Historik Jiří Malínský se zastavil u osobnosti ekonoma a sociálního demokrata Valtra Komárka. Od Komárkova odchodu uplynulo v květnu pět let.
16. května uplynulo pět let od smrti přední osobnosti polistopadového Československa, někdejšího místopředsedy federální vlády a svého druhu i osobitého spisovatele prof. Valtra Komárka. Následující řádky jsou věnovány jeho životní cesty i odkazu, který se nesporně s jeho jménem pojí.
Nejpozději od podzimu 2011 bylo zřejmé, že zdravotní stav prof. Valtra Komárka, čtvrtého polistopadového čestného předsedy české sociální demokracie, se zhoršuje. Doposud neúmornou aktivitu vystřídaly stále častější prodlevy, přerušované profesorovou houževnatou snahou stůjcostůj zůstat v centru nejen vnitrostranického a společenského českého veřejného dění. Přesto si tehdy nikdo z nás, kteří jsme ho znali z každodenního styku, nepřipouštěl, že by tento vitální muž měl odejít.
Komárkova osobnost byla vždy objektem nejrůznějších názorů a interpretací. Od těch nekriticky obdivných až po ty démonizačně zatracující. Po celý svůj život v dobrém slova smyslu provokoval. Vším. Zjevem, charakteristicky jedinečným řečnickým nadáním, publikační činností, postoji, celým životem. Životem, který asi nejvýstižněji charakterizuje název jeho dvousvazkové nedokončené beletrizující autobiografie KRONIKA ZOUFALSTVÍ A NADĚJE.
Probíráme-li se jejími stránkami, dýchne na nás nejen současnost, ale i dávná historická minulost socialistického hnutí na území někdejšího Československa a Evropy. Antisemitismus, zhoubná nemoc moderní evropské společnosti na přelomu předminulého a minulého století, zasáhl i do Komárkova života. V dějinách hnutí to nebylo nic nového: perzekvovaná minorita, z jejíhož středu vycházela početná inteligence a neméně silné vysoce kvalifikované dělnictvo, byla do socialistického hnutí doslova vtahována. A pro svoje schopnosti také vyhledávána a ceněna.
Pohádka o skutečnosti – i tak můžeme Komárkův život nazvat – to všechno do sebe vstřebala. Skutečnost, že byl přijat rodinou, která svoje sociální cítění uplatňovala v řadách československého komunistického hnutí, Komárka nesporně celoživotně – zejména pozitivně – ovlivnila. Naučila ho lásce a empatii k prostým lidem, k jejich životním osudům, vždy ho „přidržovala“ dole a poměrně účinně bránila tomu, aby se zcela uzavřel do pověstné slonovinové věže virtuální reality zprvu stranického intelektuála a později akademického vzdělance. Neuvěřitelný příběh jeho pokročilejších dětských let, když se díval z očí do očí německého policisty, rozhodujícího o jeho příštím osudu, to velké komárkovské srdce dále posílil.
Léta válečného strádání, ulehčovaná šlechetnou českou rodinou, která se ho ujala, minula. Přišel čas radostného budování Třetí republiky. Čas zdánlivě bezstarostný zvláště poté, co v únoru 1948 v naší tehdejší společné československé vlasti domněle zvítězila historicky nová forma demokracie. Jak nejít cestou statisíců vstupujících houfně do strany, která nesporně přinesla v boji s nacistickými okupanty jedny z nejtěžších obětí vůbec? Do strany, v níž alespoň proklamativně slovo antisemitismus bylo zakázáno jako zvlášť nepřípustný vulgarismus. Pro jinocha postupně vstupujícího do věku mladé mužnosti to byla jediná cesta. Cesta přímočarého pokroku, stálého úspěchu a nikdy nevyčerpané naděje.
Odchod do velké země, do vítězného Svazu sovětských socialistických republik, v němž z někdejších leninských předsevzetí zůstalo pozoruhodné, v mnohém však v každodennosti skřípající propojení represe a emancipace, byl prvním vytržením z žitého Komárkova snu. Rozhovory s nevlastním bratrem, který proti své vůli byl nucen profesně nahlédnout do soukolí stalinistického komunismu hlouběji než kdo jiný, bral další iluze. Náhle ty stovky a tisíce válečných invalidů, nedostatky v zásobování, diktátorova smrt, politické procesy s vesměs vymyšlenými nepřáteli režimu dostávaly a dávaly jiný smysl. Bezrozporná budoucnost se začala rozpadat. A přinášet s sebou ne jeden, ale celou řadu otazníků. Bolestných. Potlačovaných. Ze svědomí nevypuditelných.
