Michael Kroh píše o českém a moravském protihabsburském odporu v první polovině 17. století, o kterém se divák ČT v nedělním televizním filmu dozvěděl jen málo.

V neděli 13. 5. odvysílala Česká televize předem avizovaný a dlouho očekávaný „výpravný film“, věnovaný čtyřstému výročí stavovského povstání. Bez vysvětlení a nezbytného odborného úvodu se pokoušela vtáhnout diváky do manželské krize jednoho z jeho vůdců, provázené útržkovými a pro neinformovaného diváka nesrozumitelnými střihy rychle plynoucích událostí. Byl to velmi nepovedený pokus, i když jako částečná omluva může působit skutečnost, že složitost děje by si vyžádala mnohem širší formát televizního seriálu, a na ten asi nebyly peníze. Pokusím se proto alespoň dodatečně osvětlit základní příčiny a okolnosti stavovské rebelie, která zahájila nejdelší a nejkrvavější mezinárodní konflikt, překonaný v rozsahu (nikoli v délce) snad až napoleonskými válkami o dvě stě let později.

Situace v Českém království byla na počátku 17. století velmi složitá – politicky i nábožensky. Je si třeba uvědomit, že po dvě století zde kromě katolického náboženství existovala celá řada nekatolických konfesí, zděděných po husitské revoluci. Jednalo se především o tzv. utrakvisty (kališníky) navazující na umírněné husitské směry a vyznavače českobratrské církve vycházející z učení Petra Chelčického (mezi ně patřil i později slavný „učitel národů“ Jan Amos Komenský). K nim během 16. století přibyli i stoupenci různých odnoží protestantismu – luteráni, kalvinisté, vyznavači augsburgské konfese. Tato pestrá směsice různých druhů křesťanství se těšila poměrně rozsáhlé svobodě vyznání, která byla ovšem od konce 16. století ohrožována radikálním protireformačním katolicismem, snažícím se zatlačit „kacíře“ do ilegality a obnovit jednotu víry. Panující Habsburkové těmto snahám nebránili, ba naopak protireformace vyhovovala jejich snahám o omezení práv šlechty a přechod k pozdně feudálnímu absolutismu.

Složitá byla i situace národnostní. Velká část šlechty se v průběhu 16. století poněmčila, s Habsburky sem přišli i další imigranti z ostatních jejich držav. Výsledkem bylo pestré etnické složení, nicméně společné zájmy v oblasti politiky a náboženství stavy sjednocovaly. Mnozí vůdcové stavovského povstání neuměli pořádně česky, mezi jinými i hlavní protagonista televizního filmu Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu či později na Staroměstském náměstí popravený Jáchym Ondřej Šlik. Jednotlivé rozvětvené šlechtické rody byly zastoupeny v obou táborech klíčových sporů, blízcí příbuzní se stávali zarytými nepřáteli. Rozpory existovaly i mezi českými a moravskými stavy, a to bez ohledu na náboženské vyznání.

Zašmodrchané vztahy panovaly i na politické scéně už dlouho před vypuknutím povstání. Neduživý a slabý císař Rudolf II. neměl potomka a na trůn si nedočkavě brousil zuby jeho mladší bratr Matyáš. Konflikt mezi bratřími nabyl v první dekádě 17. století chvílemi i podoby vojenského střetu, přičemž české stavy stály za Rudolfem a moravské za Matyášem, který si je naklonil vstřícností k náboženské toleranci a politickým požadavkům. Slabosti Rudolfa využili čeští stavové a nátlakem si na něm v roce 1609 vynutili vydání tzv. Majestátu, který kromě náboženských svobod potvrzoval i rozsáhlá stavovská politická práva, především schvalovat daně či volit panovníka. Podobné výsady si o něco později vymohla i moravská a slezská šlechta. Vznikla fakticky stavovská republika v čele s volitelným panovníkem a s náboženskými poměry, které připomínaly Libanon v 60. letech, před vypuknutím občanské války. Země byly rozděleny do enkláv podle náboženského klíče, a tak v jedněch probíhala protireformace, zatímco u sousedů byli poddaní nuceni přestoupit na protestantismus.

