Nad frekventovaným, ač velmi nepřesným, pojmem „neomarxismu“ a především nad přístupy frankfurtské školy s jejich vlivy na současnou levici se ve svém polemickém textu zamyslel ekonom Michael Kroh.
V souvislosti se vznikem migrační krize a souvisejícího růstu nacionalismu a populismu se objevil zajímavý spor, který přesahuje politickou rovinu. Týká se pojmu tzv. „neomarxismu“, jehož používání bylo v laických diskusích na sociálních sítích rozšířeno bezmála na vše, co se uživatelům tohoto termínu nelíbí. Není divu, že se proti tomuto zjednodušení postavili četní odborníci i politici. Naposledy tomu bylo v případě příspěvku místopředsedy KSČM Jiřího Dolejše „Strašení neomarxismem“ v internetovém Deníku Referendum 2.2.2017. Už to, že přední český politik cítil potřebu se vyjádřit, svědčí o významu tématu pro náš domácí – ale patrně nejen domácí – politický diskurs. Okolo článku se proto logicky rozeběhla živá polemická diskuse nejen na zmíněném webovém médiu, ale i na sociálních sítích. Ponechme pro tuto chvíli stranou, zda byl autorův metodologický přístup šťastný, a zda jeho ztotožnění kritiky levicových myslitelů minulosti s krajně pravicovými názory a postoji nebylo nepřípustnou logickou zkratkou, a podívejme se na problém poněkud důkladněji, než učinil Dolejš.
„Neomarxismus“ a frankfurtská škola
Termín „neomarxismus“ se objevil mezi dvěma světovými válkami v souvislosti s přístupy, které se vztahovaly k „mladému“ Marxovi a kladly do popředí problém odcizení. Ten se objevil v Marxových Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844 v souvislosti s postavením dělnické třídy, nicméně jeho pokračovatelé jej po bezmála sto letech posunuli výrazně směrem k individualismu a iracionalismu. Mezi nevýraznější představitele tohoto směru se zařadila skupina filozofů z Ústavu sociálních výzkumů ve Frankfurtu nad Mohanem, založeného v roce 1923, a ve své době jediného teoretického pracoviště ovlivněného marxismem. V roce 1929 se stal jeho ředitelem Max Horkheimer (1895 – 1973) a mezi jeho podřízenými nalézáme Theodora W. Adorna (1909 – 1969) či Herberta Marcuse (1898- 1979). Blízko této skupině byl i psychoanalytik Erich Fromm (1900 – 1980) či sociolog Walter Benjamin (1892 – 1940). Mladší generaci frankfurtských představuje především nám asi nejznámější Jürgen Habermas (* 1929) a později i Axel Honneth (* 1949).
Představitelé Frankfurtské školy reflektovali reálný problém tehdejšího odlivu revoluční vlny po 1. světové válce a poklesu socialistických postojů dělnictva v důsledku hospodářské konjunktury. Nástroj k řešení sociálních otázek doby hledali ve spojení názorů mladého Marxe a tehdy moderních koncepcí psychoanalýzy a sociální psychologie, zejména díla Sigmunda Freuda (1856 – 1939). V tom nebyli zcela původní, protože o totéž se před nimi pokoušeli někteří tzv. austromarxisté, nicméně byli první, kdo vyjádřil pochybnosti nad úlohou dělnické třídy, jak ji zformuloval Marx a jeho následovníci. Jejich přínos byl i v tom, že se začali zabývat fenoménem masové kultury a manipulace, vlivem technického pokroku a dalšími jevy moderní společnosti. Vůči kapitalismu byla minimálně první generace „neomarxistů“ tvrdě kritická, nicméně jejich přístup tehdejší společenskovědní mainstream toleroval, jelikož stejně tvrdě napadali i systém sovětského typu, který považovali spolu s fašismem jen za jinou variantu represivní industriální společnosti vytvářející „jednorozměrného člověka – objekt manipulace“ (H. Marcuse). Zatímco první generaci „neomarxistů“ můžeme s jistou tolerancí považovat za pokus o vytvoření moderní verze marxismu, mladší následovníci (počínaje Habermasem) se posunovali stále více od Marxe k Hegelovi a vytvářeli na tomto základě svébytný nový typ filozofie – tzv. kritickou teorii. Její reflexi zachytil velmi přínosně Marek Hrubec v rozsáhlé monografii „Od zneuznání ke spravedlnosti. Kritická teorie globální společnosti a politiky.“ z roku 2011.
