Pavel Gavlas hledá odpověď na otázku, zda je požadavek 2 % výdajů na obranu moc, nebo málo. A co všechno vlastně zatím NATO učinilo, „abychom se nemuseli bát Ruska“?

V poslední době se v Severoatlantické alianci dosti často hovoří o potřebě urychleně navýšit obranné výdaje evropských členských států NATO na 2 %. Státy Aliance vyjádřily v roce 2014 ve velšském Newportu záměr dosáhnout této hodnoty do deseti let, tedy do roku 2024. S nástupem prezidenta Trumpa se tlak na navyšování výdajů výrazně zvýšil a navýšení je požadováno ihned. Přitom formulace z Newportu je velmi opatrná a 2 % jsou uváděná jako orientační vodítko, nikoliv jako závazek a povinnost.

Nicméně tento tlak Spojených států, akceptovaný evropskými politiky a zdůvodňovaný ruskou agresivitou, má svoje výsledky. V roce 2017 dosáhlo na dvouprocentní hranici celkem šest států: mimo USA ještě Velká Británie, Řecko, Polsko, Rumunsko a Estonsko a v roce 2018 se přidali ještě Litva a Lotyšsko. Mimochodem tohoto limitu dosáhly všechny státy, které mají na svém území předsunuté základny s jednotkami dalších členů NATO, včetně ČR.

Následující tabulka zpracovaná podle oficiálních webových stránek Aliance uvádí, jak se jednotliví členové na tomto úsilí podílejí. Z přesného výpočtu nepřesných čísel vyplývá, že splnění tohoto požadavku navýšit podíl obranných výdajů v rámci NATO z průměrných 1,43 % HDP na 2 %, znamená „přidat“ dalších asi 100 miliard dolarů (104 371). Jak již spočítali jiní, pro ČR by to znamenalo dostat se z letošních 58,9 mld. Kč na 115 mld. Kč. (Z 1,07 na 2,0 %). A pokud by NATO přistoupilo na čtyřprocentní zvýšení obranných výdajů, jak se zmiňoval prezident Trump letos v květnu, pak by se výdaje evropských členů dostaly do relace s výdaji USA dnes, tedy okolo 700 mld. USD. Takové výdaje samozřejmě evropské ekonomiky nemohou zvládnout, již 2 % budou nad síly mnohých států. To je hodnocení ekonomické a jaké je vojensko-politické?

Vojensko-politický rozměr

Vojensko-politické hodnocení současné situace nenaleznete téměř nikde nestranné – objektivní. Každá strana sporu – a jedná se o spor mezi Západem, zejména organizací NATO a východem, reprezentovaným zejména Ruskem – má svoji pravdu.

NATO již dříve přijalo koncepci založenou na třech zásadách (jen schematicky): a) vzájemné pomoci podle čl. 5 Washingtonské smlouvy uvnitř teritoria NATO (při napadení), b) udržování přátelských vztahů a spolupráce s nejbližšími sousedy za hranicemi Aliance (např. Partnerství pro mír, jehož součástí je i sjednocování vojenských standardů), c) na eliminaci ohnisek napětí, chaosu a válek, které by se mohly rozšířit až do států Aliance, na „dalekých“ přístupech, třeba v Afghánistánu.

Je to koncepce logická, rozumná a pro Alianci, pokud se dobře realizuje, i účinná. Její realizace však naráží na limity vztahů se sousedy, konkrétně pro NATO s Ruskou federací. Každý stát má své národní, (životní) zájmy. Pokud jedna strana prosazuje své i legitimní zájmy na úkor strany druhé, zákonitě musí dojít ke konfliktu, (konfliktu v širokém smyslu slova, třeba verbálnímu), ten, kdo se cítí poškozován, se ozve.