Tato situace se pochopitelně nelíbila habsburským císařům, ale jejich moc byla ještě slabá a Čechy ani Moravu se Slezskem prakticky neovládali. Rudolf II. se koncem roku 1610 pokusil o znovuzískání politické moci pomocí zahraniční vojenské intervence vedené habsburským arciknížetem Leopoldem Pasovským (bratrem pozdějšího císaře Ferdinanda II.). Pasovské vojsko sice dosáhlo Prahy, ale tam uvízlo pro tvrdý odpor stavovských sil. Zasáhl i Matyáš, dosáhl sesazení Rudolfa (11. 4. 1611) sněmem a následné prohlášení českým králem (korunovace 23. 5. 1611). Vyjednávání se stavy byla obtížná, obě strany musely ustoupit. Majestát byl však potvrzen i novým panovníkem. Matyáš se všemožně snažil ze svých slibů vykroutit a napětí rostlo. Rychle se zhoršující zdravotní stav mu však bránil v razantnějším postupu a faktická moc přecházela na vysoké úředníky, především císařské místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Jaroslava Bořitu z Martinic. Oba patřili ke skupině radikálních katolíků. Sekundoval jim neméně fanatický nejvyšší kancléř Zdeněk Popel z Lobkovic. Všichni odmítali ustanovení Majestátu a podporovali protireformační politiku Habsburků. Ve své činnosti často nerespektovali dané zákony a byli terčem četných stížností.

V roce 1617 byl korunován českým králem jakožto nástupce umírajícího Matyáše Ferdinand II. ze štýrské habsburské větve jako nejbližší příbuzný bezdětného císaře. Záhy se proti němu zdvihl odpor, protože se všemožně snažil revidovat ústupky svých předchůdců a podporoval protireformační aktivity katolické šlechty a církve. Vykrystalizovaly se dva základní tábory – pro a protihabsburský – a kromě nich i početná skupina váhajících, zejména z řad moravských stavů. V čele habsburského tábora byli z dnešního pohledu byrokraté Slavata a Martinic, v pestrém šiku odpůrců se prosazovali radikálové Václav Vilém z Roupova, hrabě Thurn, Václav Budovec z Budova, Albrecht Smiřický ze Smiřic atd. Na Moravě si značný vliv uchoval umírněný diplomat Karel starší ze Žerotína, ovšem i tam sílila skupina orientovaná na protihabsburský odboj vedená jiným Žerotínem, Ladislavem Velenem. Postupně se přidávali někteří umírnění katolíci, například Diviš Černín z Chudenic či významný cestovatel, literát a hudební skladatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (ten ovšem později přestoupil na evangelickou víru).

Defenestrace, překročení Rubikonu

V této krajně napjaté situaci byl svolán stavovský sněm na den 21. 5. 1618. Původně klidné jednání se vlivem znepokojujících zpráv o pronásledování nekatolíků v některých částech království začalo radikalizovat a početná delegace rozlícených stavů se o dva dny později vydala na hrad vyříkat si to s místodržícími. Ti odmítali předložená obvinění, vymlouvali se na byrokratické lhůty, na churavého císaře, zkrátka trvali tvrdě na svém. Co bylo dál, už zachytil v poněkud komornější podobě i zmíněný televizní film Bůh s námi. Místodržící byli jakožto „rušitelé pokoje“ nelítostně vyhozeni z okna hradní kanceláře i spolu s písařem Fabriciem, který proti této násilné akci protestoval. Naštěstí pro ně dopadli na hromadu hnoje a ublížili si jen málo. Útočiště a ochranu jim poskytla manželka Zdeňka Popela Polyxena z rodu Pernštejnů, vychovaná matkou Španělkou v duchu bigotního katolicismu.

