Jaká je situace italské levice po posledních volbách? A proč fakticky zmizela z politické krajiny současné Itálie, i když roky byla nepřehlédnutelnou silou italské politiky?
Nicola Melloni píše pro Social Europe o situaci v Itálii, o italské Partito democratico a jejím neslavném volebním výsledku.
Pro pochopení výsledků italských voleb, píše Melloni, se stačí podívat na rozložení hlasů v Milánu. Sociální demokracie (PD), takzvaná levice, dostala dobré výsledky v centru města, v jednom z nejbohatších míst Itálie. Ovšem předměstí, ta volila hromadně Ligu, tedy rasistickou a šovinistickou stranu. V Turíně a Římě zvítězilo v nejchudších čtvrtích hnutí Pěti hvězd, PD v těch nejbohatších.
Neoliberální duch doby
V mnoha ohledech tyto volby nakonec dovedly levici k pomalému, leč nevyhnutelnému úpadku – nyní je irelevantní. Od konce studené války, kdy Komunistická strana, největší na Západě, prodělala neoliberální obrat, dokázala zničit své kořeny a odradit své tradiční voliče. Těch málo vítězství, kterých dosáhla, v roce 1996 a 2006, bylo tvrdě vybojovaných, vždy jen částečných a na úkor neustálého posunu doprava, neboť se vytvářely nepřirozené koalice, které měly zastavit Berlusconiho. Byl to duch doby – neoliberální hegemonie se šířila světem, v Itálii i jinde sociálnědemokratické strany přijaly tzv. třetí cestu a začaly soutěžit o středového voliče ve světě, který stále ještě vypadal jako dvoublokový systém.
Jenže právě toto se mělo stát katastrofou pro zemi, která neměla ekonomický růst a expanzi úvěrů jako jinde v Evropě. Nerostla v ní střední třída, aby lákala k progresivnější politice. Místo toho chronická slabost, rostoucí nespokojenost mezi stále větším počtem špatně placených flexibilních pracovníků, nezaměstnaní mladí, noví chudí. Podobně jako ve Francii, kde to byla Národní fronta, kdo nahradil Komunistickou stranu ve zchudnuvších průmyslových zónách, v Itálii to byla pravicová Liga Severu, která posbírala fragmenty severní pracující třídy, kdysi jádra komunistických voličů, dnes voličů tradiční levici odcizených.
Vše se jen zhoršilo s finanční krizí a po ní. Latentní nespokojenost s establishmentem vybuchla v revoltě v roce 2013, kdy levý i pravý střed dal dohromady jen méně než polovinu celkových hlasů. Špatný výsledek PD vedl k odchodu postkomunistů a nastoupil bezohledný Matteo Renzi, který si vypůjčil rétoriku od Pěti hvězd a zaútočil na starou kastu vládnoucí strany. Byla to jen změna k horšímu: Renziho politický projekt předjímal (ovšem méně úspěšně) Macronův vzestup – extrémní centrismus k znovusjednocení establishmentu proti populistické hrozbě. Jeho ultraliberální reformy, hlavně na trhu práce, vytlačily sociálně demokratickou část ze strany.
Nová sociální demokracie u voleb propadla
Poslední volební výsledky jen potvrdily povahu té takzvaně progresivní PD. Oni jediní jsou skutečně třídní stranou, jejich elektorát je složen z vlivných lidí s tituly. Jen 8 % nezaměstnaných a 12 % pracující třídy volilo PD. A aktuální výzkum také ukazuje, že ti, kteří volili Komunistickou stranu v roce 1988, dnes méně než z třetiny volili PD. Byla by chyba vinit z katastrofálního výsledku jen Renziho, píše Melloni. Tradiční socialistické a sociálně-demokratické strany všude v Evropě ustupují, s jedinou výjimkou Corbynovy Labour, která spojila hlasy vlivných Londýňanů s hlasy studentů, nezaměstnaných a pracovníků na severu Anglie.
Nová voličská základna je základem jejich dnešní politické kultury. Oni (PD, italští sociální demokraté) hovoří o finančních trzích a „odpovědné“ ekonomické politice – a nikdy o vykořisťování, mzdách a nerovnosti. Brali hlasy pracující třídy jako samozřejmost a snažili se navíc získat ty umírněné tím, že přijmou tržní ideologii. Jenže sama tato ideologie dramaticky proměnila sociální a ekonomické prostředí: velká nerovnost a chudoba ničí střední třídu, takže bitva o střed je sebevražda. Jak ukázal i ekonom Branko Milanovic, jak pracující třída, tak i západní střední třída jsou skutečně ti, kteří na globalizaci tratí a nejsou tak umírnění jako dřív.
Současné volební a politické trendy ukazují, že volby se nyní bojují na extrémech, ačkoliv je potřeba získat hlasy lidí, kteří byli ponecháni napospas neoliberální globalizaci, kterou pro-establishmentová levice tak slepě podporovala. Trump vyhrál volby tím, že získal státy „rezavého pásu.“ V Anglii se jak Labour, tak Konzervativci odchýlili od středu, a přešli na populismus – od Brexitu po znárodnění. V Itálii získaly anti-establishmentové strany více než 50 % hlasů.
Levicový hlas v italské politice?
Na rozdíl od USA, Velké Británie, Francie, Španělska, Portugalska, protestní volič v Itálii nemá žádnou zásadní levicovou reprezentaci. Svobodní a rovní (Liberi e uguali), nová strana, která vznikla z těch, co odešli z PD, dopadla strašně, získala jen 3 % hlasů. A co je horší, je to jen taková lepší kopie PD, dobře se jí daří jen mezi vysokoškoláky, v chudých městských oblastech se skoro nevyskytuje. Není to překvapení, poté, co přijala všechny možné typy liberální politiky, vytvořila vlády s Berlusconim a podporovala technokratické vlády, pak těžko může důvěryhodně hovořit k pracující třídě.
I lídr uskupení „Liberi e uguali“ Pietro Grasso má profil umírněného lídra: žádná velká politická zkušenost, státní zaměstnanec, který bojoval proti mafii. V té progresivnější části elektorátu sice rozpoznali deziluzi z Renziho, ale nepochopili, že Italové chtějí rozchod s minulostí, a ne jen upravenou verzi establishmentu.
Naopak takové hnutí Pěti hvězd má klasickou voličskou komponentu radikální levice: vyhráli zcela jasně v nejchudších regionech země a mezi mladými lidmi – získali 50 % hlasů nezaměstnaných. Těžili z rozšířené frustrace vůči politické třídě, ale také vyjádřili ekonomickou nejistotu elektorátu například slibem zavedení nepodmíněného základního příjmu, což je zásadní věc pro zemi, která má obrovskou nezaměstnanost a stále horšící se sociální systém. PD ve svém programu žádné sociální dávky neměla.
Ale ani agenda Pěti hvězd není progresivní. Jejich příběh, jako u Podemos a Occupy, je postaven proti oligarchii a redukován na zkorumpovanou politickou kastu. Ekonomická témata jako vztah práce a kapitálu, nerovnost, kapitalismus sám, ta chybí. Hnutí je spíše populistickou, ale centristickou politickou silou, dost oportunistickou na to, aby šla po tématech, která vyvolávají konsenzus, ale bez ambice měnit, či jen reformovat systém.
A to nám v Itálii chybí! Jedině reorganizace politického protestu podél ekonomických linií, tedy proti neoliberalismu, může levici znovu získat důležitou roli v dnešní společnosti. Zatím je po zásluze ignorována. Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.