Historik Jiří Malínský píše o historických okolnostech února 1948, od kterého uplynulo dnes 70 let.
Před sedmdesáti lety se nadlouho – byť ne zcela – uzavřel vzestupný vývoj české a slovenské společnosti československé státnosti. Tragédie vyvrcholení únorové krize byla sice závažná svou hloubkou, ale ještě více nebezpečná utajováním zásadních skutečností a fakt spojených mnichovanským pojivem regresívního desetiletí 1938–1948. Na tyto události byly, jsou a budou rozličné názory a přístupy. Základním východiskem, podmiňujícím jejich věrohodnost a potenciální přesvědčivost, je podle možností důkladná faktografická rekonstrukce osudových událostí, které našly na dlouhá „bipolární“ desetiletí své vyvrcholení právě v posledních dnech února klíčového osmičkového roku. V rozsahu tohoto článku je možné soustředit se výhradně na nejnutnější data a souvislosti.
Mnichovský prolog
Mnichovská katastrofa, kterou většina prvorepublikových současníků neočekávala a jež je zaskočila, znamenala pro křehkou, i když již zažitou prvorepublikovou československou státnost mimořádný otřes. Hledání domácích viníků činu, jehož skuteční původci sídlili bez výjimky mimo hranice středoevropského demokratického státu, bylo nesmyslné a jen probouzelo – jak to výstižně nazývá historik Jan Rataj – bacil maločeského nacionalismu. Národní soud nad hlavním protagonistou těchto věcí, prezidentem Edvardem Benešem, neuspořádali jako první ani nacisté, ani komunisté; toto smrduté prvenství připadlo české ultrapravici. V tomto ohledu se 15. březen 1939 stal v jistém smyslu záchranou: zabránil zrodu českého quislinga a quislingovství.
Paralelně s tímto vývojem se formovala druhá nosná linie novodobých československých dějin: stalinsko-komunistická mytologie chaoticky střídající chvíle ideologické virtuální reality s prozřeními do skutečnosti. Prvotní spolupráce s demokratickým domácím odbojem počínaje paktem Molotov–Ribbentrop brala za své. Rodil se mýtus německých třídních bratrů ve zbrani jen nedopatřením navlečených do uniforem wehrmachtu. Postojům, které s tím souvisely, rozuměl málokdo. Teprve přepad sovětového Ruska miliónovou nacistickou armádou vyvrátil tuto fikci z kořene. Poměrně rychlá geneze základní trojky Spojených národů – osy Londýn–Washington– Moskva – během podzimu 1941 přiblížila doposud spíše odtažité vedení československého komunistického hnutí benešovskému levodemokratickému křídlu domácího odboje. Počínaje rokem 1943 se začaly vyjevovat kontury poválečného uspořádání Evropy, které svoje první zřetelné rysy dostaly na teheránské konferenci Velké trojky; bylo z nich patrné, že buď celé, nebo v každém případě většinové území Československé republiky osvobodí Rudá armáda. Beneš reagoval na tento vývoj promptně: podpisem československo–sovětské smlouvy v Moskvě 12. 12. 1943 (byla připravována již od jara toho roku včetně Benešových jednání s Churchillem a Rooseveltem).
Skutečnost – jako ostatně téměř vždy – dala prognostickému prezidentovi za pravdu: sovětská vojska vstoupila na území První republiky poprvé již v srpnu 1944 a o několik měsíců později je následovala i vojska východní exilové československé armády legionářského generála Ludvíka Svobody: 6. října téhož roku stanula v Karpatech na půdě severovýchodního Slovenska. První kroky osvobození však následovala stejně blesková realizace sovětizačních snah, jež mohl velitel československé vojenské mise v SSSR generál Heliodor Píka, rovněž někdejší ruský (prvo)legionář v Kujbyševě (Samaře) a Moskvě jen tušit a prozíravě na ně upozorňovat Londýn.
