Co přinesla studentská revolta v Paříži roku 1968? Na prvním místě se jednalo o revoltu proti „židovsko-křesťanské civilizaci“ a jejím autoritám.
V jistém smyslu platí, že my všichni jsme „dětmi“ května roku 1968, píše novinář Pepe Escobar. Ale o čem květen roku 1968 vlastně byl? Současný francouzský filosof Michel Onfray charakterizoval podstatu tohoto hnutí jako „revoltu proti židovsko-křesťanské civilizaci“. Onfray říká, že se jednalo o rebelii proti jakékoliv formě autority a způsobu života, kterou kodifikoval svatý Pavel – nenávist k tomuto světu, uctívání posmrtného života, pokušení těla, nerespektování žen, odmítání potěšení, oslava utrpení, kult hříchu, učení se podřízení, náboženství práce, dědictví otroctví.
Všechny tyto jevy sahají do doby císaře Konstantina a do 4. století, kdy se postavily základy židovsko-křesťanské civilizace.
Květen 1968 navrhoval přesný opak: zájem o to, co je teď a tady, vášeň těla, láska žen, filosofie potěšení, sexuální osvobození, odmítnutí utrpení, podřízení se i slepé poslušnosti, užívání si volného času, zrušení otroctví. Jednalo se slovy jiného filosofa Herberta Marcuse o „Velké odmítnutí“. Tomu všemu také odpovídala studentská hesla květnové Paříže roku 1968.
Studenti v Paříži pěli Internacionálu, která se stala hymnou levice všude po světě a také v Sovětském svazu. Hnutí ale nemělo podporu ze SSSR ani od jiných levicových aktérů – všichni dělali dost proto, aby hnutí spíš zdiskreditovali. Jenže Internacionála vznikla v Paříži v době komuny v roce 1871 a od té doby se stala hymnou proti autoritám.
Paříž roku 1968 byla ale také vizuálním uměleckým svátkem, připomíná Escobar. Jednalo se především o širokou tvorbu uměleckých plakátů.
Všechno to začalo sexem, což je dobře zdokumentované. V roce 1968 bylo na přeplněných francouzských univerzitách 530 tisíc studentů, jen pařížský systém jich čítal 160 tisíc. A jednalo se o autokratický systém. Proto také studentské demonstrace svojí početností přitáhly pozornost. Na univerzitních kolejích v okrajových částech Paříže panovala konzervativní a přísná pravidla, studenti zde neměli žádné vyžití. Pro ministerstvo školství byla celá francouzská revolta jenom pokusem skupinky radikálů naklonovat zde nepokoje z Říma, Berlína a Berkeley. Studentům ve Francii se ale na krátko podařilo získat si také podporu odborů a dělníků.
Dalším zdrojem byla nezdařená reforma univerzitního vzdělání v roce 1967, která dala vzniknout hnutí rozzlobených, které se postupně rozrostlo na desítky tisíc zastánců. A například studenti v Nanterre se viděli jako „revolucionáři přímé akce“.
Brzy se dostavila represe ze strany státu. Napřed šlo o Nanterre, další zátah policie se dotknul Sorbonny, která byla poprvé od svého vzniku před 700 lety na čas zavřena. To zvedlo vlnu solidarity mezi studentskými hnutími po celém světě.
Události ve Francii měly souvislost s děním v USA a také s vietnamskou válkou, která stála Spojené státy ročně asi 30 miliard dolarů. Washington válku financoval zlatými rezervami, což vedlo k tomu, že vzrostly ceny zlata a snížila se zásoby amerického zlata.
Veřejností v USA pohnul masakr v My Lai, který dal v březnu 1968 mocný impulz protiválečnému hnutí. K protiválečným demonstracím se přidala také Paříž, kde se demonstrace později obrátily v násilí a střety s policií.
Jak Escobar píše dále, došlo k tomu, že zkolaboval starý pořádek postavený na autoritě a na tradici. A není divu, že velký díl svobod, které dnes generace mileniánů bere samozřejmě, má kořeny v Paříži roku 1968.
Nedošlo tu ale k revoluci, jednalo se o sopečný výbuch proti stagnujícímu, dusivému systému, šlo o kulturní revoltu, týkající se sexu, módy, hudby a estetiky. To, co následovalo, byla jenom kosmetická reforma, ne revoluce.
Květen 1968 zabil také postavu Otce (aspoň na Západě), jeho potomkem je nyní řada neoliberálních barbarismů spolu s paternalistickým Kapitálem, který otevírá prostor pro brutalitu hyperkoncetrovaných globálních financí „pánů vesmíru“.
Před 50 lety také děti „boomu“, které byly opečovávané konzumerismem, věřily, že mohou revoltovat proti celému rámci studené války, proti západnímu i sovětskému imperialismu. Dnes v rámci post-pravdivého vakua, které občas vyplní xenofobní populismus či sborový zpěv „není jiná alternativa“, jsou naděje na nový květen 1968 slabé.
Současní mileniáni vidí rok 1968 kriticky jako selhání. Ale bude na nich, aby přinesli silnou, důvěryhodnou sociopolitickou alternativu. Taková alternativa se nemusí narodit v elitních univerzitách, ale mohou jí přinést synové a dcery imigrantů, kteří jsou ponecháni hnilobě na dystopických perifériích společností Západu, myslí si Escobar. To, co potřebují, jsou političtí lídři a plán.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.