Tzv. pražská defenestrace zahájila ostrou fázi stavovského odboje, Rubikon byl překročen a fakticky nebylo i přes snahy umírněných na obou stranách cesty zpět. Stavové formálně nadále uznávali Matyáše za českého krále, ale zvolili vlastní vládu 30 direktorů v čele s Václavem Vilémem z Roupova. Do čela stavovských vojsk se postavil Thurn. Mezitím došlo ve Vídni k palácovému převratu a umírněného Matyáše nahradil v rozhodování radikální Ferdinand II. Pro stavy nastal problém i ve faktické neutralitě moravských stavů, kteří pod vlivem Karla ze Žerotína český radikalismus v první chvíli nepodpořili, a habsburskému vojsku nebránili v postupu do Čech. Generálové Buquoy a Dampierre se tam však střetli s rozhodným odporem stavovského vojska posíleného ještě oddíly hraběte Arnošta z Mansfeldu. Buquoy byl poražen u Veselí na Lužnicí, o něco později Dampierre u Nových Hradů a Mansfeld dobyl Plzeň. Situace na bojišti se změnila ve prospěch povstalců a ti pod Thurnovým velením zamířili rovnou na Vídeň. Morava však nadále zachovávala loajalitu Matyášovi. Ten však 20. 3. 1619 zemřel a do čela monarchie se postavil mnohem fanatičtější a protireformaci oddaný Ferdinand II.

V této situaci byl zapotřebí razantní krok a ten provedl mistrně Thurn, který obsadil Znojmo, svolal poradu pročeské šlechty a ta na moravském sněmu 2. 5. 1619 prosadila požadavky odboje, nechala zatknout představitele protireformace kardinála Dietrichštejna a Ladislava z Lobkovic a eliminovala vliv Karla ze Žerotína. Po českém vzoru byla i na Moravě ustanovena vláda 30 direktorů. Vojska se ujal Ladislav Velen ze Žerotína a zahájil spolupráci s Thurnem. Dobýt Vídeň se však i přes počáteční úspěchy nepodařilo, Buquoy se vzpamatoval a porazil Mansfelda spěchajícího na pomoc Thurnovu vojsku. Úplnému zmaru povstání však zabránil energický Velen, který 5. 7. 1619 porazil Dampierra u Věstonic nad Dyjí a zažehnal tak na čas nebezpečí vpádu nepřátelských armád.

Cesta na Bílou horu

Uklidnění na frontě se stavové pokusili využít k diplomacii. Spojili se se zkušeným Kristiánem z Anhaltu z Horní Falce, který se stal hlavním velitelem schopným spojit síly tří ne vždy přátelsky naladěných generálů stavovské armády. Konečně také došlo k dohodě s moravskými stavy a na generálním sněmu českého království byla 31. 7. 1619 vyhlášena konfederace zemí království, ustanovena povinnost volby krále, zaručena náboženská svoboda. O něco později týž sněm rozhodl o sesazení Ferdinanda II. Ulehčit vojenskou situaci pomohlo dočasně i povstání rakouských stavů, které se shlédly v českém vzoru.

Stavové se také snažili přesvědčit protestantské monarchy k přijetí české koruny, což po jistém váhání učinil falcký kurfiřt Fridrich V. V zmíněném filmu byl vylíčen téměř jako nevědomý prosťáček, skutečnost byla však poněkud odlišná. Výhodou této volby bylo i rodinné napojení na Anglii, protože jeho manželkou byla dcera anglického krále Alžběta Stuartovna. Stavové si slibovali pomoc anglického krále, ale v tom se zklamali. Pomoc slíbil i sedmihradský vévoda Gábor Bethlen.