Problém uznání
Do popředí pozornosti moderních pokračovatelů Frankfurtské školy se dostal kromě aktuálních problémů evropské integrace a globalizace i problém tzv. „uznání“, navazující na známý dialog pána a raba z Hegelovy Fenomenologie ducha. Vyzdvižení tématu „uznání“ jako ústředního problému filozofického zkoumání znamenalo ovšem naprostý převrat v kvalitě přístupu frankfurtských ke společenské realitě. Zatímco v 60. letech minulého století vyzýval Herbert Marcuse radikalizující se studenstvo a mládež ke stavění barikád okřídleným výrokem „Buďte realisty, žádejte nemožné!“, Habermas a po něm i Honneth už preferují inkluzivní systém (boj za uznání). Namísto boření struktur utlačovatelské industriální společnosti nastupuje uhlazená kritika s cílem začlenit do nich ty, kteří ještě o začlenění usilují, a pomoci jejich získaných pozic postupně vylepšovat stávající systém ve směru větší spravedlnosti. V podstatě tak reflektují postup bývalých studentských bouřliváků typu Cohn-Bendita či Josky Fischera, kteří po opadnutí vlny studentské revolty navlékli smokingy a vrhli se do oficiální politiky na pozadí vznikající evropské integrace.
Druhým klíčovým tématem kritické teorie se stala nastupující globalizace, spojená v evropském kontextu s rozvojem Evropské unie. Není jistě náhodou, že drtivá většina kritických teoretiků je nadšenými europeisty a ve svých zobecněních vychází z předpokladu dalšího prohlubování integračních procesů. V této souvislosti propagují multikulturalismus a kosmopolitismus. Národ je už přežilý termín a postupně zaniká. Habermas namísto toho předkládá koncept „ústavního patriotismu“ založeného na sdílení společných hodnot.
V tomto smyslu si notují s liberálními teoretiky a rozdíly mezi nimi se zmenšují. Dnešní podobu kritické teorie lze považovat za součást liberálního myšlenkového proudu v širším slova smyslu, termín „neomarxismus“ ztrácí svoje opodstatnění a udržuje se spíše setrvačností.
Důležitou otázkou je, zda se kritická teorie může stát základem či významnou složkou formování budoucího levicového paradigmatu. Jiří Dolejš si zřejmě myslí, že ano, a je ji ochoten politicky bránit i za cenu „vykopání příkopů“ či pomocí jiných bariér. Neuvědomuje si přitom, že jakákoliv politická obrana teorii spíše škodí, protože ji zbavuje potřebné zpětné vazby. Vzpomeňme si jen, co udělala taková obrana v očích veřejnosti s Marxem a Leninem i tam, kde je jejich teoretický odkaz ještě živý. V sociální oblasti je kritická teorie obecně levicová či středolevá a určitě v ní nalezneme prvky, které mohou být součástí socialistických programů. Kde ovšem totálně selhala, je problém globalizace a integrace. Ve snaze podpořit evropskou integraci otupili její představitelé kritický tón a dopouštěli se absolutizace některých trendů a procesů ve směru posílení globálního a kosmopolitního charakteru současné společnosti. Sám Axel Honneth byl nucen v nedávném rozhovoru pro Českou televizi přiznat, že v otázce evropské integrace se mýlili, že jejich koncepce byla příliš optimistická a vize, kterou představili, v zásadě utopická. V tomto směru tedy nelze na kritické teorii stavět nové paradigma a je nutno počkat, zda se Honnethovi a spol. podaří reflektovat současnou krizi evropské identity a poučit se z tvrdé rány, kterou jejich naivně utopickým konceptům zasadila hospodářská krize a současná migrační vlna.
