Metoda Merkelové, jejímž jádrem je nedat oponentům nic ke kritice, se vyčerpává a do německé politiky se vrací politika obsahu. To, že by A. Merkelová zůstala v úřadě do roku 2021 je dnes nepředstavitelné.
V Německu vypukla politika, píše The Economist. Trvalo neuvěřitelných čtyři a půl měsíce, než bylo dosaženo koaliční dohody. Základna sociální demokracie revoltuje a může dokonce vetovat vznik nové vlády – což se dozvíme 4. března.
Šéf sociálních demokratů Martin Schulz je na odchodu, vzdal se i nároku na ministerstvo zahraničí. A křesťanští demokraté se pustili do Merkelové a donutili ji, aby vystoupila v televizi a obhajovala svou pozici. AfD je za takové konstelace největší opoziční silou.
Drama, píše The Economist, začíná 4.-6. září 2015, kdy se stovky uprchlíků vydaly do Německa. Merkelové se rozhodla otevřít hranice, přijmout asi 1,2 milionů lidí, čímž posílila AfD a vytvořila trhliny ve velké koalici.
Nicméně ve skutečnosti, začal celý příběh ještě o deset let dříve. Tehdy se Angela Merkelová a Gerhard Schröder střetli v televizní debatě. On útočil na její ambiciózní plán změnit německý daňový systém, který byl založen na radikálním přístupu „rovné daně.“ Následně výsledky CDU/CSU v průzkumech spadly, CDU/CSU ztratila 22 křesel a jen těsně získala nad sociální demokracií. Tehdy to vypadalo, že éra Merkelové skončila dřív, než začala. Na konci se stala kancléřkou, ale dostala lekci, která spolu s hlubokým instinktem nevyzpytatelnosti, vyprodukovala tzv. „metodu Merkelová“ – která následně definovala její kancléřství.
Metoda Merkelová
V srdci této metody je strategická neofenzíva. Merkelová uspěla tím, že svým oponentům toho nedala moc ke kritice. Jen pár dalekých vizí, ještě méně ideologie, rétorický styl bez závazků a určitá „nadstranickost“ (überparteilich), neochota nechat se zatáhnout do stranické debaty či konfliktu. Rozhodovací styl Merkelové znamená nechat si možnosti otevřené až do poslední chvíle, pak jednu vybrat a prezentovat ji jako „bez alternativy“ (například gambit s uprchlíky to byla klasika žánru). Vše toto je podrobně rozpracováno, až ke grotesknímu přehánění v knize „Kmotra“ (Godmother), v níž protimerkelovsky zaměřená novinářka Gertrud Höhlerová popisuje esenci toho, čemu říká „systém M“: absence hodnot, nesmělost témat a povýšení Machtpolitik (tj. politiky moci) nad Sachpolitik (tj. politikou obsahu). A výsledkem je lídrovství, které obrousilo německý veřejný život a uhladilo rozdělování. A je to styl, proti němuž nyní politika země otevřeně revoltuje.
Vzestup Alternativy pro Německo (AfD) je jeden příklad. I když je tu mazivo uprchlické krize, úspěch strany ji jednak předcházel (strana vstoupila do parlamentu země již v roce 2014) a zároveň ji i přežívá, tedy alespoň vrchol krize (podpora AfD zůstává stabilní a dokonce i spíše vzrostla, i když imigrace už neplní titulky a není tak vysoko u priorit voličů). V kořenu strany je totiž protest proti politice pravého středu, která vypadá tak nevýrazně a tak nekontroverzně. Je to stará pravice Helmuta Kohla v exilu, spojená v divném sňatku z pohodlnosti s opravdovými extremisty, kteří se koncentrují na východě země. Lídři AfD to dobře vědí, proto vystupují proti doktríně „bez alternativy“ a používají provokaci ze všech starých dobrých technik. Podařilo se jim hrát hlas disidentský v politickém systému, který je málo rozlišený.
Problém mají i sociální demokraté
Ale vinu nese i SPD. Rivalská strana k CDU/CSU by měla být tou alternativou, která tolika voličům mainstreamu v německé politice chybí. Nicméně její trápení jsou také produkty metody Merkelové. I když všichni ti, co protestují proti velké koalici, říkají, že strana byla podřízená, problém je opačný: Merkelová totiž převzala politiku SPD tak moc, až ji skoro zadusila k smrti. Vždy velké politické kroky minulé vlády začaly svůj život na stranách manifestu sociální demokracie – jako třeba minimální mzda, nižší věk odchodu do důchodu pro určité pracovníky, či kvóty pro ženy v dozorčích radách. Nově vyjednaná dohoda je podle analýzy ze 70 % programem SPD a jen z 30 % CDU/CSU. A to není jen přízeň Merkelové vůči budoucímu partnerovi, je to reflexe hlubší pravdy: příliš málo strany odděluje. Proto Schulzovo zoufalé odhodlání, aby v novém kabinetu nebyl a proto bylo vloženo do koaliční dohody, že strany mohou více otevřeně nesouhlasit, proto revize za dva roky, proto vystoupení kancléřky v Bundestagu, kde má čelit otázkám.