A nastává problém. Existoval slib NATO o nerozšiřování Aliance na Východ. Na druhé straně tento „východ“, bývalé státy Varšavské smlouvy, vstoupit do NATO chtěly a byl to jejich národní zájem i legitimní právo. Právě tady se stala základní chyba. Bezpečnost a spolupráci bývalých satelitů SSSR se Západem, bylo třeba řešit jinak, brát ohled i na zájem Ruska, která v té dob byla vůči Západu velmi vstřícná, nechovala se „jako nepřítel“, ale co hlavně, byla velmi slabá. Další situace se už jenom zhoršovala stejně rychle, jak rychle Rusko nabíralo síly, a to až do dnešního stavu, který se zlomil po státním převratu na Ukrajině, oddělení Krymu od Ukrajiny a zahájení občanské války na východě vyvolané oním převratem.

Situace v současné době je, tak řečeno, „zabetonovaná“. Rusko se Krymu nevzdá, rusky mluvící obyvatelstvo, vzbouřené na východě Ukrajiny, nemůže „odepsat“ z principu a Západ bude dál hledat způsoby, jak RF přinutit jeho požadavky splnit. Mezinárodní vztahy se nezlepšují, NATO pod vedením USA požaduje více síly, více zbraní, větší tlak. Tato koncepce politiky USA je jednoznačná, vyjádřená i v základních bezpečnostních dokumentech vydaných administrativou prezidenta Trumpa. (NSS USA 2017: Posílení tradičních amerických nástrojů diplomacie poskytují vojenské možnosti, které zajistí, že prezident a naši diplomaté budou vyjednávat z pozice síly).

Rostoucí tlak ze Západu vyvolává protitlak z Východu (a vice versa). Již dnes je nasycenost moderními zbraněmi velmi vysoká, nejvyšší v OS USA, Rusko se je ale snaží dohnat. Ještě si pamatujeme vystoupení prezident V. Putina v Dumě, kde předváděl nové zbraně, aby ukázal, že Ruská federace je schopna odpovědět na projekt Global Promt Strike a že nelze spoléhat na to, že Rusko nebude moci odpovědět na první hromadný úder. Dokonce nelze spoléhat ani na to, že by náš (Západní, či spíše americký) první úder byl úspěšně (vítězně) veden jen konvenčními zbraněmi. I tato, ještě stále trvající západní převaha ve vysoce přesných zbraních, je v ruské vojenské doktríně ošetřena možností prvního jaderného úderu, kdyby byla ohrožena existence suverénního ruského státu.

Co všechno už bylo „uděláno“, abychom se Ruska a jeho agresivity „nemuseli bát“?

Nová strategická koncepce USA

Nový ministr obrany Trumpovy vlády Jim Mattis, podepsal v roce 2018 novou Národní obrannou strategii (NDS 2018). Jejím jádrem je tvrzení, že USA ztrácejí na své vojenské nadvládě a že mír (americký) musí být opřen o sílu. Vlastně nic nového, už je to psáno i v NSS 2017 a obsaženo v hesle America First.  Doktrína přitom vyhrazuje USA právo rozhodovat o tom, kdo posiluje věrohodnost svého odstrašovacího potenciálu a kdo naopak podkopává „mezinárodní pořádek“. (Pak je jasné, proč manévry sil NATO u ruských hranic jsou mírovým aktem a manévry ruské armády na jejím vlastním území projevem agresivity.) Poslední iniciativa ministra Mattise pro rok 2018 je adresována NATO a namířena proti Rusku. Jde o to zvýšit počet vojsk rychlé reakce podle koncepce 30-30-30-30. Třicet praporů pozemního vojska (25-30000 osob), třicet letek/perutí (odhadem nejméně 300 bojových letounů) a 30 bojových plavidel schopných do třiceti dnů přesunout se při pozemním útoku (Ruska) do Pobaltí. (Pozn.: Již existující síly rychlé reakce mají 40 tis. osob.)

