Přinesla politika změny režimu v uplynulých desetiletích kýžené či deklarované cíle a malé náklady? Dějiny říkají, že nikoliv, jenže v americké politice není zvykem se z nich poučit. Proč vlastně?
Donaldu Trumpovi odstoupením od íránské dohody (JCPOA) nejde o nic jiného než o změnu režimu v Íránu, píše profesor mezinárodních vztahů Stephen Walt na stránkách Foreign Policy. Pokud by mu šlo totiž o jaderné odzbrojení a oslabení íránských aktivit v regionu Blízkého východu, tak by smlouvu zachoval.
Namísto toho Washington doufá, že odchod od smlouvy povede k návratu k jadernému zbrojení, k novému zavedení sankcí a případně k tomu, že vznikne záminka pro napadení Íránu. Co nás ale učí dějiny s ohledem na změny režimu? Přinesly kýžené cíle za využití malých nákladů, nebo nikoliv?
Podle Walta je taková politika změny režimu téměř vždycky špatný nápad. Následně se Walt pustil do konkrétního rozboru celé řady příkladů.
Od Íránu k Libyi
Praotcem těchto pokusů je íránský puč v roce 1953, který odstranil demokraticky zvoleného premiéra země a nahradil ho proamerickým šáhem Mohamedem Rézou Pahlavím. Takticky byl puč dobře proveden a zdařil se, z dlouhodobého hlediska ale vedl k íránské revoluci v roce 1979.
Jiným příkladem je suezský debakl v roce 1956, kdy se západní velmoci a Izrael pokusily o odstranění egyptského prezidenta Nasera. Důvodem pro to byla nacionalizace suezského kanálu, která byla mimochodem zcela legální. Celá akce ale skončila debaklem, a naopak podpořila pozici generála Nasera a posílila jeho prestiž.
Naneštěstí Naser sáhl k podobným metodám a svou prestiž ztratil intervencí v jemenské občanské válce, kde měl podporovat zdánlivě progresivní síly, píše Walt. Na začátku 60. let Egypt poslal do Jemenu na 50 tisíc vojáků, aby z tohoto dobrodružství nezískal vůbec nic.
Izraelská invaze do Libanonu v roce 1982 jako odveta za pokus o vraždu izraelského velvyslance v Londýně vedla k okupaci části Libanonu do roku 2000. Jenže jejím důsledkem byl vznik Hizballáhu v Libanonu.
V roce 1990 se pak irácký diktátor Sadám Hussein rozhodl pod tlakem svých dluhů pro invazi do Kuvajtu, která ale skončila neúspěchem. Irák ztratil velkou část své výzbroje, zkrachovaly také jeho projekty na zbraně masového ničení. Z Kuvajtu se musel stáhnout.
Americký plán na likvidaci Talibánu v Afghánistánu neskončil úspěšně navzdory obrovským prostředkům, které se zde vynaložily a 15 letům válčení. Vypadá to totiž, že svržení jedné vlády je lehké, horší je vytvoření nové vlády.
Podobně neúspěšným se ukázal další plán administrativy George W. Bushe transformovat Blízký východ svržením Husseina v roce 2003. Tento krok podpořila také řada liberálů, i když byl podle Walta od počátku naprosto nesmyslný. Neokonzervativci irácké dobrodružství obhajují dodnes, i když je jasné, že se nejen prodražilo, ale také nepřineslo kýžený výsledek.
Totéž se dá ale konstatovat i v souvislosti se svržením Muammara Kadáfího v Libyi, které dovedlo tuto zemi do chaosu, jenž dal nové příležitosti také Islámskému státu.
Velmoci nedokázaly podobně jako v Libyi odolat ani v případě Sýrie, kde Obamova administrativa vyhlásila politiku „Asad musí jít“. Další země jako Turecko, Saúdská Arábie a také USA zde podpořily protivládní síly, i když to mohlo znamenat nástup džihádistů k moci. Rusko a Írán Asada u moci udržely, ale za cenu obrovských obětí a s pokračujícím rizikem eskalace.
Pandořina skříňka
Bylo by možné pokračovat v líčení dalších pokusů USA o změnu režimu v různých zemích, ale tento přehled stačí. Podle těchto vybraných příkladů, ale nejen podle nich, je jasné, že změny režimů se stávají Pandořinou skříňkou, která by měla zůstat raději zavřená. A není těžké pochopit proč.
Za prvé: tyto pokusy vzbudí obavy u dalších zemí, které na to reagují snahami o to, takovému vývoji zabránit. Není pak divu, že Írán nebo Severní Korea uvažují o jaderných zbraních jako nástroji své obrany. Čím víc budou USA otázku změny režimu prosazovat, tím spíš tu bude reakce.
Za druhé: celá mise nekončí svržením vlády. Ta vytvoří vítěze a poražené a ti druzí jsou ochotní vzít do rukou zbraně, aby se vrátili do ztracených pozic. Místo demokracie tak vzniká prostě failed state a občanská válka.
Za třetí: nová vláda, kterou změna režimu přinese, není jednoduše poslušným nástrojem americké politiky. Jinak řečeno, není tu záruka, že USA tak posílí svůj vliv, jak ukázaly příklady afghánského prezidenta Hamida Karzaje nebo iráckého Nuriho Malíkího. Doprovodným problémem je tu nevědomost. Velmoci, které takto zasahují, tuší jen málo o společnostech, kde změnu prosazují. Nevědí, kteří místní politici jsou schopní a slušní, nerozumějí kulturním rámcům fungování místních institucí apod. Je tu vysoká pravděpodobnost toho, že politická a sociální situace se pro obyvatele změnou režimu spíše zhorší, což pak vede k tomu, že se stanou násilnými a zahořklými.
Nakonec, žádné obyvatelstvo nevezme dobře brát rozkazy od dobře vyzbrojených cizinců, a to bez ohledu na to, jak moc benevolentní jsou jejich záměry. Pokusy velmocí o to zlikvidovat odpor pak vyvolají nacionalistické vášně a nové zdroje opozice.
Skutečnou záhadou ale je to, proč se Spojené státy nedokázaly poučit z těchto chyb a lekcí. Jedním z důvodů pro to, je fakt, že náklady nesou hlavním dílem země, kde USA zasahují. Z americké strany jde o dobrovolníky, kteří za to platí životem či zdravím. Zároveň, píše Walt, ale platí, že náklady na válčení Amerika nyní přesouvá na příští generace politikou zadlužení. Nezaplatí ji ti, kdo o nich dnes rozhodují. A ke konečnému obrázku americké neschopnosti poučit se, je nutné přidat také celé zástupy dobře placených think tanků, organizací s hlavičkovým papírem, lobby a přispěvatelů na kampaně, kteří si nakupují politiky. Pak začneme rozumět tomu, proč prezident USA, který říkával, že Spojené státy potřebují opustit politiku „podnikání v budování států“ nyní dělá de facto totéž.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.