Přílišný důraz na kulturu
Velkou slabinou kritické teorie byly od samého počátku přílišný akcent na kulturu, případně politiku a absence ekonomického rozměru. Těchto slabin si je ostatně vědom i Marek Hrubec, který se snaží doplnit její koncepty o některé prvky ekonomické demokracie, jmenovitě tzv. nepodmíněný základní příjem. Axel Honneth si v dnešní situaci nástupu antiimigračních a populistických uskupení může připadat jako Alenka v říši divů (a ve zmíněném rozhovoru pro ČT tak také skutečně vypadal), ale kdyby se alespoň v posledních letech zaměřil na studium ekonomických problémů EU a zejména eurozóny namísto nepříliš plodných scholastických debat o konstrukci, dekonstrukci a rekonstrukci evropské identity, nemusel si tolik sypat popel na hlavu a jeho přístupy by byly realističtější.
Z hlediska současných diskusních střetů na internetu je významná i odpověď na otázku, do jaké míry souvisí kritická teorie s proimigračními a „multi-kulti“ aktivistickými počiny. Aktivisté z druhé strany používáním termínu „neomarxismus“ vytvářejí zdání, že ano. Nicméně skutečnost je složitější. Drtivá většina aktivistů o kritické teorii nic neví a jména jako Habermas, Honneth či Ulrich Beck jim mnoho neříkají. Jejich přístupy k migrační vlně jsou motivovány spíše křesťanskou milosrdností, obecným humanismem, a někdy i touhou po zajímavých zážitcích při pomoci přistěhovalcům. Nepodceňujme ani ekonomickou stránku motivace, neziskové organizace na podporu „začleňování“ migrantů vznikají jako houby po dešti, protože migranty musí někdo naučit jazyk, seznámit s prostředím, sehnat ubytování a práci atd. A tady vznikají nová pracovní místa dotovaná z nadací či přímo z veřejných rozpočtů.
Na druhé straně je pojetí multikulturalismu u představitelů kritické teorie odlišné od zjednodušených hesel typu „refugees welcome“. Většinou se jedná o prolínání civilizačně příbuzných kultur v rámci integrované Evropy, jakkoli nezastírají, že pozornost zaslouží i rostoucí počet evropských muslimů.
Honneth a další mluví skutečně o pozitivním smyslu „jinakosti“, nicméně i zde jde o jinakost v jistém společenském a legislativním rámci, daném evropskými smlouvami či národním právním řádem. Rozhodně nejsou propagátory sňatků nezletilých, právní méněcennosti žen či podobných kulturních vzorců importovaných a vynucovaných migranty z blízkého a středního Východu či z Afriky. Anarchističtí aktivisté (lhostejno, zda pravicoví nebo levicoví) ovšem existující právní bariéry odhazují jako zábranu realizace absolutně (bez hranic) pojatých lidských práv. Pokud mají v tomto nějaký ideový základ, kritická teorie to může být jen stěží. S označováním jejich postojů a aktivit jako „neomarxistických“ bych byl proto velmi opatrný.
Hledání uceleného konceptu pro levici
Spor o Frankfurtskou školu a její pokračování v podobě kritické teorie svědčí o hledání uceleného konceptu pro levici. Skrytě se zde projevuje starý spor mezi socialisty (někdy také označovanými nepřesně jako „konzervativní levice“) a levicovými liberály zaměřenými na „permanentní humanizaci společnosti“.
Limity kritické teorie spočívají především, jak již bylo řečeno, v ekonomické oblasti. Chceme-li vytvořit moderní koncept sociální změny, budeme muset přejít od „kulturního marxismu“ k důkladnému redefinování ekonomické teorie soudobého globálního kapitalismu i s metodologickým využitím rozboru, který v podmínkách počínajícího, zárodečného kapitalismu udělali klasičtí ekonomové a zejména Karel Marx.
Jinými slovy posunout se stejným způsobem, jako to udělal Marx, od abstraktních, Hegelem ještě ovlivněných úvah o odcizení k Rukopisům Grundrisse a Kapitálu. Teprve poté budeme moci plně a spravedlivě zhodnotit přínos kulturní kritické teorie k formování moderního paradigmatu společenského pokroku – teorie, která bohužel ve snaze udržet Marxe živého a inspirativního uvízla svými základními východisky někde v polovině 40. let předminulého století a z tohoto časového bodu se metodologicky posouvala ne kupředu, ale spíše dozadu.
(Ilustrační obrázek: Σ at English Wikipedia – Transferred from Wikipedia to Commons., Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17915308).