Po návratu do vlasti a založení rodiny se vnitřní, i před sebou samým skrývaná pravda (sám pojem pravdy se pro Komárka stal obtížně vymezitelným) dále násobila. Iracionalita zdánlivě racionálního plánování se Komárkovi ozřejmila ještě více během jeho kubánského pobytu, během nějž měl možnost zblízka poznat velké postavy ostrova nomenklaturizující svobody Fidela Castra a zejména osobitého výbušného argentinského lékaře Ernesta Che Guevary, který se stal Komárkovou celoživotní láskou. Pražské jaro, které vyhřezlo do československé společnosti jako výraz současně krize i snahy o řešení nedostatků režimu, dalo Komárkovi křídla. Temné stíny a pochybnosti minulosti, mladého a počínajícího středního věku, vedly ke Komárkovu působení v Šikově reformním ekonomickém týmu. Naděje sotva vypučelého jara 1968 však záhy zhatil mráz z Moskvy. Husákovsky ředěný návrat padesátých let jako nikdy do konce nedovedený pokus o smíření ohně a vody – reformního nadšení a diktátu ideově rigidní, takřka výhradně na sílu spoléhající Moskvy – však bral poslední iluze.
Krutá pravda o zaostávání a nevůli vládnoucích skutečně řešit skutečné problémy viditelně upadajícího režimu byla dovršena marnými snahami Prognostického ústavu, pracoviště, do nějž Valtr Komárek vložil takřka deset let svého života, o vývojovou reformu společnosti. Nedůvěřivé pohledy, které prof. Komárek vrhal z výšin čtvrtého patra pracoviště Prognostického ústavu na Václavském náměstí během lednového Palachova týdne v roce 1989, když Myslbekův svatováclavský pomník, symbol demokracie a finální českého národního obrození, domněle proti demokratickým demonstrantům chránil kordón zelených uniforem Sboru národní bezpečnosti, byl bezpochyby v tomto Komárkově hloubání tou poslední kapkou.
Kontakty s disentem, tápajícím v ekonomické oblasti, i následné působení v Občanském fóru se staly pro Komárka z nejrůznějších důvodů poměrně rychle zdrojem stále rostoucích frustrací. Když se organizace, která tu byla podle svých slov z volebních sloganů z r. 1990 pro všechny, začala tříštit, zamířil poslanec Federálního shromáždění do řad obnovené historické levicové strany. Do řad Československé sociální demokracie, která se po rozpadu Československé republiky transformovala do současné České strany sociálně demokratické.
Komárek, který se po neúspěšných parlamentních volbách a po administrativním – odborně i věcně neoprávněném – rozehnání Prognostického ústavu na přelomu let 1992-1993 dostal do nechtěného ústraní, získal čas pro své lidské i ideové dozrání. Někdejší internacionalista zůstal neúmorným obhájcem zájmů lidí práce, své pochopení však postupně propracovával a pročišťoval. Jakoby se stal zázrak: řečník, proslulý širokým rozmachem vizí, jež ochotně prostředkoval početným zájemcům a příznivcům, se začal, aniž na svém vystupování obsahově i formálně co viditelného změnil, přibližovat ke všednodenní ukoptěné skutečnosti. A postupně ji výstižně charakterizovat. Charakterizovat jazykem, který se pročišťoval k pochopení lidského rozměru skutečnosti polistopadového Česka. Někdejší komunista se stal svědomím české sociální demokracie.
Složitý člověk, kterým Komárek vždy byl a zůstal, aristokrat lidství, kterým nikdy nepřestal být, se na konci života vrátil k východiskům svého mládí. Nevrátil se k nim sám. Nevrátil se jen k bouřlivě aplaudujícím delegátům XXXVII. sjezdu ČSSD, reagujícím na jeho předposlední veřejné vystoupení, ale i k srdcím a myslím všech, kterým nejsou lhostejné ideály sociální opravdovosti spravedlnosti, potřeba šťastného a plného života nejen vlastního, všech, kteří mají prokazatelnou vůli takový život žít a prožívat.
Chápán v tomto duchu trvá svět a rozměr Komárkova duševního vzmachu i dnes. Mj. i jako jeden z možných inspiračních mezníků další nesnadné cesty současné české levice.