas od času nořil, neměl takřka žádnou zkušenost, tak rychle změnit? Kde čerpal znalosti a dovednosti státníka v situaci, v níž by mnoho jiných, nesporně srovnatelně moudrých, stejně statečných a obětavých, padlo daleko před cílem? Kolika proměnami musel projít? Mnohé nám usnadní četba památky, kterou zanechal svým potomkům a dědicům: knihy jeho úchvatných VÁLEČNÝCH PAMĚTÍ, psaných v politickém zátiší na zlomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, textu, který si svou kvalitou nezadá v ničem s memoárovými knihami jeho staršího současníka Winstona Churchilla.

Čech, který stopuje momenty velikosti svých novodobých dějin, tu nalezne ledacos zajímavého.

…

Londýnským rozhlasovým prohlášením byl čerstvě jmenovaný francouzský generál vržen do smrště událostí let 1940–1941, během nichž dramaticky vrcholila strategie německého Blitzkriegu (rychle vedené války) založená na pancéřovaných a motorizovaných jednotkách německé branné moci (Wehrmacht) a jejich rychlých manévrech. Petainovský režim ve Vichy ho prohlásil za zrádce, byl – podobně jako ve své vlasti Beneš – podroben poněkud samozvanému soudu, který se značně unáhleně považoval za hlas lidu nejstarší kontinentální demokracie. Svobodní Francouzi znamenali ve svých počátcích dokonce ještě méně než benešovské prozatímní státní zřízení. Letecká bitva o Velkou Británii, možná předzvěst hrozícího německého vylodění v ostrovní velmoci, vyplnila větší část hrozného léta 1940. Exilové vlády a nakonec i Churchillův válečný kabinet, byly nuceny – zejména pro masivní bombardování Londýna – přesídlit do vesnic a městeček blízkého jihoanglického potemžského venkova.  Zvláštní ovzduší, které z toho vzniklo, sblížilo zhruba deset exilových vlád. De Gaullova pozice byla přechodnou: dobytí francouzského koloniálního impéria ho povznášelo k úrovni, jež ho přibližovalo velmocím Spojených národů, status quo aktuální nejistoty a nezralých, horečně budovaných struktur z něj činil přirozeného partnera zástupců exilových vlád malých a středních evropských států. Postupně se, podle svých vlastních slov, sblížil nejvíce s polskou vládou (v jejím čele stál vojácký generál Sikorski) a s československým státním zřízením (jeho první muž Edvard Beneš a řada dalších byli navíc mimo své nesporné schopnosti horlivými frankofily horečně hledajícími alternativu k bahnu nepochopitelně selhavší francouzské Třetí republiky).

De Gaulle však nebyl proslulý jen svou ambiciózností. Víra ve vlastní schopnosti a předurčení, jež ho nikdy neopustila, vedle nesporného, mimořádně silného intelektu, buldočí píle a schopností a potřeby se neustále učit; alespoň tak se jeví na stránkách svých VÁLEČNÝCH PAMĚTÍ. Jen tak lze pochopit a docenit tuto charakteristickou pasáž: „Nekonečné rozhovory s Benešem představovaly velké lekce z historie a politiky. Byl neúnavný a nikdy své posluchače nenudil. Ještě dnes slyším, jak v našich rozhovorech připomínal osud státu, při jehož řízení stál po dvacet let.“ Francouzský obr si ke svému hutně subtilnímu českému partnerovi vypěstoval zvláštní vztah, v němž se přirozená úcta snoubila s jistým odstupem (EB patřil k civilům), a současně respektem k tomuto zralému západoevropskému státníkovi a jeho malé, statečné, povážlivě krvácející zemi v nerovném boji na život a na smrt s nacistickým gangsterským nepřítelem. Výjimečná situace vedla k jinak obtížně představitelnému: spojila dva evropské státníky osobitým způsobem, který by v mírových dobách byl nemožný.

…

Pozornost, kterou de Gaulle ve své vzpomínkové knize věnuje Benešovi, je všeobecně mimořádná a přesahuje záběr, který svému příteli vymezil ve zhruba stejné době ve svém memoárovém díle jeho anglický protějšek Winston Churchill. Další výňatky naznačují, jak asi vypadala ona setkání, která Francouzovi utkvěla v paměti. Takto komentuje postoj Beneše a jeho druhů k Moskvě v době, kdy byla formálním spojencem Hitlerova Berlína: „Naopak prezident Beneš a jeho ministři monsignor Šrámek, Masaryk, Ripka a generál Ingr působili dojmem, že důvěřují budoucímu chování Sovětů. Prostřednictvím Bogomolova udržovali s Kremlem viditelně dobré styky. Jejich zástupce v Moskvě Fierlinger se tam zřejmě těšil oblibě. Československá jednotka v Rusku se rekrutovala z uprchlíků, které Rusové nejprve internovali a pak sestavili a podřídili sovětskému velení. Bylo jasné, že Beneš, aby se mohl jednou vrátit do Prahy a obnovit československý stát, spoléhá především na Rusko bez ohledu na svou nechuť k sovětskému režimu.“  Beneš vysvětlil motivaci tohoto svého postoje, jíž byla co nejúplnější obnova československé státnosti: „´Tento stát,´“ říkal,´nemůže přetrvat bez přímé podpory Moskvy, protože potřebuje včlenit oblast Sudet osídlenou Němci, Slovensko, s jehož ztrátou se nemůže smířit Maďarsko, a Těšín, po němž dychtí Poláci. Francie je příliš nejistá, než abychom se mohli svěřit do její dobré vůle. V budoucnosti, uzavřel prezident, bychom se mohli vyhnout rizikům, plynoucím z absolutního spojenectví s Kremlem, pouze za podmínky, že Francie zaujme v Evropě místo a roli, které jí náleží. Jaká jiná je zatím pro mne volba? Takto uvažoval Beneš a já jsem cítil v hloubi jeho duše neklid.“

