Nedošlo ke spojení politické reformy s fiskální a sociální reformou. Pokrokové síly obecně dnes odmítají mluvit o demokratizaci institucí.
Francouzský ekonom Thomas Piketty se na svém blogu věnuje vztahu mezi prezidentskými volbami v Brazílii a nerovnostmi, a to nejen ekonomickými, ve společnosti. Text je doplněn několika grafy (viz také obrázky v odkaze shora).
Autor připomíná, že všeobecné volební právo bylo v Brazílii poprvé zaručeno až v ústavě z roku 1988, tedy jen pár let před zrušením apartheidu v JAR a dvě desítky let po Spojených státech. Do té doby byla práva bývalých otroků v Brazílii omezená, i když se jedná velmi smíšenou společnost, kde má 90 % fakticky smíšený původ (podle statistik se 48 % obyvatel chápe jako běloši a 43 jako míšenci, 8 % jako černoši a 1 % jako Asiaté a domorodci). V Brazílii je sociální a rasové rozdělení stále přítomné, země sice zrušila otroctví v roce 1888, ale v podstatě až do roku 1988 udržovala nějakou formu volebního cenzu, která nedávala právo volit všem. V roce 1891 nemohli volit „nevzdělaní lidé“, což z politického procesu vylučovalo 70 % lidí, v roce 1950 bylo „nevzdělaných“ 50 % a v roce 1980 ještě pořád 20 %. Obecně se toto vyloučení netýkalo jenom potomků bývalých otroků, ale obecněji chudých. Je to v kontrastu s Indií, která po získání samostatnosti v roce 1947 stanovila všeobecné volební právo, i když se jednalo o sociálně rozdělenou společnost.
Piketty díle píše, že brazilské vládnoucí elity se nikdy nesnažily tuto situaci změnit proaktivní vzdělávací politikou, což vedlo k tomu, že zdejší veřejné služby a vzdělání byly a zůstávají velmi nedostatečné.
Až po skončení vlády vojenské junty a zavedením ústavy v roce 1988 dostala země plné všeobecné volební právo pro všechny. V prvních volbách po zavedení nové ústavy slavil úspěch Lula da Silva, kandidát, který byl zesměšňován za nedostatečné vzdělání. V roce 2002 a znovu v roce 2006 pak volby s přehledem vyhrál s 61% podporou. Jeho zvolení tak symbolicky představovalo éru zavedení všeobecného volebního práva. Naopak Jair Bolsonaro představuje, píše Piketty, z hlediska tohoto vývoje regresi.
Bolsonaro není jenom machista, militarista a homofob, je především antisociální politik, zaměřený proti chudým, jak dosvědčuje jeho ultraliberální ekonomický program, píše Piketty. Bolsonaro také představuje nostalgii po vládě „bílého muže“, který ztrácí v brazilské společnosti většinu.
Podle Pikettyho hodnocení dokázaly vlády Strany pracujících (prezidenta Luly da Silva) udělat řadu pokrokových změn – zavedení minimální mzdy a podpory rodin, hospodářský růst byl provázen snižováním chudoby. Vláda také otevřela univerzity lidem dělnického původu, černochům či lidem se smíšeným původem. Selhala ale, píše ekonom, v útoku na fiskální zaostalost země prostřednictvím volební reformy (například nepřímé daně za účty za elektřinu vyrostly na 30 %, ale daň z dědictví byla jen 4 %) – výsledkem je, že snížení chudoby se platilo z kapes středních vrstev, a ne těch nejbohatších.
Piketty upozorňuje, že snížení nerovností ve 20. století bylo úspěšné tam, kde se politické reformy spojily s fiskálními a sociálními reformami – jako příklady zmiňuje USA v roce 1913 či Británii a Francii po roce 1945. Dnešní pokrokové síly však odmítají diskutovat o demokratizaci amerických, evropských či brazilských institucí. Přesto, uzavírá ekonom, dovolit zničení již vydobytých práv nativistům a reakcionářům není způsob, jak zachránit rovnost a demokracii.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.