Politolog Zdeněk Zbořil píše o „střetu civilizací“ Samuela Huntingtona a jeho úloze při pokusech o budování jednopolárního světa.
S pětiletým zpožděním, v roce 2001, vyšel český překlad několikasetstránkové publikace Samuela P. Huntingtona Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu (Rybka Publishers 2001, ss. 441). Byl doplněn dvěma mapami, snad původně určenými geograficky negramotným Američanům, nazvanými „Svět ve studené válce: šedesátá léta“, kde pod označením „svobodný svět“ byly uvedeny i Papua New Guinea, v té době vojenskými diktátory ovládaná Korejská republika, zřejmě omylem celý Vietnam, ještě neexistující Malajsie bez Singapuru, ale i Írán a další země, kterým se později přihodilo, že byly jinou americkou politickou autoritou označeny za „darebácké státy“ nebo dokonce za „osu zla“.
Druhá mapa nazvaná „Západ a zbytek světa 1920“ byla mapou věčně zamrzlých oblastí severní Ameriky, a dále státními hranicemi označených Spojených států, evropských zemí (bez Francie, celé střední Evropy a Balkánu), podle popisek „zemí pod vládou západu“ (s malým z), vč. celého afrického kontinentu, Indie, Nizozemské východní Indie (o dvacet devět let později už Indonésie) a dalších míst, které jsou zřejmě i pro profesora americké univerzity téměř neviditelné.
Zřejmě z komerčních důvodů byl titulní list opatřen zvoláním Henry A. Kissingera, Je to jedna z nejdůležitějších knih od konce studené války!“. Kissingerova odvaha jako politika byla a dodnes je kariérně a komerčně vynikajícím způsobem prodané zboží. To dalo trochu zapomenout na autorova studia a začátky jeho vědeckých bádání, které představil, po svých dílčích studiích v tzv. vídeňských archivech, pod názvem A World Restored: Metternich, Castlereagh and Problems od Peace 1812-1822 (1957). Její autor, pokud budeme studovat jeho další bibliografii, nepokračoval ve studiích historie, ale věnoval se pro americké univerzity typické politické esejistice, která hrála v americké vnitřní i zahraniční politice vždy významnou roli. Snad proto to nepřehlédla ani izraelská premiérka Golda Mayer, která na jedné tiskové konferenci, kde dostala otázku, jaký má názor na Henry Kissingera stručně odpověděla „Metternich!“
Samuel Phillips Huntington (1927-2008) se svým životním příběhem přiblížil svému generačnímu kolegovi Kissingerovi, ačkoli nebyl tak politicky populární jako on. A jistě bychom ho nemohli nazvat ani Metternichem. Snad to způsobilo jeho angažmá v okolí prezidenta Jimmy Cartera (1977-1981), kde byl svědkem a vlastně i účastníkem fiaska americké zahraniční politiky vůči Íránu, s jehož následky mají Spojené státy potíže dodnes. O to víc se Huntington věnoval svému akademickému působení na Harvardu, a proto si snad můžeme dovolit být přísnější k jeho pracím, u nichž je zdůrazňována jejich „vědecká“ úroveň.
Už když vydal svůj první článek ve Foreign Afffaires (FA) The Clash of Civilisations? vyvolalo to větší zájem ve Spojených státech než v jiných částech světa. Miloš Mendel, arabista a student islámu, po rozšířeném vydání původní studie z FA naopak psal o „vědeckém funuse“ Huntingtona. Všiml si, že Huntingtonův promotor na českém knižním trhu, v té době senátor Michal Žantovský, tuto práci považoval za „akademický text opírající se o velké množství podpůrného materiálu“ a za „metodologické hledisko klasické čistoty“. Ve sborníku Střet civilizací? Dominance Západu, nebo dialog světových kultur (Praha: ELK 2002, s.20) Mendel současně neopomněl naopak Žantovského pochválit za váhavě vyslovenou myšlenku, která je dodnes předmětem až nedůstojných diskusí, že Hutingtonovu práci můžeme považovat, za „hypotetický scénář – který se možná neuskuteční, nebo možná ano…“ (tamtéž s.20).