Neméně zajímavá je pasáž, zachycující jejich vzájemný rozhovor 2. ledna 1944 v Alžíru, kde tehdy bylo hlavní de Gaullovo sídlo (Beneš se vracel z návštěvy SSSR, během níž domluvil smlouvu o přátelství s Moskvou): „Beneš mě informoval, čeho se rozhovory v Moskvě týkaly. Vylíčil mi Stalina jako zdrženlivého ve slovech, ale rozhodného v záměrech, jenž měl na každý evropský problém hotový názor. Pak mi vysvětlil svou politiku: „Podívejte se na mapu. Rusové se blíží ke Karpatům a západní státy dosud nejsou připraveny k vylodění ve Francii. Mou zemi tedy osvobodí Rudá armáda. Abych v ní mohl nastolit svou vládu, musím se dohodnout se Stalinem. To jsem právě udělal, a to za podmínek, které nezpochybňují nezávislost Československa, protože jak jsme se dohodli, nebude se ruské velení v ničem plést do našich politických záležitostí. Když prezident přešel k celoevropskému problému, vysvětlil mi, jako už při mnoha jiných příležitostech, že československý stát má naději na obrodu jen za pomoci spojenectví s Moskvou. Přejížděl prstem po mapě a říkal: ´Tady jsou Sudety, které musíme získat zpět, tady je Těšínsko, po němž prahnou Poláci, tady je Slovensko, jehož získání je snem Maďarů a v němž monsignore Tiso s pomocí Němců vytvořil separatistickou vládu. Jenže zítra bude východní Německo, Polsko a Maďarsko v rukou Sovětů. Jestliže ti se postaví na jejich stranu, pak to pro nás znamená rozkouskování. Vidíte, že aliance s Ruskem je pro nás kategorickým imperativem. Když jsem se zmínil, že by Západ mohl být protiváhou, byl Beneš skeptický. Roosevelt  řekl, že se chce dohodnout se Stalinem a po vítězství odvolat svá vojska z Evropy. Churchill se o nás stará jen málo. Pro toho je anglická obranná linie na Rýně a v Alpách. Jakmile jí dosáhne, nic ho nebude kromě Středozemí zajímat. Svůj postoj k nám upraví podle Roosevelta a bude hledět získat jen nějaké výhody na Východě. V Teheránu při jednáních nepadla o Československu ani zmínka; to vím. Je pravda, že jste tady ještě vy, tvůrce pevné a silné Francie, která je nezbytná pro evropskou rovnováhu. Kdyby nebylo vás, po pádu vaší země nezbývala by už pro svobodu Evropy žádná naděje. Nikdo vám nepřeje víc než já plný úspěch, ale nemohu nevidět, že Washington a Londýn nám nejsou příliš nakloněny.“  Je až nepochopitelné, že tato fakta, dostupná zhruba šedesát let, unikala pozornosti prakticky všech našich historiků novodobých dějin (omlouvám se těm, kterým jsem snad ukřivdil). A – jak de Gaulle dále zdůraznil – Benešova slova potvrdila následující vývoj.

Polská exilová vláda, stavící se zejména po nečekané Szikorskiho smrti do nesmlouvavé opozice vůči Moskvě, byla proti Stalinovým plánům na obnovu záměru Curzonovy linie polsko-ruské hranice a požadovala územní náhradu za tento krok připojením německých území na východ od hranice Odra–Nisa, byla podle de Gaulla  „vyzbrojená jen morálně slepým nábojem vlastenectví, zakaleného staletími útlaku.“