Existuje také americká doktrína Vzdušně-námořních operací. Jedná se o silné údery do hloubky území protivníka a koncepce průlomových operací, kdy první sledy armád členských zemí NATO (jen síly rychlé reakce?) překonávají (prolamují) silnou obranu protivníka a zajišťují možnost nasazení a hlubokého proniknutí druhých sledů – vzdušně výsadkových a námořních sil amerických vojsk do týlu a zničení protivníka.

Podle informací z neoficiálních zdrojů a zatím neověřených, existuje i utajovaná koncepce, podle které by státy NATO měly své armády transformovat z profesionálních obranných na kombinované tvořené profesionály a vojáky povinně povolávanými (dříve základní služby). Cílem by měla být schopnost vytvořit v krátké době, asi deseti dnů, masovou armádu; jen pro ČR se kalkuluje řádově ve statisících osob. (V rámci NATO pak miliony.) Část z nich by měla být schopna se přesunout až 10 tis. km daleko do 72, max. 96 hodin. Takové změny však vyžadují nové zákony – branný zákon a další zákon umožňující posílat vojáky neprofesionály („záklaďáky“) do akcí mimo území ČR. Pokud by něco takového bylo na pořadu dne, budeme se muset ptát jaký je skutečný účel! Protože takové armády jsou potřebné jen pro Velkou válku.

Koncepce Prompt Global Strike

Koncepce Prompt Global Strike (PGS), je americký plán na vytvoření systému schopného do jedné hodiny od povelu zasáhnout cíle kdekoliv na zeměkouli vysoce přesnými konvenčními zbraněmi. Jeho součástí mají být:

–  klasické mezikontinentální balistické střely: část takových raket typu Minuteman III byla přezbrojena z jaderné na konvenční hlavici a naváděcí systém byl upgradeován pro nové potřeby

– letecké, nebo ponorkové hypersonické ŘSPDL, jako je Boeing X-51 nebo Advanced Hypersonic Weapon

– kinetická zbraň vypuštěná z platformy na oběžné dráze ve vesmíru

Stojí za to si vzpomenout, jaké zbraně předváděl prezident Putin při svém projevu 1. března ruské Dumě!

Nové dislokace PRO i pozemních vojsk, integrovaná PVO

O protiraketové obraně bylo již mnohé řečeno. Fakt je ten, že NATO ji buduje a první dvě pozemní stanoviště jsou v Polsku (dokončované) a Rumunsku (v pohotovosti). Rovněž je známo, že pobřežních mořích kolem Evropy jsou rozmístěna plavidla amerického námořnictva se systémy AEGIS vybavené PR systémy SM-3, obdobné modifikace jako ty pozemní. Výhrady proti nim jsou také dlouhodobě známé: při dostatečném množství jsou schopny narušit rovnováhu strategických jaderných sil USA a Ruské federace. Kdo má možnost odvrátit raketový útok, může se pokusit i o první úder v domnění, že odvetu odvrátí.

Vytváření předsunutých sil a jejich posádek v blízkosti hranic Ruska, tj. v Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Polsku a Rumunsku s pravidelnou rotací tak, aby nebyly klasifikovány jako stálé posádky, (přičemž Polsko žádá výhradně americkou trvalou posádku), je sice příspěvek k bezpečnosti bezprostředních sousedů Ruska, ale také podle ruské strany, nepřijatelné přiblížení se vojsk NATO k jeho hranicím. Fakt je ten, že dříve byla vojska NATO nejméně 1000 km daleko, dnes jsou vzdáleny pár desítek. Vzdálenost USA se nezměnila.

V současné době NATO intenzivně pracuje a dokončuje výstavbu jednotného Integrovaného systému PVO NATO na celém území Aliance, což také posiluje obranu, zejména v případě ozbrojeného střetu.

Konec první části

(V dalším díle se dozvíte jaké další kroky Aliance podnikla obecně i v konkrétních zeměpisných směrech a co z toho vyplývá pro stanovený požadavek 2% výdajů na obranu.)