Jak hodnotit současnou zahraniční politiku Íránu a proč ji současná americká administrativa pochopila špatně? A proč bez spolupráce s Teheránem nebude na Blízkém východě stabilita?
Vali Nasr z Hopkinsovy univerzity v USA se zaměřil na stánkách Foreign Affairs (March/April 2018) na zahraniční politiku Íránu, kterou chápe jako mnohem normálnější, inspirovanou spíše národními zájmy, nacionalismem a bezpečnostními obavami než nějakým revolučním étosem.
Blízký východ si prošel v posledních letech sociálními nepokoji a občanskými válkami, dvě z nejhorších jsou v Jemenu a v Sýrii. Trumpova administrativa nyní vnímá jako jediný zdroj chaosu v oblasti Blízkého východu Írán. Trump zemi nazval za hlavního světového sponzora terorismu, jadernou dohodu s ním považuje za nejhorší dohodu vůbec atp.
Íránský pragmatismus
Zdá se, že Washington věří tomu, že likvidace vlivu Íránu v regionu přinese Blízkému východu stabilitu. To je ale podle Nasra omyl. Írán nezpůsobil kolaps v tomto regionu a jeho zadržování stabilitu nepřinese. Není pochyb o tom, že Írán a jeho chování představují pro USA výzvu. Írán skutečně získal na tom, že se starý pořádek v arabském světě zhroutil. Jenže íránská politika je mnohem pragmatičtější, než mnozí na západě chápou. Jak ukázala právě jaderná dohoda v roce 2015, íránskou zahraniční politiku zajímá pragmatická kalkulace a národní zájmy, ne revoluční ideologie a její šíření. Stabilitu regionu přinese pouze taková politika, která se bude snažit o obnovení rovnováhy, což pro USA znamená více nuancovaný přístup, včetně spolupráce s Íránem, nikoliv dosavadní reflexivní konfrontování Íránu.
Mnozí na Západě vidí v Íránu více „misi“ než zemi. To znamená, že vidí jenom nábožensko-revoluční nadšení, nikoliv už to, že vedle toho zde je celá řada pragmatických politiků, kteří chtějí se Západem spolupracovat. V íránské zahraniční politice je stále silnější konsensus, který stojí na imperativech nacionalismu a bezpečnosti, a tento konsensus vedl k podpisu jaderné dohody.
Írán má dnes blíže k Rusku a Číně, než že by představoval revoluční zahraničněpolitickou sílu. Je aktérem revizionistickým, ne revolučním. Stojí proti regionálnímu pořádku, který byl vytvořen k tomu, aby Írán vylučoval.
Ambice a bezpečnostní obavy
V zahraniční politice dále Teherán navazuje na starší tradice, včetně té z doby dynastie Pahlaví. Poslední šáh Mohamed Réza Pahlaví viděl Írán jako zemi, která by dominovala Blízkému východu prostřednictvím nukleárních zbraní, nejsilnější armády a kompletní kontroly Perského zálivu. Nyní je nacionalismus, který íránská revoluce vytlačila na okraj, zpátky na vzestupu. Podobně jako Rusko a Čína, má rovněž Írán svoje imperiální tradice a vzpomínky na velmocenský status a podobně jako v případě Ruska a Číny, jsou i tady Spojené státy chápány jako překážka takovému postavení.
Nicméně tyto ambice jsou ruku v ruce s řadou bezpečnostních obav – Izrael a USA představují pro Teherán jasné nebezpečí. Díky invazím do Afghánistánu a do Iráku byly na hranicích s Íránem statisíce amerických vojáků. Obě invaze přesvědčily Írán, že by bylo bláznivé chtít se USA postavit vojensky na bitevním poli. Odsud pak plyne podpora bojůvek, militantů a dalších skupin ozbrojenců, které Írán vyzbrojil a kteří způsobili smrt tisíců vojáků USA v oblasti – což také ukazuje na zdroje antipatie Trumpovy administrativy k Teheránu.
Írán také ale vidí hrozby z Arabského světa. Od roku 1958 až do roku 2003 se jednalo na prvním místě o Irák, se kterým vedla země v 80. letech válku, která zanechala hluboké vzpomínky v současné vládnoucí elitě. Jsou zde ale obavy z tradičních rivalů. Podle údajů SIPRI v roce 2016 utratil Írán na obranu 3 % HDP, zatímco Saúdská Arábie dala 10 %, Izrael 6 %, Irák 5 % a Jordánsko 4 %. Tím se země ocitla až na 8. místě v celém regionu Blízkého východu. I v absolutních číslech je rozdíl velký: Saúdská Arábie dala 63,7 miliard, Írán potom 12,7 miliard dolarů. Írán si tento handicap kompenzuje pomocí „přední obrany“, která zahrnuje podporu přátelských militantních skupin v regionu, jako je Hamás nebo Hizbolláh, kteří působí na hranici s Izraelem.
Podobná logika je spojená také s balistickým a předtím i jaderným programem Íránu, míní Nasr. Oba měly být určitým obranným deštníkem, což byla strategie, která se vyplatila Pákistánu vůči Indii. Po zamražení jaderného programu je nyní hlavní myšlenkou, že v případě balistických střel, které by měl Teherán k dispozici, by ani silnější země nezaútočila na Írán, aniž by riskovala odvetu.
