Ilona Švihlíková hodnotí nedělní sjezd sociální demokracie. Kam strana po sjezdu směřuje a co by potřebovala?
Je potřeba na rovinu si přiznat, že existují lepší způsoby trávení neděle, než online sledovat sjezd ČSSD (doprovázený informacemi z místa od mých přátel).
Projev prezidenta nastavil první část programu: nostalgická (eh, bylo dobře, bylo kdysi), plus vyřídím si to se zrádci (což se opět zdaleka netýkalo jen prezidenta, neboť touhu „vyřídit si to s bývalým předsedou“, který pro jistotu do Hradce ani nepřijel, vyjevil kde kdo. Velmi intenzivně například Jan Mládek). Typickou pro první část byla téměř absence programových bodů, kromě fňukání nad tím, co se všechno nepovedlo, byla tato část sjezdu dominována Machtpolitik, tedy mocenskými konstelacemi. (Jednoduše řečeno: jak se Pepa domluví s Frantou, aby zničili Lojzu).
Značný úspěch měl slovenský premiér, i když jeho příměr strany k bordelu (ano, doslova) nelze vydávat za novou cestu programového směřování. Robert Fico ovšem plně využil čas projevu, prezident působil – až na vyřizování účtů se Sobotkou a Špidlou – dosti krotce a mírně. Fico si udělal PR jako „ten premiér, co trpěl na noční šichtě“ a zároveň požádal ČSSD o podporu v rámci sociálnědemokratických stran v Evropě. Do své krátké promluvy dokonce dostal i svůj dělnický původ.
Kromě absence programových bodů, i při vědomí toho, že se jednalo primárně o úkol zvolit nové vedení a možná něco provést se stanovami, mě zarazila i neuvěřitelná nedisciplinovanost v sále. Například vystoupení kandidátky Romany Žatecké prý téměř nebyl slyšet, jak mi sdělili přátelé, i když online přenos byl poměrně dobrý. Je možné, že hlasitý šum byl dán i tím, že se jednalo do značné míry na místě a sjezd nebyl tak silně předjednán a předem stanoven jako jindy. To by byla dobrá zpráva, ovšem vzhledem k tomu, jak znám stranické struktury si nedělám příliš velké iluze.
Diskuse byla chvílemi surrealistická, dominovaly projevy hluboké frustrace, především nad bývalým premiérem (kolikpak z těch, co na něj tak nadávají ho před rokem volilo?), zaplavovaly celý sál. Při sledování jsme si učinila následující poznámku: jak může někdo, kdo neumí řídit sjezd, chtít řídit stát?
Jako jeden z mála si ticho v sále dokázal vymoci odborářský šéf Josef Středula. Také on ovšem musel být razantní – což je jeden z rysů, který prostě strana jako ČSSD potřebuje. Byl jedním z mála vystupujících, kteří dodali obsah, vymezil se proti sebemrskačství, vyzval k aktivitě také v programové oblasti.
Projev Jana Hamáčka mě osobně přišel státnický, klidný, obsahově relativně dobrý – vzhledem k tomu, v jaké intelektuální situaci se sociální demokracie nachází. Koneckonců, kde nic není, ani čert nebere. Právě on je podle mého názoru tím, kdo je schopen stranu „sjednotit“, resp. nezadupat jednotlivé části/frakce strany, které prostě objektivně existují, do země. To byla fatální chyba sociální demokracie. Velké strany budou vždy mít širší spektrum, je potřeba se s proudy naučit žít, a ne je násilně potlačovat. Myslím, že Jan Hamáček je v tomto ohledu slibným předsedou.
Projev Milana Chovance byl defenzivní, orientován na Machtpolitik – tj. na mocenské uspořádání, obsahově prázdný (což asi není překvapení).
Jiří Zimola se pokusil udělat trochu show s růžovými brýlemi, působil sebevědomě a jistě (což se u ostatních kandidátů, z nichž řada vypadala, že u mikrofonu stojí poprvé, říct nedá). Ani zde nebylo tolik obsahu, ale Zimola se vymezil například proti inkluzi, i proti těm, kteří zneužívají sociální stát (jestli ho dneska někdo opravdu zneužívá, tak to jsou parazité dobývající rentu, ale to zřejmě nemyslel, i když dál hovořil o „kapitalistických elitářích“).
Ostatní kandidáti, s výjimkou již uvedené Žatecké (jediné kandidující ženy), která mě zaujala svým tahem na branku, působili dosti mdle. Najít v jejich projevech myšlenku, či snad jednotnou linku, bylo velice obtížné. Občas se zmínilo výročí sociální demokracie (blížících se 140 let), hovořilo se i o poklesu členů. Pamatuji, že ještě nedávno měla sociální demokracie 24 000 členů, na sjezdu zaznělo 19 000. To je obrovský úbytek, který zřejmě stále pokračuje. Vím z diskusí s přáteli ze strany, že už tehdy, když měla strana ještě 24 000 členů, tak aktivních jich bylo asi tak 6000 členů. To je kádrově strašně málo. Řečeno jinak: nejsou lidi. Jedná se nicméně o hlubší jev v české politice, protože u nás totiž žádná masová strana v původním smyslu slova ani neexistuje.
Potěšily mě opakované zmínky o nevyužívání prací odborných komisí – kéž by se v této věci něco změnilo. I když si zase vzpomenu staré přátele, kteří ignorováni a zesměšňováni ze sociální demokracie nakonec přešli k ANO a kteří hodnotili postoj vedení ke komisím slovy: oni si vystačí sami.
Sociální demokracie potřebuje zoufale programovou konferenci. Představa, že pouhé vystřídání osoby BS osobou JH může stranu zásadně změnit, je mylná. Sociální demokracie, jak jsme na stránkách !Argumentu rozsáhle psali, jsou víceméně všude v krizi. Překonat ji – je-li to v sociální demokracii za jejího finančního, personálního stavu vůbec možné – znamená vrátit se také k teoretické práci. Jenže u máločeho je v dnešní politice takové pohrdání jako právě u strategické, teoretické, hluboce programové práce. V minulosti se sázelo na oranžové růže a balonky…
Nejsem si jistá, jestli strana tak prolezlá těmi, jejichž hlavní ambicí se „usalašit“ v nějaké dozorčí radě, případně se napojit na veřejné penězovody jinými způsoby, se vůbec ještě může zachránit.
Proto realisticky na závěr dodávám:
Na restart sociální demokracie, o němž se na sjezdu hodně hovořilo, si připomeňme starou sociálně-demokratickou píseň. Obzvláště verš „i kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci“ vyjevuje opět svoji aktuálnost.
Zapějme si píseň bratři
jako volným mužům patří,
třeba v žaláři byli spoutaní!
|: V mužné písni, v mužném slově
nemá žalář vadit tobě
i kdyby tě trápili. 😐
Hola hoši na palubu
třeba pluli jsme v záhubu
prapor náš neutone, nikdy ne!
|: I kdybychom padli všici
vstanou noví bojovníci,
prapor rudý zavlaje. 😐
Zavlaje nám nad hlavami
jako rudá záře ranní,
zvěstujíc nám nový den, pomsty den!
|: Pročež, bratři, nemeškejme,
za svobodu život dejme,
tak lid blaha dojde jen. 😐