Přečetli jsme: Americké vězeňství vězní celkem 2,3 milionu lidí, zatímco americká veřejnost a daňoví poplatníci nemají tušení, co se za zdi věznic často děje. A dokonce má jen málo možností s tím něco dělat. Proč je veřejná kontrola nad vězeňstvím zásadní?
Jen málo Američanů si plně uvědomuje, kolik jejich spoluobčanů je polapeno v systému trestní spravedlnosti, píše historička a držitelka Pullitzerovy ceny Heather Ann Thompsonová.
Někteří z Američanů slyšeli, že v Americe je 2,3 milionů lidí za mřížemi, ale toto číslo sděluje jen jednu část příběhu. USA drží v překvapivém počtu 1719 státních věznic, 102 federálních věznic, 901 korekčních ústavů pro mládež, 3163 místních vazebních věznic a 76 indiánských okresních věznic a také ve vojenské věznice, detenční ústavy pro imigranty, vazební centra a věznice největší počet lidí na světě. Vedle těch, kdo jsou za mřížemi, je pak 940 tisíc lidí pod dohledem v rámci podmínky a dalších 3,6 milionu lidí je monitorována v rámci podmínky.
V USA má 100 milionů lidí kriminální záznam, což je více než má největší stát USA Kalifornie či nejpočetnější město světa Tokio. (Poznámka redakce: V USA žije 327 milionů lidí.)
Důležité je si uvědomit, že tyto historicky bezprecedentní počty uvězněných lidí a hluboké stigma, které kriminální záznam znamená, nejsou zakoušeny rovnoměrně. Současná americká vězeňská krize disproporčně zasahuje lidi jiné barvy kůže.
Neviditelné věznice
To, že jenom málo lidí o tom něco tuší, není zase tak překvapivé. Věznice jsou stavěny tak, aby byly z očí veřejnosti, píše autorka. I když tyto instituce drží lidské bytosti, někdy i děti, a stojí americkou veřejnost miliardy dolarů, panuje tu důvěra, že fungují humánně a že činí společnost bezpečnější.
Historický výzkum amerického vězeňství ale nedává žádné garance, že by tomu tak bylo.
Ve skutečnosti jsou s vězněním historicky spojeny snahy o to držet veřejnost dál. Věznice tak mohly být spravovány korekčním aparátem tak, jak uznal za vhodné. Platilo, že vězeňské úřady měly v podstatě volnou ruku. Proto také nebyla snaha federální vlády zasáhnout do státních záležitostí ve věci vězeňství v minulosti vítána.
V 19. století byly případy, ve kterých si vězni stěžovali na zacházení a zneužívání ve věznicích. V roce 1871 soud rozhodl, že vězni jsou „otroky státu“.
Protestní hnutí v 60. a 70. letech 20. století přispělo k tomu, že vězni v USA konečně dostali přiznaná práva. A veřejnost se také začala více dozvídat o tom, co se za mřížemi děje.
Například v roce 1974 americký soud rozhodl o tom, že vězni nejsou zcela zbaveni ústavní ochrany a že neexistuje železná opona mezi ústavou a věznicemi.
Veřejnost a věznice
Podmínky ve věznicích začaly dostávat na veřejnost, ale také se ukázal, že jsou závažná ohraničení, která takový přístup nedovolují. V roce 1974 soud rozhodl, že žurnalisté a další nemají ústavní právo na to dostat přístup do věznic jinak, než může běžná veřejnost. O něco později v roce 1984 soud také rozhodl, že vězeňské úřady mohou omezit přístup vězňů k médiím.
Jiné vězeňské systémy, zvláště v zemích jako Švédsko nebo Norsko, jsou mnohem více transparentní. Jejich cílem je vrátit lidi do společnosti v lepším stavu. Věznice potřebují dohled, aby bylo zaručeno, že jednají humánně. Dokonce i v zemích, kde došlo k porušování lidských práv jako je Singapur, vidí vězeňští úředníci lidské podmínky věznění jako něco, co je spojeno se širším obecným blahem společnosti.
V USA byl princip, že veřejnost má zodpovědnost za to, aby věznice fungovaly lidsky, přijat v roce 1955. Také OSN zdůrazňuje, že je nutné, aby byly věznice otevřené veřejnosti.
Podle Thompsonové jen zběžný pohled na dějiny amerického vězeňství ukazuje na to, proč je tento přístup tak důležitý.
Zneužívání, ke kterým docházelo v amerických věznicích 19. století, jsou dostatečně známá. Nyní je ale jasné i to, že 20. století nebylo o moc lepší.