Íránská reakce na zhroucení pořádku na Blízkém východě po roce 2003
Proč se dnešní chování Íránu vlastně jeví jako více nebezpečné než dříve? Podle Nasra nejde o to, že by se Teherán snažil o větší konfrontaci rivalů. Jde o to, že se dost změnil kontext a Blízký východ si prošel drastickými změnami, které znamenaly konec dosavadního uspořádání. Toto uspořádání pod kuratelou USA umožňovalo zadržovat Írán a omezovat jeho manévrovací prostor. Kritickým byl rok 2003, rok americké invaze, jejíž důsledky vedly k implozi arabského světa, rozpadu institucí, chaosu, občanským a sektářským válkám. V mnoha případech totiž nestabilita pomohla posílit relativní moc Íránu. Ten vytvořil spojenectví s Kurdy a šíitskými politickými silami v Iráku, kde posílil svůj vliv. V Sýrii potom Teherán podpořil šíitské dobrovolníky z celého regionu a Hizbolláh, aby tam poskytl podporu prezidentu Asadovi v jeho boji proti politické opozici. S posílením Asada, posílí i vliv Iránu v Sýrii. V Jemenu se Íránu podařilo za velmi nízkou cenu uvázat velké zdroje Saúdské Arábie v tamní občanské válce, což umenšilo saúdskou angažovanost v Sýrii a Iránu.
Na druhou stranu tato nestabilita přinesla hrozby také pro Írán. Jeho kroky nepřinesly popularitu v zemích arabského světa. IS a jeho vzestup znamenal vzestup síly, která byla obojí – protiíránská a také protišíitská. Nicméně osud Islámského státu nakonec dokázal efektivitu íránské „přední obrany“, protože Teherán a jeho síť spojenců a klientů v Iráku a v Sýrii přispěly zastavení jeho expanze, před tím, než by se ocitl z hranic se samotným Íránem.
Mnozí vidí tyto kroky jako „vývoz revoluce“, ale podle Nasra jde spíš o konvenční kalkulaci Teheránu, který se angažuje v arabském světě úměrně tomu, jak nebezpečný se jeví. Boj s IS Írán posílil a lídři Íránu cítí, že mají vůči USA a jejich spojencům nyní výhodu. Íránská podpora nejrůznějších skupin v regionu v rámci konfliktů, které tam probíhají, povede po jejich skončení k tomu, že Teherán bude mít vliv na domácí politiku.
Ukázalo se také, že Írán není imunní vůči teroristickým útokům – v červnu 2017 napadli íránský parlament ozbrojenci a sebevrazi IS, což vedlo ke smrti 18 lidí. Což posílilo podporu íránské „přední obrany“ – jestliže na začátku angažmá v Sýrii teheránská vláda oběti z řad Íránců tajila, nyní jsou oslavováni jako mučedníci. V době protivládních protestů v Íránu se ale tato otázka stala námětem ke kritice. Jak demonstrující tvrdili, „přední obrana“ způsobuje nedostatek zdrojů doma, zatímco ty směřují do konfliktů ve vzdálených zemích, což ukazovalo na to, že nacionalismus v Íránu je omezován ekonomickými požadavky. Obecně ale Íránci, byť skeptičtí k regionálním ambicím vlády, podporují otázku obrany a bezpečnosti a sdílejí obavy ze sunnitského extrémismu.
Problémy americké politiky v regionu
Administrativa Baracka Obamy reagovala na sociální nepokoje na Blízkém východě tím, že se rozešla s dosavadní politikou USA v regionu. USA neintervenovaly v Sýrii a uzavřely jadernou dohodu s Íránem. Dohoda také ukazovala na to, že USA si dovedou představit jinou formu vztahů s Íránem, píše Nasr dále. Dohoda ale rozhněvala velkou část spojenců v arabském světě.
Jenže navzdory očekávání Spojené státy nezměnily svůj základní přístup v regionu: Obama se snažil uklidnit zlost mezi arabskými zeměmi další sérií dohod o prodejích zbraní. To také ale znamenalo, že se Írán vzdal svého základního strategického esa, aby přihlížel narůstající propasti v oblasti konvenčních zbraní. Ochota použít svojí vojenskou moc v Jemenu, kterou předvedly Saúdská Arábie a její spojenci, Íránu neunikla. Teherán zdvojnásobil svůj program balistických střel.
Trumpova administrativa se chce vrátit k politice zadržování Íránu a obnovit tradiční spolupráci s arabskými spojenci v regionu. Jenže to bude velmi složité, když chybějí dva bloky politiky zadržování: Sýrie a Irák jsou oba velmi slabé státy, které nekontrolují svoje vlastní území. Vedle Egyptu a Saúdské Arábie se jednalo o základní pilíř pořádku v regionu, který směřoval k zadržení Íránu.