Nelenil ovšem ani císař, kterému se podařilo získat významnou pomoc v podobě Maxmiliána Bavorského s velkým vojskem pod velením generála Tillyho. Poté, co se mu podařilo pacifikovat hornorakouské stavy, spojil se s Buquoyem a táhl na podzim 1620 do Čech. Došlo k závodu mezi nimi a stavovským vojskem, kdo bude dříve u Prahy, která nebyla dostatečně chráněna. Tuto nekrvavou konfrontaci nakonec vyhrál Anhalt a 8. 11. 1620 konečně zaujal pozici na Bílé hoře, kde očekával útok císařských. Problém byl ovšem v nedostatku peněz a nízké morálce zverbovaných žoldáků. Oddíly vyslané Bethlenem se nacházely teprve u Kolína a do boje nezasáhly.

V této situaci zaútočil Tilly na stavovskou armádu a po několika neúspěšných pokusech se mu podařilo prolomit její obranu. Nepomohl ani pokus o protiútok ze strany oddílů mladšího Anhalta ani úporná obrana moravské pěchoty v čele s Jindřichem Šlikem. Uherské oddíly utekly z bojiště téměř bez odporu.  Po dvou hodinách byl konec a „zimní král“ Fridrich se rozhodl k útěku spolu s některými vůdci povstání (Thurnem, V. V. z Roupova atd.), kteří si tím zachránili život a později mohli pokračovat v protihabsburském boji.

Po Bílé hoře

I po porážce na Bílé hoře se část protestantských armád v čele s Mansfeldem pokoušela o odpor, ale byla nucena ustoupit do Falce. Moravští stavové, kde znovu převládl vliv Karla staršího ze Žerotína, se snažili dohodnout s Habsburky stůj co stůj a přijali kardinála Dietrichštejna jako správce země. Moc jim to ale nepomohlo, císař Ferdinand se rozhodl příkladně potrestat odbojné stavy a zlikvidovat jejich politickou moc a vliv. Nechal zatknout vůdce povstání, kteří naivně vyčkávali na svých panstvích na udělení milosti, a po soudním procesu popravit 27 českých pánů dne 21. 6.1621 na pražském Staroměstském náměstí. Byli mezi nimi Budovec z Budova, Harant, stařičký Kašpar Kaplíř ze Sulevic, bývalý rektor university Slovák Jan Jesenius, Jáchym Ondřej Šlik a další členové direktoria. Jejich rodinám byl zkonfiskován majetek, stejně jako těm, kteří byli odsouzeni v nepřítomnosti nebo padli v boji. Na Moravě byl ovšem i na základě přímluv Žerotína postup podstatě mírnější a nikdo nebyl popraven.

Protireformační aktivita Ferdinanda II. vyvrcholila v roce 1627 vydáním tzv. Obnoveného zřízení zemského, které likvidovalo všechna privilegia garantovaná Rudolfovým Majestátem a zrušilo náboženskou svobodu. Nekatolíkům bylo dáno na vybranou buď konvertovat ke katolictví, nebo opustit zemi. Mezi těmi, kdo opustili Království české, byl i Jan Amos Komenský, který v emigraci kromě sepisování slavných pedagogických děl vyvíjel i velmi intenzivní diplomatickou činnost ve prospěch věci českých nekatolíků. Využil i skutečnosti, že se stal v závěru třicetileté války vychovatelem a důvěrníkem švédské královny Kristiny.