Jako „vědecká práce“ má samozřejmě Huntingtonův politický pamflet řadu nedostatků. Pro současnou českou akademickou obec, která má potíže nejen s kompilacemi, ale dokonce i s plagiáty, můžeme snad jen na okraj poznamenat, budeme-li číst tuto knihu odzadu, jak se u textů podobné typu sluší, že jde o práci povahy výrazně kompilativní. Podle jejího poznámkového aparátu (cca 350 poznámek rozdělených podle kapitol) její autor, který se snaží opakovaně definovat pojmy kultura a civilizace, zřejmě neovládá jiný jazyk než angličtinu. Několik zmíněných prací jiné než americké provenience cituje jen v jejich anglických překladech a dvě poznámky, odkazy na články Václava Havla v češtině, považujeme za snahu buď překladatele, nebo promotora či českého vydavatele upozornit na pozitivní ohlas, který společenské okolí českého prezidenta Huntingtonově práci věnovalo.
Do jisté míry je pracné vyhledávat Huntingtonem převzaté teze a odlišovat myšlenky od politicky aktuálních hesel, ale nad jedním historickým odkazem je možné se zamyslet. Autor si je vědom, že existují rozdíly mezi definicemi pojmů kultura a civilizace a v druhé kapitole své práce „Civilizace v dějinách a dnes“ (s podkapitolami Podstata civilizací a Vztahy mezi civilizacemi, cit.d. ss.31-50) vytváří někdy až umělé nábožensky a politicky přitažlivé kultury a civilizace podle své typicky americké, možná i eurocentristické představy. Je mu cizí názor, že taková paradigmata (podle Mendela) jsou známá už ze starého Egypta (odvozené ze světových stran a barvy pleti místního obyvatelstva), starověké Číny (tzv. Říše středu) nebo z map římského impéria (občané římští a barbaři, metropole a provincie), ale i z jiných mnohem menších a bezvýznamnějších kultur a civilizací. V poznámkách k citované druhé kapitole to zakrývá odkazy na nekriticky řazené autory od Oswalda Spenglera, Maxe Webera, dvanáctisvazkového Arnolda Toynbee A Study of History (1934-1961, zřejmě hlavního inspiračního zdroje) a dalších asi dvaceti autorů bez jakéhokoli doporučení ke kritickému čtení. Vypadá to jako seznam povinné literatury jeho studentů ke zkouškám, ale takové jsou vlastně všechny odkazy a poznámky, ve kterých se mísí díla syntetická, monografie, odborné a novinové články téměř výhradně ze zdrojů publikovaných ve Spojených státech. (Nám ku prospěchu je, že v době vydání Huntingtonovy práce nebyly ještě k dispozici elektronicky zpracovávané bibliografické příručky, pak by bylo skoro nemožné odhalit původ autorovy vzdělanosti.)
Miloš Mendel ve své kritické stati použil označení „paradigmatické vidění světa“ nebo „paradigmatická metoda“ (viz cit.d., ss.20-48) a upozornil na nebezpečí, které díky této agitaci dodnes hrozí válečným konfliktem celému světu. Podobně Oskar Krejčí (tamtéž, ss.50-74) popsal a analyzoval Huntingtonovo „hrozivé proroctví“. Oba autoři, stejně jako všichni ostatní přispěvatelé do tohoto sborníku (s výjimkou Tomáše Halíka), varovali, dodnes až mimořádně naléhavě, před zneužíváním společenských věd, včetně historiografie, ve prospěch jednopolárního vidění světa. Nebezpečím není vysněný Huntingtonův střet civilizací, ale vidění světa z jakéhosi pomyslného středu, o kterém si vojensky a politicky nadřazená velmoc myslí, že jej může ovládat, organizovat a oktrojovat mu své obvykle virtuální, chtěné hodnoty.