Koneckonců situace USA na Blízkém východě je projevem odchodu USA z role globálního lídra. Spojené státy nedokáží už Írán zatlačit zpět a zaplnit vakuum. Nedostatky americké politiky se plně projevily v případě referenda v iráckém Kurdistánu. Spojené státy si referendum nepřály, ale neudělaly nic konkrétního. Právě Teherán se angažoval a donutil kurdské lídry v Iráku výsledky nerealizovat politicky.
Odpovědi nemá ani hlavní spojenec USA v arabském světě Saúdská Arábie. Té se zdařilo postavit veřejné mínění v sunnitském světě proti íránskému vměšování. Mezi roky 2013 až 2016 přitlačili Saúdové a jejich spojenci Írán ke zdi podporou nejrůznějších proti-asadovsky zaměřených skupin v Sýrii. Jenže pak jejich vliv oslabil. Nicméně Írán je i nadále nervózní z nové asertivity Saúdské Arábie, kterou prosazuje korunní princ Mohamed.
Konečně, míní dále Nasr, Írán není ani tak izolován, jak by si Spojené státy přály. Saúdský pokus o potrestání Kataru za jeho spolupráci s Íránem skončil tím, že je tato země Teheránu ještě blíže a poskytuje tak Íránu přístup na jižní břehy Perského zálivu.
Bez Íránu nebude na Blízkém východě stabilita
Saúdská vize regionálního pořádku neuspokojuje ani Turecko prezidenta Erdogana. Ten nalezl způsob, jak se domluvit s Moskvou a Teheránem, a bude tak mít možnost ovlivnit vývoj v Sýrii. Nárůst napětí mezi Íránem a Spojenými státy je spojen s nástupem Ruska do prostoru Blízkého východu kolem roku 2015. I když američtí představitelé roli Moskvy umenšovali, stalo se Rusko hlavním arbitrem v Sýrii a zároveň jedinou velmocí, se kterou na Blízkém východě mluví všichni. To by se nepovedlo bez Íránu. Pro Rusko je Írán zásadní nejen kvůli geografické poloze, obě země se vnímají jako velmoci, které jsou ve sporu s USA a jejich politikou zadržování. Pro Putina je Írán významný spojenec na Blízkém východě. Spolupráce Íránu a Ruska vedla také k posílení vojenských vazeb obou zemí, což Íránu pomůže přestát nátlak ze strany USA, píše dále Nasr. Teherán má zájem o větší obchodní vazby s Moskvou, ale také o nákup ruských zbraní. Obě země by mohly uzavřít vojenskou alianci. Jinak řečeno, tlak USA by mohl posílit Rusko, zatímco by neoslabil Írán.
Trumpova administrativa nepochopila dobře příčiny chaosu na Blízkém výchově, což vede k tomu, že její politika vůči Íránu se pohybuje ve spirále neúspěchu. Představa o tom, že Spojené státy a jejich spojenci v regionu rychle a bez problémů zatlačí Írán, což povede ke stabilitě regionu, je nebezpečně špatná, varuje autor. USA tu nemají dostatek vojenských jednotek, aby mohly stabilizovat Sýrii a Irák, natož aby mohli zadržovat Írán. Opak by znamenal obrovský nárůst vojenských výdajů a další vojenské dobrodružství, které Trump kritizoval v minulosti. Washington by se neměl ani spoléhat na svoje arabské spojence. Ani oni nedokáží vytlačit Írán z arabského světa a ani nedokáží zaplnit vakuum, které by po Íránu zůstalo.
I kdyby USA měly po ruce veškeré nástroje k zadržování Íránu, neznamenalo by to stabilitu. Írán je prostě nevyhnutelnou součástí jakéhokoliv regionálního pořádku na Blízkém východě. Vojenská konfrontace by vedla k dalšímu íránskému vměšování, nestabilitě a k dalšímu zvýšení výdajů na obranu doma.
K destabilizaci by mohlo dojít v důsledku toho i ve stabilních státech jako je Bahrajn, Jordánsko, Katar a Spojené arabské emiráty, Irák a Libanon by se mohly propadnout do chaosu, násilí a bezpráví. K tomu by Spojené státy musely čelit humanitární krizi a nárůstu terorismu.
Nasr dále píše, že Spojené státy by měly předložit takovou vizi pořádku na Blízkém východě, která Írán nezadržuje, ale zahrnuje ho do něj. Washington by měl Teherán přesvědčit o tom, že pro něj bude lepší spolupracovat na novém pořádku s USA, než hledat nový pořádek s pomocí Ruska. Pro USA to znamená zaměřit se více na diplomacii, méně na sílu. USA by měly pomoci zmenšit napětí mezí Saúdskou Arábii a Íránem, donutit je ke kooperaci v Sýrii a v Jemenu a přispět tak k řešení těchto konfliktů.
Trump by měl začít stavět na jaderné dohodě s Íránem, využít svého vlivu na Saúdy a vytvořit rámec pro mír a stabilitu v regionu. Tento úkol by se neměl přenechávat Rusku. Jinak řečeno, Washington nesmí vyhodit kapitál, který získal jadernou dohodou s Íránem. Další konfrontace je jenom cesta, jak zavést Blízký východ do dalšího chaosu.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.