Protestantští vojáci a velitelé se zapojili do střetů třicetileté války, nejprve v rámci vpádu vojsk saského kurfiřta Jana Jiřího, která se v roce 1631 dostala po vítězné bitvě u Breitenfeldu (blízko Lipska) ve spolupráci se Švédy až do Prahy. S nimi dorazili i čeští a moravští emigranti. Zajistili důstojné uložení hlav odsouzenců, které byly od popravy napíchnuty na mostecké věži, a dokonce se ujímali konfiskovaných majetků. Jejich radost však dlouho netrvala, už o rok později císařské vojsko, jehož velení se ujal opětovně dříve sesazený Albrecht z Valdštejna, Sasy vytlačilo z Čech. Valdštejn se pokusil o definitivní vítězství střetnutím se Švédy u Lützenu. To se mu sice nepodařilo, ale aktivitu nepřítele utlumila i smrt jejich velitele krále Gustava Adolfa II. Valdštejn i přes atraktivní nabídku české koruny zaútočil ještě jednou na Sasy a u Stínavy je rozprášil, přičemž zajal i mnohé české emigranty, mimo jiné i Thurna. Ten se ovšem vykoupil ústupky (vydáním pevností) a byl i s ostatními spolubojovníky propuštěn. Valdštejn si ovšem vůči vídeňskému dvoru a konkurenčním generálům Gallasovi a Piccolominimu nepolepšil. Byl stále podezírán ze zrady a v roce 1634 úkladně zavražděn i se svými nejbližšími v Chebu, kam se uchýlil v přípravě na možný přechod k nepřátelům Habsburků.

Tím nadlouho skončily naděje české a moravské emigrace na zvrat na scéně třicetileté války. Určitá naděje se objevila až v jejím závěru, kdy Švédové podnikli další, tentokrát mnohem úspěšnější útok na jih. Na hlavu porazili císařskou armádu u Jankova (1645) a dostali se postupně až do Prahy, kde obsadili levý břeh Vltavy, včetně pražského hradu, kde vyrabovali rozsáhlé rudolfinské sbírky. Na Staré město se však nedostali i díky odporu místního obyvatelstva, které už bylo zcela jiného smýšlení, než před třiceti lety. V Čechách už v té době nebyl prakticky nikdo, kdo by z jejich vojenských úspěchů mohl těžit. Na počátku 40. let totiž zemřeli poslední veteráni stavovského povstání Thurn, Ladislav Velen či Václav Vilém z Roupova. Jejich potomci a mladší příbuzní se již plně přizpůsobili novým poměrům. Zbyl jen Komenský, ale ani jeho diplomatická iniciativa nevedla k žádoucímu výsledku – zachování náboženské svobody v českých zemích. O Čechy už nikdo neměl zájem.

Po uzavření westfálského míru (1648) nastalo u nás období, kterému se říká poněkud nepřesně „doba temna“. Byl tady tvrdý náboženský a národnostní útlak, v důsledku úbytku pracovní síly v zemědělství se ještě utužilo vykořisťování poddaných sedláků. Došlo ale také k poválečnému hospodářskému rozmachu, jehož výsledkem jsou mimo jiné stovky nádherných barokních památek obdivovaných domácími i zahraničními turisty. České země se znovu postupně stávaly nejrozvinutější částí habsburské monarchie. Náboženské svobody se však dočkaly až o více než 100 let později v době vlády Josefa II. Potupná porážka na Bílé hoře byla odčiněna až vznikem Československé republiky v roce 1918.

Na otázku, proč stavovské povstání neuspělo, není jednoduchá odpověď. Byla tam celá řada faktorů – nejasný cíl, národnostní i náboženská nejednota, odlišný postup českých a moravských stavů, neochota zapojit do odboje nižší vrstvy. Rozhodující význam měla ale finanční slabost. Povstalci se od počátku potýkali s nedostatkem peněz, který působil negativně na bojovou morálku vojáků, u nichž náboženské vyznání nehrálo žádnou podstatnou roli. Ránu v tomto smyslu zasadil moravským stavům i sám Valdštejn, který přeběhl k císaři se stavovskou pokladnou. Slíbené pomoci z Anglie i odjinud se odbojní stavové většinou nedočkali. I bitva na Bílé hoře byla vlastně rozhodnuta předem nevyplacením žoldu bojujícím vojákům.

Na druhé straně nelze přehlédnout pokrokový charakter povstání po stránce státoprávního uspořádání (konfederace), náboženské svobody a dalších na tehdejší dobu revolučních počinů. To vše ovšem v televizním filmu chybělo.