Třetí republika: marný boj proti sovětizaci
Pocit nečetných reformních komunistů a demokratů, že mimo jejich moc a oficiální představitele vlády, stran Národní fronty a oficiálního Gottwaldova vedení tu působí další síly, však jen zesílily: karpatoruská-ukrajinská zkušenost sociálního demokrata Františka Němce, Benešovy důvodné obavy ze ztráty severovýchodního Slovenska, jak je ve své nedávné husákovské monografii zachytil mladý český historik Michal Macháček, to všechno násobilo rozpornost pocitů z osvobození a obnovení Československa. Gottwaldovští „karlínští“ komunisté se prozatím mohli plně oddávat euforickým pocitům a urychleně nejen obnovovat, ale i vydatně zesilovat organizaci své strany: demokraté za nimi z nejrůznějších důvodů zaostávali. Křehký kompromis – Košický vládní program – prozatím jistil stabilitu Třetí republiky; mnoho vykonal i všeobecně bouřlivě vítaný malý velký muž republiky prezident Obnovitel (tak se mu také v prvních dnech, týdnech a měsících jara a léta 1945 říkalo) Edvard Beneš omezil komunistický vliv více, než Prašné bráně (v místě sídla ústředního sekretariátu strany rudé hvězdy) bylo milé.
Rozhodné kroky republiky proběhly až nevídaně rychle. Laušmanovské znárodnění, do značné míry realizace ekonomické části programu Za svobodu legendární socialistické odbojové skupiny Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“, šlo na podzim 1945 dalekosáhle za meze tehdejších komunistických představ; v mnohém to platilo i o znárodnění veškeré národní kinematografie a celkovém rázu Národní fronty spojeneckých politických stran. Úspěchem byly i pražské dohody regulující slovenskou nezkrotnost tolik připomínající léta 1989–1992 a umožnily tak postupné vyrovnávání výrazných kulturních i hospodářských rozdílů východní a západní části republiky. Heslo „Roztočte kola!“ nezůstalo oslyšeno: všeobecné budovatelské nadšení zvláště českého lidu vedlo k poměrně rychlé i evropsky pozorovatelné a významné obnově země, na níž se podílelo vedle dělnictva také obrozené drobné a střední podnikání. Symbolem tohoto vývoje se stala osobnost Masarykova dědice a přítele prof. Edvarda Beneše: kamkoli se tento chřadnoucí muž vydal, tam ho vítaly rozjásané tváře šťastných lidí, kdykoli promluvil, naslouchala mu rozhodující část československé veřejnosti. Starý demokratický socialista mohl být – ale nebyl – spokojen.
Benešovský finlandizační projekt obnovené státnosti byl přímo závislý na poměrech a síle uvnitř jádra protihitlerovské koalice Spojené národy. Bolševický Mefisto splnil v konfrontaci s nacistickým Luciferem svou úlohu. Pookřál a začal oživovat někdejší leninské sny – v jejich deleninizační zploštělé podobě – a postupně opanovával své blízké zahraničí, sféru, kterou mu svěřila jaltská regulace poválečné Evropy. Československo proň bylo – vedle Finska – v tomto ohledu zvlášť těžkým oříškem. Všeobecně sdílené slovanské přátelství a úcta k ruským osvoboditelům, přesvědčení rozhodné části gottwaldovského vedení o možnosti modifikovat stalinský ruský koncept jeho postšmeralovskou korekcí, jak ji zachytil volební program KSČ z roku 1946, znesnadňovalo jinak velmi silné výchozí pozice jádrových československých sovětizátorů typu Václava Kopeckého, Karla Vaše, Bedřicha Reicina, Karla Švába a zřejmě i Rudolfa Slánského. Mnoho tu – vedle světovládných plánů stalinské Moskvy – zůstává nejasného a historické bádání tu má před sebou nanejvýš nesnadné výzvy. Zřízení českého historického ústavu v Moskvě, které by po dohodě se současnou vládou Ruské federace koordinovalo úsilí českých humanitních (historických) věd v tomto ohledu, by bylo mohlo a mělo být předmětem citlivé pozornosti české, ale i slovenské vlády. Věci demokracie by tento krok české vlády mohl jen pomoci; dál by se konec konců v duchu deklarace evropských ministrů školství z počátku tohoto století.
