Oživení Monroeovy doktríny se ale Washingtonu nedaří. Čínské nabídky jsou příliš štědré, aby se daly odmítnout.
Na své třetí cestě do Latinské Ameriky varoval viceprezident Mike Pence před tím, aby migranti zkoušeli přicházet do USA nelegálně, píše pro Asia Times Pablo Vivanco. Do středu zájmu se vrátila také stavba hraniční zdi mezi USA a Mexikem. Nápad byl nejnověji znovu kritizován za to, že zde není jasné financování. Trumpova administrativa považuje hraniční bezpečnost a migraci za hlavní priority. A zeď prohlašuje za otázku bezpečnosti a suverenity.
Na jihu jsou ale i jiné infrastrukturní projekty, než je zeď, které jsou mnohem větší a které USA považují za hrozbu. Došlo k odsouhlasení ke stavbě 5 tisíc km dlouhé dálnice, která spojí Brazílii a Peru, od Atlantiku k Pacifiku, bude procházet také přes Paraguay a Bolívii a má stát 60 miliard dolarů.
V Nikaragui jde zase o mezioceánský kanál, o konkurenci Panamskému kanálu, v hodnotě 50 miliard dolarů.
Tyto a další masivní investice přicházejí z Číny. Od roku 2005 Rozvojová banka a Export-import banka Číny poskytly zemím Latinské Ameriky a Karibiku půjčky v hodnotě 150 miliard dolarů. Projekty pro infrastruktury z toho zahrnují 27 miliard dolarů.
Stále častější cesty viceprezidenta Pence a dalších vysokých představitelů USA mají větší souvislost s těmito projekty než se zdí. Američané mají stále větší obavy z čínského vzestupu v tomto regionu, který chápou jako „zadní dvorek“. Části amerických snah jsou tak zesílení tlaku a nepřátelství k zemím, které se zdají být spojenci Číny.
Autor připomíná tezi prezidenta Monroea z roku 1823, která varovala evropské velmoci před vměšováním v západní hemisféře. I když byla nejprve Monreova doktrína přijata v Latinské Americe s potleskem, záhy se stala nástrojem americké nadvlády.
Článek dále upozorňuje na dlouhý list amerického vměšování v Latinské Americe, počínaje intervencemi, přes pokusy o vraždy, podpory pučů a změn režimu až ke kontrole území. A tato politika vůči regionu souvisela vždy s podnikatelskými zájmy v USA. Odpovídala tomu také výše amerických investic v Latinské Americe.
V 70. a v 80. letech brutální vojenské režimy v regionu, které USA podporovaly, otevřely cestu civilním režimům, které ale konaly podle neoliberálních předpisů z Washingtonu. Selhání této politiky v sociálním i v ekonomickém smyslu vedlo ke vzniku levicových sociálních hnutí, která se proměnila ve volební projekty a postupně převzala moc nad kontinentem.
Spojené státy se ve stejné době soustředily na invaze a válčení v Afghánistánu a v Iráku, takže Monreova doktrína byla jaksi uložena k ledu, zatímco řada latinskoamerických vlád se snažila toho využít uzavíráním koalic, které USA v minulosti odmítaly. Vznikla také skupina BRICS spolu s Čínou, která konkrétně rostla co do hospodářského významu.
Čína svůj bezprecedentní růst obrátila do investic a půjček pro jiné rozvíjející se země, kde dokonce předehnala Světovou banku mezi roky 2009-10. Čína poskytla bezpodmínečné půjčky řadě vlád v regionu, ve kterém levicové vlády chápali Čínu jako geopolitického spojence proti závislosti na USA.
Od roku 2005, píše dále článek, patřily mezi příjemce těchto mezistátních půjček hlavně vlády ve Venezuele, Ekvádoru a Bolívii a o něco méně potom i vlády Argentiny a Brazílie.
Prezident Si Ťin-pching stanovil v roce 2015 cíl pro obchod s Latinskou Americkou v hodně 500 miliard dolarů a přímé zahraniční investice v hodnotě 250 miliard. Nejnověji jsou země regionu Latinské Ameriky a Karibiku přizvány k účasti na projektu Jedno pásmo a jedna cesta.
Obamova strategie se spoléhala na Transpacifické partnerství, které mělo omezit vliv Číny v Asii a Latinské Americe. Tu ale Trump opustil. Místo toho zamířil svoji politiku přímo na Čínu a na levicové vlády v regionu. Trumpova Národní bezpečnostní strategie mluví o tom, že Čína se snaží dostat Latinskou Ameriku do svého orbitu.
Podobného názoru je také například americký think tank The National Edowment for Democracy, který varoval před vlivem Číny a nárůstu její měkké síly v podobě investic a diplomacie.
Ve výroční zprávě pro Kongres konstatuje admirál Kurt Tidd, který velí jižnímu velení amerických sil, že Čína se dvoří některým nejvýznamnějším partnerům USA v Latinské Americe a Karibiku. Tidd hovořil o tom, že vedle vládních snah o to situaci měnit, se musí přidat také soukromé společnosti a NGO. Tedy, píše autor, jedná se o spojení vládních snah, „občanské společnosti“, vojáků a diplomatů, které jsou nyní v Latinské Americe v pohybu k prosazení amerických cílů.
Bílý dům a Kongres se shodly na restrikcích proti Venezuele a také Nikaragui. Vedle toho americká diplomacie izoluje a tlačí na vlády a aktéry, které vidí jako spojence Číny, zatímco jiné národy před spojenectvím s Pekingem varuje.
Americká armáda posiluje svoji přítomnost v regionu. Před pár týdny dal ekvádorský prezident Lenin Moreno najevo, že je na stole návrat amerických jednotek do země pod hlavičkou dohody o spolupráci. Jsou tu také informace o tom, že Argentina by mohla mít americkou vojenskou základnu, Kolumbie má zájem dokonce o členství v NATO.
Trumpova vláda obnovuje Monreovu doktrínu v reakci na kroky Číny, ale takový pokus se nemusí zdařit. Na Summitu Amerik se ukázalo, že dost zemí vidí nabídky Číny jako příliš dobré na to, aby je odmítlo. Nehledě na geopolitiku a ideologické otázky, Spojené státy nedokáží svoje spojence v regionu odradit od přijímání značných finančních prostředků z Číny.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.