Střety, srážky a války jakýchkoli kultur a civilizací se nevedou jen kvůli náboženským přesvědčením, doktrínám nebo „uctívání Bohů“, ale kvůli materiálním a lidským zdrojům a jejich kořistná povaha se zastírá nějakým vznešenou ideou nebo vírou. Není lepšího příkladu než evropská válka třicetiletá, která ještě dnes, i když jen s ostychem, se popisuje jako válka náboženská, jako boje mezi protestanty a katolíky, i když její účastníci častěji kradli, loupili a méně často se modlili. Přesto až do současnosti se udržel zlozvyk válčit ve jménu boha všemohoucího a vševědoucího, kterého někteří šamani nebo medicinmani dodávají, jako epiteton ornans, že i milostivého a spravedlivého.
Dodnes se zaujatí čtenáři Huntigtonovy utopie domnívají, že byla geniální vizí budoucnosti a vyhledávají civilizace nebo kultury, o kterých si myslí, že je třeba s nimi bojovat anebo alespoň války mezi nimi vedené ovlivňovat. Nechtějí si přiznat, že až neuvěřitelně jednoduchý software jim byl vložen, slovy TGM, do „hlav a srdcí“, a že jsou řízeni z jednoho centra, aby se staly nadšenými oběťmi teroru pomyslných hodnot. Ale i ty jsou umělé, instantní, doslova předvařené. Nahradíme-li si v tomto modelu myšlení libovolně slova civilizace nebo kultura, třeba slovy populace nebo rasa, ale vlastně slovem a jménem zcela libovolným, v té nejprimitivnější podobě třeba „Cikáni“ nebo „Rusáci“, ani netušíme, jak blízko jsme Huntingtonovým představám, kterých se zmocnili politici, vojáci a lidé lačnící po možnosti ovládat ty druhé.
Po více než dvaceti letech od vydání anglického textu Střetu civilizací (s otazníkem nebo bez něho) si můžeme dovolit konstatovat, že mezi texty hledajícími po tzv. skončení studené války novou ideologii americké zahraniční politiky (viz Fukujamův text o konci historie, Brzezinského Bez kontroly a Velké šachovnici, nebo dokonce nejstarší text George W. Bushe st. The New World Order a dal.) se Huntingtonova práce stala nejsnadněji použitelná. Uskutečňována za pomoci instrumentu „boje proti terorismu“ Spojené státy vedou své války ve jménu boží prozřetelnosti. A podařilo se jim dokonce vytvořit jinou artificiální entitu, pověstné mezinárodní společenství, takže definovat nepřítele je snadné. Dnes jsou „na seznamu“ některé (zdaleka ne všechny) země, jejichž obyvatelé se hlásí k islámu. Zřejmě se ale blíží doba, kdy budeme mluvit o „čínské“ kultuře nebo civilizaci, protože nazvat ji třeba konfuciánskou nebo taoistickou se do arzenálu válečné propagandy nehodí. Ruské pravoslaví je dnes v osobě Vladimira Putina symbolizováno jako jakýsi kulturní úřad vedený bývalou sovětskou KGB a došlo se k tomu nikoli na základě poznání, ale díky přijetí jednoduché rétorické figury.
Bohužel ale války se nevedou jen v politických kuloárech, ale na bojištích. Oběti nejsou jen pomluvení a hanobení politici nebo státy, které reprezentují. V konkrétních případech Huntingtonova ledabylost v zacházení s tvrdými a měkkými pojmy má své krvavé oběti.
O osud jejich autora se nemusíme bát. Jeho odůvodnění světového chaosu a zrození kultury a civilizace strachu našlo své místo a zkusme si definovat nadužívaný pojem terorismus slovy autora Střetu civilizací. Budeme překvapeni, že to jde velice snadno. Rozhodně snadněji než uvěřit jinému americkému akademikovi Clifffordu Geertzovi, že se mluví o věcech, „které každý zná, ale nic o nich neví“ (in Politics of Meaning, 1972) a ještě lehčí je na základě takto vratkých předpokladů vytvářet politické ideologie, vojenské doktríny a vést války proti komukoli.