Neochota sociální demokratů vysvětluje trvání koaličních rozhovorů, krásně je to shrnuto satirickou ukázkou karnevalu v Düsseldorfu. Merkelová je zobrazena jako pavouk, černá vdova, která je obklopena kostmi svých bývalých kolegů.
Být menší partner znamená být bez vděku a může to jednoho i zruinovat. To se už naučila i FDP v roce 2013, když po čtyřech letech se změnili v merkelovské „něco“ v centru německé politiky a z nejlepšího výsledku v dějinách skončili na nejhorším a vypadli z Bundestagu.
Tento dramatický zážitek nebylo možno nevidět při prvních jednání koaličních rozhovorů tzv. koalice Jamajka, prodlužovalo je to a následně z nich FDP z odešla. Kdyby se tak nestalo, pak by Německo mělo vládu do Vánoc. Byl to právě odchod FDP, která byla pronásledována náklady způsobenými tím, že kdyby měla pracovat s „metodou Merkel“, a která donutila podobně vyděšenou SPD, aby se vrátila k jednacímu stolu.
Nahromaděné napětí se začíná projevovat
Pro CDU/CSU ta metoda fungovala docela dobře, strana dosáhla tří jasných vítězství od toho debaklu v roce 2005. i nyní zůstává Merkelová jednou z nejoblíbenějších političek Německa. Ale strana je nepokojná. Napětí se hromadilo během dlouhým let merkelovské „Machtpolitik“ a začíná se projevovat – ve světle chabého volebního výsledku, ve světle další koaliční dohody a ústupkům vůči SPD, jako je třeba ministerstvo financí, ve světle toho, že těch pár ministrů dostanou ti, kteří jsou jasně loajální „merkelité“ a také nedostatku plánu, kdo Merkelovou nahradí. I když je kancléřka stoicky sebevědomá, že zůstane ve funkci do roku 2021, přeci jen v interview tyto obavy přiznala. Navrhla například, že najde ministerská místa také pro mladší, méně konzervativní talenty ve straně.
Merkelovská metoda poskytla Německu stabilitu v období vnější nestability. Německo má přebytek 45 mld. eur a rekordně nízkou nezaměstnanost, země není ve špatném stavu. Ale permanentní vyhýbání se konfliktům a překonávání rozdílů znamená, že Německo je nepřipraveno na budoucí výzvy, například Německo zatím prospalo digitální revoluci. A také to vyprodukovalo současné období politické nejistoty. Slabost koaliční dohody – je to jako nákupní seznam bez vize, kde převládají dárečky pro různé zájmové skupiny – to ukazuje jasně. Tohle by nemělo pokračovat.
Merkelová do roku 2021? Nepředstavitelné
A nebude. Problémy minulých měsíců a rostoucí disent v CDU znamenají, že je čím dál těžší si představit Merkelovou vládnout do roku 2021. Nakonec půjde. Kurz CDU projde korekcí a mezi oběma velkými stranami se otevře prostor. I předtím bude Andrea Nahlesová, nástupkyně Schulze, zřejmě mnohem nebezpečnější lídr než slabá přehlídka jejich předchůdců. Skutečně – rebelie v SPD, kdy členové chtějí hlasovat o novém lídrovi, může být otevření nové, méně zatuhlé éry. Jeden z pozorovatelů na to říká: debatovali jsme v posledním měsíci víc než za předchozí čtyři roky.
Pokud řeknou členové SPD ne, pak bude dohoda o velké koalici mrtvá. To by byla špatná zpráva pro Evropu, která potřebuje podnět z Berlína například k integraci eurozóny. Ale byla by to dobrá zpráva pro německou demokracii. Merkelová naznačila, že by dokázala žít s menšinovou vládou, to by znamenalo nutnost vyjednávání CDU/CSU jak s SPD, se Zelenými a s FDP. Ještě více než personální obnova na špičkách stran – který se ve středním období bezesporu stane, bez ohledu na příští týdny – by to znamenalo oživení ospalého Bundestagu a oživení, okysličení německé politiky. Ať tak, či tak – Sachpolitik je zpět.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.