V 50. letech například byli vězni louisianské věznice ochotni si raději pořezat Achillovy šlachy, aby se vyhnuli tomu, jak s nimi dozorci zacházeli na bavlníkových polích, kde pracovali. V další americké věznici došlo v roce 1971 k protestům, protože zde docházelo k hrůznému mučení vězňů.
V amerických dějinách bylo dovoleno nevyslovitelné zneužívání mužů a žen za mřížemi, protože veřejnost neměla přístup za jejich zdi. Pohled na dnešní situaci ukazuje, že i dnešní americké vězeňství má vážné problémy.
V září 2016 došlo k sérii protestů vězňů za lepší podmínky. V březnu a dubnu 2017 došlo k dalším případům protestů.
O každé takové rebelii se veřejnost dozvěděla jen málo. A ještě méně o tom, jak byl v těchto věznicích obnoven pořádek. Ve skutečnosti platí, že nezájem veřejnosti o to, co se děje za mřížemi, přispívá k tomu, že se zde dějí traumatické události.
Za vězeňskými zdmi
Nyní je například známo, že ve floridské věznici pro mládež během dekád 20. století dozorci zavraždili desítky mladých chlapců. V zařízeních jako je Rikers Island dnes mladí lidé zažívají fyzické zneužívání a někteří zemřeli ve vazbě. Nejsou to ale jen děti, kdo trpí každodenně v amerických věznicích. Nezájem veřejnosti to umožňuje a obvykle se na veřejnost dostanou jen ty případy, které není možné dobře skrýt.
Veřejnost by nic nevěděla, kdyby tu nebyly případy dětí narozených s mozkovým postižením, které ukázaly na to, že některé ženy ve vězení rodily spoutány. Kdyby nebylo dost statečných zdravotníků, nikdy by se veřejnost nedozvěděla, že někteří vězni trpí zlomeninami a vnitřními úrazy, které jim způsobili stráže. Nebo, že byli někteří vězni mučeni před smrtí či o tom, jakými traumaty procházejí ve vězení mentálně nemocní lidé. A bohužel jen díky trestním oznámením dětí, které si ve vězení prošly sexuálním nebo fyzickým zneužíváním, americká veřejnost tuší, co se děje za zdmi věznic.
Novinář Nell Bernstein nedávno dostal přístup do vězení pro mládež a jen díky němu se zjistilo, že více než 25 % mladých lidí informovalo o tom, že zaměstnanci věznice používali nepřijatelnou sílu a 30 % sdělilo, že je pracovníci umístili do izolace jako snahu o disciplínu.
Vysokou cenu za nezájem veřejnosti o stav vězeňství ale neplatí jen vězni: jsou to i sami pracovníci věznic. Každá věznice v USA je značně přelidněná. To znamená, že představují „peklo“ pro vězně, ale také velmi nestálé a nebezpečné pracovní místo.
Podobně jako vězni také korekční pracovníci končí zranění nebo mrtví. Stejně jako vězni i dozorci trpí vysokým procentem sebevražd v důsledku hrozných podmínek. Stejně jako v případě vězňů se veřejnost o těchto problémech dozvídá až když dojde k protestům pracovníků věznic.
Právo vědět?
Když se obyčejní občané dozvědí o tom, co se za zdmi věznic děje, jsou zhrozeni. Jenže faktem je, že veřejnost má jen málo legálních nástrojů k tomu, aby si mohla zjednat větší přístup a tím i kontrolu.
Jistěže má americká veřejnost „právo vědět“, jak stanoví zákon z roku 1966, který chtěl posílit možnosti veřejného dohledu nad činností vlády. Jenže v případě vězeňské politiky jsou tu stále velké bariéry a restrikce. To platí pro žurnalisty. Pro obyčejnou veřejnost je zjistit, co se ve vězeních děje prakticky nemožné, míní Thompsonová.
Otázkou tedy je, jak mají Američané vědět, co se ve skutečnosti děje v systému, který platí ze svých daní, ve kterém pobývají jejich blízcí a který je mají údajně ochránit?
Odpověď na tuto otázku dnes není vůbec jasná. Nicméně imperativ požadovat veřejný přístup do amerických veřejných institucí je podle autorčina mínění jasný.
Dějiny i současnost jsou svědky toho, že veřejnost by měla vědět, co se děje ve vězeních. Nevědomost je to, co umožňuje nepředstavitelné utrpení, které se zde děje ve jménu bezpečnosti a bezpečí.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.