Zhoršování vzájemných vztahů mezi Moskvou, Washingtonem a hospodářsky chořícím Londýnem se stalo rozhodnou limitou původních benešovských představ sdílených i oběma socialistickými stranami. Varovné byly také slovenské signály: komunistické snahy o zpochybňování drtivého volebního vítězství Demokratické strany přerostly v souvislosti s boji s ukrofašistickými banderovskými bandity z OUN do křížového tažení, při němž v ještě větší míře než v Česku byly využívány metody tzv. rudého gestapismu, které předcházely propracované techniky mučení státně teroristických politických procesů padesátých let. Jestliže v roku 1968 vál mráz přímo z Kremlu, v roce 1947 se tak dálo z polské Krynice, kde po několika letech došlo v poněkud modifikované deleninistické podobě k obnově Kominterny – bylo tu založeno Informační byro komunistických a dělnických stran (strukturně vzdáleně odpovídající sociálně demokratické-socialistickému Výboru mezinárodní socialistické konference COMISCO).
Začalo přituhovat. Nejen pro demokratické strany, ale i pro československé gottwaldovské komunisty, kteří se Moskvě a jejím přímým českým a slovenským přisluhovačům jevili jako příliš měkcí a vlastně tak trochu „sociálfašističtí“ (v „zjemnělé“ podobě sociál demokratističtí).
Přímý střet
Husákovský předúnor vyburcoval spolu se zprávami z Moskvy o Stalinově diktátu ve věci Marshallova plánu do krajnosti pozornost (místy až bdělost) českých demokratických stran (nemálo k tomu přispěla i mostecká aféra a krabičkové atentáty krčmaňského případu). Specifickým případem byla Československá sociální demokracie: fierlingerovské kryptokomunistické křídlo ztrácelo na věrohodnosti a socialistické vnitrostranické směry Laušmanův (původně měl velmi blízko k Fierlingerovi) a Majerův (vyhraněně benešovský hlásící se ke konceptu demokracie socializující) si počaly rozumět. Jednosměrnou sovětizaci ani následnou glajchšaltaci československé společnosti neměl ovšem v programu žádný z nich. A satelitní – v první polovině padesátých letech až pokoloniální – úlohu pražského režimu už vůbec ne. Mnoho napovídá i pozdější Majerův výrok, podle kterého je jednání s komunisty možné za předpokladu oboustranného respektování zásad rovný s rovným a oboustranné závaznosti následně uzavřených dohod.
Krizovým bodem – bodem střetu demokratického socialistického a kryptokomunistického křídla – se stal brněnský listopadový 21. sjezd Československé sociální demokracie. Fierlinger, který ignoroval početné hlasy vybízející ho k rezignaci na funkci, přes veškeré komunistické úsilí prohrál zřetelným rozdílem s Bohuslavem Laušmanem. Ale ani pak nebyl demokratický tábor jednotný: přetrvávala nedůvěra většiny demokratických stran k Lidovému domu, a naopak uvnitř ČSSD se formovalo komunistické křídlo řízené Slánským a Švábem, které si kladlo za cíl rozbití sociálně demokratické strany. Sporným bodem, který definitivně antikvoval de facto Košický vládní program, se stalo jednostranné rozhodnutí ministra vnitra Václava Noska, který pro komunisty reklamoval poslední místa nekomunistických policejních velitelů, disponujících klíči od zbrojních skladů. Znamenalo to porušení politických dohod kořenících ještě v pětačtyřicátém roce a více či méně otevřenou hrozbu komunistického puče.
