Afrín je demarkační linii, která označuje kolaps amerického vlivu v Sýrii. USA ve skutečnosti nemají žádnou strategii.
David Goldman píše pro Asia Times o tom, že když Washington opustil Kurdy, nemá na výběr než se obrátit na Assadovu vládu a Rusko. Šachovnice nyní patří Moskvě.
Opuštění Washingtonem, bombardováni tureckou armádou, se kurdské síly na severu syrského města Afrín obrátily o pomoc na Rusko – a dostali ji, píše Goldman.
Mluvčí kurdských milicí YPG oznámil, že vláda Asada pošle posily do Afrínu, aby Kurdům pomohly. France24 uvedla, že konvoj asadovských sil vstoupil do Afrínu za střelby tureckých jednotek. Turecký prezident pak řekl, že vládní síly se musely vrátit.
Pozemní situace je nejistá, ale je jasné, že Kurdové byli USA opuštěni – jen měsíc poté, co Pentagon oznámil formaci „sil na ochranu hranic“ v severní Sýrii o síle 30 000 mužů, většinou tvořeno kurdskými bojovníky, kteří z regionu vytlačili ISIS. Turecko odpovědělo na americkou iniciativu invazí severní Sýrie a bombardováním Kurdů, zabilo údajně stovky civilistů. Proto to bylo Turecko, USA nic neudělaly, Kurdové se obrátily o pomoc na Rusko.
Německý Die Welt napsal, že Rusko bude patřit k vítězům v případě, že dojde k syrsko-kurdskému spojenectví. Rozšíří prostor ruské vojenské kontroly. Turecko bude muset zastavit sovu invazi do Afrínu, protože taková konfrontace se syrskými vojáky by ho dostalo do přímého konfliktu s Ruskem.
Dobytí Afrínu je jen malá epizoda v případě dlouhé a strašné syrské občanské války, ale může se stát demarkačním bodem toho, že americký vliv v regionu selhal – a není možná náprava. Kurdové jsou jediná pozemní efektivní síla, nezávislá na Asadově režimu, který podporují Rusové. Na druhé straně je porážka sunitských milicí, které podporovaly USA, Turecko a Saúdové. Kurdské oživení v Sýrii ovšem vedlo ke vzteklé reakci Turecka. To se obává kurdské vlády na území od Iráku k Sýrii, tedy na jihovýchodní hranici Turecka, čímž by mohlo dojít ke spojení s jeho vlastní rychle rostoucí kurdskou populací. Více než polovina turecké populace do třiceti let bude do roku 2045 etnicky kurdská.
Ovšem pro americkou administrativu, americká aktiva v regionu jsou jako hotely ve hře Monopoly – individuálně chráněny a nekonzistentní. Není tu žádná jednotná strategie, která by spojovala jejich relativní důležitosti, nebo ukázala, jak mohou být případně obětovány za větší cíl.
Po bolestivé zkušenosti v Iráku a Afghánistánu, USA nechce vstoupit na půdu, kromě pár tisíců zvláštních jednotek nyní umístěných v Sýrii. Kurdové bojovali jako pomocník NATO a nechtěli nic víc, než spojenectví s USA. Turci jsou členové NATO, ale jen nominálně a jsou nepřátelští vůči klíčovým americkým zájmům, píše Goldman. Vždyť Turecko pomáhá Rusku, aby obešlo Ukrajinu a dodávalo plyn do Evropy přes tzv. Turecký proud. Turecko tvrdě vyjednává s Ruskem, ale nakonec bude hrát s Ruskem.
Ale Washington je paralyzován strachem z toho, že Turecko by mohlo opustit NATO, kdyby USA stály za Kurdy. A úředník z administrativy řekl: nikdo nechce být tím, kdo ztratí Turecko.
Tento chybný pohled Pentagonu vlastně říká, že kurdská autonomie by vyvolala chaos v Iráku, ohrozila by teritoriální autonomii země. Irácká šíitská vláda je spojencem Íránu, a Íránem vedené milice jsou rozmístěné v Sýrii. Malý chaos v Iráku by posílil americkou pozici na úkor Íránu.
Pro Washington byla cesta nejmenšího odporu taková: použít Kurdy, aby odvrátili ISIS a pak se na ně vykašlat. Kurdům nezbylo nic jiného, než se obrátit k Assadovi a Rusům, kteří ho podporují. A výsledkem je, že Rusko je nyní klíčový spojenec jak Assada, tak i kurdských milicí, které ovšem USA považovaly „za své“ v regionu.
Izrael, jediný skutečný spojenec USA v regionu, si důsledky uvědomil ihned. Ministr Netanjauha pro veřejnou diplomacii uvedl, že americká část rovnice je podpořit nás, ale že USA nemají na zemi žádné páky. Amerika v Sýrii nezaplatila. Není ve hře.
Krátce předtím byla sestřelena izraelská F-16 nad Sýrií. Většina zpráv uvádí syrskou střelu, ale jsou i úvahy, že střílela ruská posádka ruskou raketou. Pokud by to bylo pravda, byl by to signál pro Izrael – aby věděli, kdo kontroluje syrský vzdušný prostor. Výsledkem izraelské diplomacie vůči Rusku bylo prohlášení Lavrova, že Rusko odsuzuje poznámky Teheránu, že by Izrael měl být vymazán z mapy a věří, že řešení jakéhokoliv regionálního problému by nemělo být nahlíženo prismatem konfliktu s Iránem.
Rusko nechce válku mezi Izraelem a Íránem, ale chce být regionální silou, která zabrání tomu, aby tyto dvě země bojovaly. Izrael je očividně Moskvě po debaklu v Afrínu zavázán, což znamená, že USA v Sýrii nemají nic. Projekt Kurdských sil ochrany hranice byl posledním americkým kouskem na syrské šachovnici a Washington ho opustil. Těžko vidět, kde by nyní USA mohla najít a získat nějakou páku.
Američané hrají Monopoly, Rusové hrají šachy – toto jsem napsal, píše Goldman, před deseti lety na Asia Times. Pro americkou administrativu jsou americká aktiva v regionu jako hotely ve hře Monopoly, chrání se individuálně a nekonzistentně. Není tu žádná ucelená strategie. Rusko vnímá svá aktiva jako figurky na šachovnici, které budou fungovat jen tehdy, když přispějí konečnému cíli – vyhrát hru.
Mohou být chladně obětovány, když to budou vyžadovat okolnosti.
Washington žádnou strategii nemá – nemá žádný cílový stav, který chce pro Turecko, Sýrii nebo Irán. A když nevíte, kam jdete, pak silnici nepotřebujete.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.