Ilona Švihlíková píše o koaličních sporech mezi německou kancléřkou a jejím ministrem vnitra a o vydávání prázdných a nic neřešících dohod za „dobré kompromisy“.
Rozpory mezi CDU a CSU v otázce migrace jsou patrné nejpozději od září 2015. I v této otázce ovšem kancléřka použila svůj politický styl, který již dostal své vlastní sloveso ne zrovna s dobrou konotací: „merkeln“ – neboli čekat, nedělat nic s tím, že se problém vyřeší sám.
Když Horst Seehofer v září 2015 řekl, že nesouhlasí s tím, co kancléřka udělala a že to je problém, který je bude zaměstnávat hodně dlouho, trefil se přesně. A on sám se silně přičinil o to, aby tento problém zaměstnával německou politikou scénu. Vzhledem k tomu, jak CSU dopadla ve spolkových volbách a vzhledem k blížícím se bavorským volbám, se Seehofer do tématu zakousnul jako do bavorské klobásy.
Seehofer se jako politik řídí zásadou, že setrvalá krůpěj i kámen proráží, v tomto případě Merkelovou, která sama sebe dostala do tak prekérní situace, že „bez ztráty tváře“ a kancléřství k tomu, nemůže přiznat, že její krok v roce 2015 nebyla chyba, ale minela nejvyššího řádu.
Merkelová si nejprve po obnoveném útoku CSU vymohla čtrnáctidenní odklad pro „evropské řešení“ problému, který sama způsobila, ale musela nutně zjistit, že doby, kdy v roce 2015 byl každý kritik jejího migračního postupu „nácek“, jaksi minuly, a že je své pozici téměř zcela osamocena.
Není ovšem divu, že Seehofera závěry summitu EU nenadchly. Summit byl sice slavnostně prezentován jako „dohodli jsme se, že se dohodneme“, ale co je ve skutečnosti obsahem? Jakési vyloďovací platformy, které jsou sporné právně, ale hlavně s nimi jaksi nesouhlasí potenciální hostitelské země (co by se jich kdo ptal, že). Jako vzor je prezentována dohoda s Erdoganem, kdy by EU platila určitým zemím „výpalné“. Slíbena je ochrana vnějších hranic, o které se mluví už minimálně dva roky. Co to má být „dobrovolné rozdělování?“ Jak to bude probíhat?
Není divu, že takový Salvini si jede svoji solo linku. A není divu, že toto Seehofer nemohl vzít jako „evropské řešení.“ Protože to žádné evropské řešení není, je to jen seznam přání, asi jako když děti píší Ježíškovi. Ukazuje fatální neschopnost EU řešit problémy, které si z velké části nadrobila sama (stačí si vzpomenout na katastrofální francouzskou politiku v Libyi). Summit spíš působil dojmem, že nabídne „něco“, aby se takříkajíc Seehofer nažral (spokojil s „evropským“ řešením) a Merkelová zůstala celá, rozuměj v úřadu.
Po nedělním jednání do ranních pondělních hodin a po krizové pondělní schůzce, kdy se Seehofer snažil přiškrtit Merkelovou tak, aby začala dodržovat dokonce i německé zákony, padla dohoda o „tranzitních centrech“, ze kterých ale dostává psotník třetí koaliční partner, sociální demokraté, kteří do koalice pro změnu vstupovali na etapy. Obětí „bilaterální dohody“ se má stát Rakousko, které je za Kurze na kolizním kurzu s Merkelovou. Merkelová, která už dlouho nehraje ani o hodnoty, ani o zbytky realistické politiky, ale jen a jen o sebe, jednání zhodnotila jako „dobrý kompromis.“ (v překladu: Horst se trochu uklidnil a já zůstanu kancléřka).
Ale zpět k summitu a jeho „slavnostnímu jednotnému postoji.“ Nabízí se totiž jedna velice varující paralela.
EU každou chvíli oznamuje nějakou slavnostní dohodu. Vzpomínám si na tu s Theresou Mayovou ke sklonku minulého roku, kdy prý byl učiněn „průlom“ v otázce Brexitu, resp. v politicky výbušné a citlivé otázce postavení Severního Irska. Noční můra jménem tvrdá hranice děsí všechny, kteří si pamatují míru násilí na irském ostrově, ale dává také oživit sny na sjednocení Irska (Sinn Fein). Klíčové slovo, které vzbudilo nadšení ze „slavnostní dohody“, bylo „alignment.“ Vím, že když jsem to četla poprvé, nechápala jsem. Znala jsem pojem „misalignment“, což se používá u měnových kurzů, když se odchylují od fundamentálních veličin. Alignment je něco jako uspořádání či seřazení. Nedávalo mi to moc smysl, ale měla jsem štěstí, že jsem se na jedné z předvánočních akcí setkala s Janem Kavanem. Kdo jiný by to měl vědět, než člověk s britským pasem a zkušeností z OSN. Když jsem Honzu konfrontovala se slovem alignment a žádala ho, aby mi to správně přeložil a vysvětlil, hořce se usmál a řekl, že vlastně nikdo neví, co to znamená. A – což se dobře ukazuje nyní – každý si pod tím „uspořádáním“ představuje něco zcela jiného.
Podobně jako je Merkelová zahnána do kouta Seehoferem, přičemž si ani jeden z nich nechce připustit, že vlastně vůbec neví, co dělat, je Mayová držena pod krkem svými vlastními členy kabinetu (včetně šíleného Borise Johnsona), zatímco ji nohy okopává severoirská DUP. A to, že je zcela bezradná a vlastně vůbec neví, co má chtít a co má dělat, je tak patrné, že už to nelze zakrývat jakýmkoliv množstvím diplomatického žargonu.
Jakékoliv slavnostní a jednotné dohody plné zbožných přání jsou vlastně vrcholným projevem tzv. politické korektnosti. A sice zoufalé naděje, že když se o něčem nebude mluvit na rovinu, tak to vlastně neexistuje.
Realita je ale mocnější a problém nakonec vyplave na povrch. A jeho dopady mohou být i výbušnější a nebezpečnější, než je tvrdá hranice mezi oběma Irsky.