Demokraté, decimovaní nacistickým terorem a hrozbou ruské vojenské akce (na její úplné potvrzení z ruských archivů stále ještě čekáme), zvolili nejméně šťastný postup: vyvolání vládní krize, aniž měli jistou většinu ve vládě a aniž docenili funkčnost a dynamičnost komunistické organizační mašinérie: byla mimořádná. Gottwaldovo vedení bylo zprvu šokováno: nevěřilo, že by se obtížná situace, do níž se dostalo, dala relativně vyřešit tak prostým způsobem. Tíha Gottwaldových hord, jak se v srpnu vyjádřil ve svém posledním rozhovoru s českošvédskou sociální demokratkou Amélií Posse Brázdovou prezident Budovatel, demokraty zaskočila stejně tak jako důsledný sociálně demokratický postoj podporující Benešovu strategii: nedopustit přímý střet a dovést společnost stůj co stoj k druhým demokratickým volbám v květnu 1948, jejichž výsledek byl velmi otevřený, bez ohledu na to, zda budou či nebudou ukončeny práce na nové ústavě (de iure platila ústava z roku 1920). Čest československých demokratů zachraňovali socialističtí studenti (vedení národním /československým/ socialistou Emilem Ransdorfem) a statečný odpor socialistického křídla ČSSD v noci z 24. na 25. únor 1948 při boji o budovu sekretariátu strany v třídě Na příkopech.
Co následovalo
Beneš, který se při svém odjezdu z Prahy do Lán v podvečerních hodinách 21. února osobně přesvědčil o skutečném poměru sil (demokratické strany byly během 24–72 hodin prakticky vymazány z politické scény, když jejich sekretariáty opanovaly kryptokomunistické síly – byly nasazeny do všech demokratických stran – a bojůvky Lidových milicí a Státní bezpečnosti Sboru národní bezpečnosti /tj. tajné státní policie/), byl prost iluzí: důvodně se obával nedozírných následků širšího mezinárodního dosahu, jež únorové československé události mohly – a hrozily – vyvolat.
Slova, která pronesl při podpisu dokumentu, kterým 25. února přijal demise demokratických ministrů, jsou výmluvná: „… ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale Vy, pánové, a Vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu Presidentu – Osvoboditeli: ´Věrni zůstaneme.´ Jestli tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že mu jsou cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost a demokratický smysl našeho lidu.“ Pohnutost chvíle dokreslují i následná slova nejstatečnějších ze statečných usilujících o Benešovo setrvání v prezidentském křesle: heroických legionářských armádních generálů Ludvíka Svobody (ministra národní obrany), Bohumila Bočka (náčelníka Hlavního štábu), Antonína Hasala ((přednosty Vojenské kanceláře prezidenta republiky) a Karla Klapálka (velitele 1. vojenské oblasti): „Považujeme nejen za svoji povinnost, ale právo, pane presidente, abychom jako staří bojovníci, kteří stáli u kolébky státu, a za něj v prvním i druhém odboji bojovali, tuto prosbu jménem armády i jménem svým přednesli.“ Obdobně se vyjadřoval na Hradě i slzící muž 28. října ministr dr. Vavro Šrobár. Zmužilý Slovák, hrdina obou domácích odbojů, na konci svého dlouhého života oprávněně cítil, že se znovu „lámou dějiny“.
Gottwaldovské vedení KSČ, ať už si o něm myslíme cokoliv, nebylo vedením diletantů, ale ošlehaných praktických politiků. I ono bylo – poměřováno jeho očima – v složité situaci: pátá kolona Moskvy uvnitř KSČ naléhala na krvavější provedení, nesmlouvavější kroky, na přechod od relativně nesmělých příznaků rudého gestapismu Třetí republiky k otevřenému státnímu terorismu padesátých let. V rámci možností byli tehdy tito ultrastalinisté eliminováni: obavy komunistických mužů První republiky z nevyhnutelné autodegenerace Komunistické strany Československa v případě její proměny ve všemocnou státostranu typu VKS (b) byly více než předvídavě prozíravé. V každém případě prozíravější než jejich iluze o možnosti československé cesty k reformnější, československé poměry alespoň částečně respektující verzi dirigistického ruského stalinistického protosocialismu.