Skeptický vztah k západním demokraciím, další bod sbližující oba státníky, postihl zakladatelský prezident Páté republiky lapidární zkratkou: „Bylo zvykem, že nám Spojené státy nabízely med současně s octem.“  A své vnímání americké politiky dokládá dojmy z vlastní návštěvy v Bílém domě na podzim 1944: „Prezident Roosevelt si toho byl patřičně vědom (bohatství USA – JM). Během našich rozhovorů se sice střehl dotknout čehokoli ožehavého, nicméně tu a tam odhalil politické cíle, jichž chtěl vítězstvím dosáhnout. Koncepce to byly bezpochyby velkolepé, ale současně pro Evropu i pro Francii zneklidňující. Izolacionismus Spojených států považoval prezident za veliký překonaný omyl, jednu krajnost však nahradil druhou a hodlal víceméně uzákonit systém stálého amerického zasahování. Podle jeho názoru bude řešit problémy světa direktorium čtyř velmocí – Ameriky, sovětského Ruska, Číny a Velké Británie. Fórum Spojených národů dodá této nadvládě ´velké čtyřky´ demokratický vzhled, a aby nepřevážil v budoucnu vliv třech ostatních, pojistí takovou organizaci světa americké vojenské základny rozložené ve všech oblastech světa, tedy i na francouzském území. Roosevelt tak doufal, že zatažením Sovětů do účasti na spolku čtyř udrží na uzdě jejich ambice. Věděl také, že Čankajškova Čína se bez jeho pomoci neobejde a Britové, ve snaze zachovat si svá dominia, se jeho politice zcela podřídí. Pokud jde o střední a malé státy, viděl prosazování amerického vlivu v ekonomické převaze.“  

V tomto poněkud mesianizujícím způsobu amerického vidění světa je nutné hledat příčiny degaullovského odstupu od Washingtonu v šedesátých letech a naopak sblížení se západním Německem a nadto i příčiny některých aspektů politiky a vývoje tzv. svobodného světa jako takového (Rooseveltův pohled byl současníky přitom vnímán jako zvlášť kultivovaný a vstřícně eurofilní.) Na druhé straně si byl de Gaulle stejně jako Edvard Beneš plně vědom souzvuku síly a dobré budoucnosti západní Evropy právě v docenění jejího francouzského příspěvku: „V prvé řadě je třeba obrodit Západ. Jestliže znovu najde svou cestu, bude ho ostatní svět chtě nechtě respektovat a pokládat za vzor. Jestliže se uchýlí z cesty, smete nakonec barbarství vše. Ať je západní Evropa svými zájmy jakkoliv rozdělována, zůstává pro svět nenahraditelnou hodnotou. To platí především pro Francii, která vždy byla a bude i nadále vaším spojencem. Vaše materiální pomoc, kterou jí hodláte poskytnout, je pro ni nesmírně cenná, ale není tím jediným, co teď nutně potřebuje. Musí nabýt ztracenou sílu, sebedůvěru, a tedy i své bývalé postavení v Evropě. Jak se však k tomu má dopracovat, jestliže s ní svět nepočítá? Ztratí-li svá africká a asijská území, neskončí nakonec v poli poražených? Oduševnělý Roosevelt nebyl k tomuto historickému obrazu mocné Francie, jejž v něm vytvořila léta studií a který svým způsobem i miloval, zcela netečný a snad právě proto byl v hloubi duše tak zklamán a popuzen naší porážkou a vlažnou reakcí mnoha Francouzů na ni, zvláště pak u těch, které dobře znal osobně. Řekl mi to zcela bez obalu a dodal, že proto nevěří ani v obrodu naší země do budoucna.“

…

Druhoodbojová spolupráce obou státníků se však neomezovala jen na válku samu. Zpravodajská služba Svobodných Francouzů, odkázaná v mnohém na své britské a americké partnery, byla v řadě svých aktivit, zejména v kontaktech na francouzský domácí odboj, přímo i nepřímo omezována. Československá exilová zpravodajská služba, která se ve Švýcarsku opírala o diplomata dr. Jaromíra Kopeckého, dala pro obousměrnou přepravu zásilek nejen zpravodajské služby, ale i vedení Svobodných Francouzů a francouzskému protinacistickému odboji k dispozici svou síť.

Přátelská spojení, navázaná během druhé světové války, pokračovala i v prvních mírových měsících. Záhy však – bez Benešova i de Gaullova přičinění – uvízla na písku: v prvním případě pro de Gaullův postupný odchod z veřejného života počínaje rokem 1946, v druhém pro postupně se zhoršující Benešův zdravotní stav (poprvé se zřetelněji projevil na počátku roku 1945) a neodvratně, mílovými kroky během postupující sovětizace třetirepublikového Československa.

Časově krátká, ale tématy i zprostředkovanými dopady myšlenkově bohatá spolupráce obou státníků tvoří v novodobých českých i slovenských dějinách kapitolu nejen zajímavou, ale také zvláště závažnou. Proto je také nasnadě otázka, zda místo, které francouzský válečný hrdina v naší zemi a historické paměti zaujímá, je dostatečná a zda při respektování jeho závěti nejde udělat v této věci víc. Skutečnost, že z československé strany dokázal docenit jeho význam jak pro československo-francouzské vztahy, tak pro vývoj evropské unijní integrace ve svých donedávna zcela neznámých memoárových textech pouze přítel Ladislava Rašína Vlastimil Klíma, je v tomto ohledu pro naši současnost více než burcující. Protože skutečných spojenců a přátel nemá země typu, velikosti a směřování Česka nikdy nazbyt.