Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč je vlastně Miloš Zeman pro českou politiku a novinařinu požehnáním.
Prezidenta-osvoboditele a prezidenta-budovatele dnes na Hradě střídá v roce stoletých oslav republiky prezident-provokatér. Každá doba má svoje osobnosti jako výpověď o stavu společnosti a politiky. Platí to i nyní.
Politické provokace jsou specialitou Miloše Zemana, kterému se to povedlo znovu. Ve vysílání Českého rozhlasu použil další vulgarismus a jeho kritici se postavili do šiku, aby vulgárního prezidenta, který není jejich prezidentem, náležitě zkritizovali a odsoudili. Přidal se i premiér Babiš, protože přece „sprostě se mluvit nemá“, a k morální akrobacii se pak připojil i dotčený, tj. Zdeněk Bakala, slovy o tom, že Zeman „snižuje úřad prezidenta“.
Zeman svým kritikům velmi jasně a znovu vzkázal, že ani on se za jejich prezidenta nepovažuje. Dokonce dal jasně najevo, že mu o provokaci šlo („Takže já mám hrozně rád, když mohu provokovat. Takže proti ekonomickým zm*dům. Doufám, že to vystřihnete“, říká v rozhovoru konktrétně). Establishment se teď znovu děsí, že na Hradě v roce 2018 nesídlí přesná kopie TGM – čtěte mytologická konstrukce TGM, kterou si čeští (neo)liberálové vymysleli jako klon Masaryka (distingovaného profesora), Havla (nekonvenčního revolucionáře-dramatika) a podvědomě i Franze Josefa (monarchy). A samozřejmě je ani na moment nenapadne zamyslet se nad tím, že za to, že to Zemanovi zase vyšlo, si můžou především sami.
Úspěšný politik (úspěch nyní neměřím tím, co udělal dobrého pro lidi) dokáže dobře pracovat s jazykem. Nejde ani tak o gramatiku, jako o schopnost vyžívat jazyk, vyprávění a významy ve svůj prospěch. Zeman to umí velmi dobře a také má dobře přečtené svoje odpůrce, což mu umožňuje v podstatě neustále vést kampaň, která ho udržuje ve hře. Někdy jedná impulzivně, v jiných případech, jako zde či v případě rudých trenýrek, se jedná o promyšlené tahy.
O promyšlený tah šlo v tomto posledním případě vzhledem k tomu, k čemu se vulgarismus vztahoval – především hned několika případům transformačního bohatnutí (nejen) z 90. let. Zeman ví, že to jsou nezahojené rány. Jistě, lze tvrdit, že i Zeman jako premiér měl svůj díl odpovědnosti, ovšem o to tady nejde. Užití vulgarismu cílí na emoce (sprostá slova jsou z definice vyjádřením emocí!), které jsou v politice stále velmi důležitým faktorem. Diskuze, kterou Zeman začal, se nicméně nemá týkat transformace jako výhry „ekonomických zm*dů“ obecně. A už vůbec nemíří třeba na některé dnešní osazenstvo hradních kanceláří. Cílí jasně na velmi konkrétní téma ve spojení s vyznamenáními. Je to provokace stojící na provokaci.
Vulgarismus měl svůj účel. Zeman jím odkázal na falešnou morálku těch, kdo ho budou kritizovat, a dopředu věděl, jak budou reagovat a jakým způsobem ho budou kritizovat. Dobře ví, že jeho kritici jsou těmi, které se snažil politicky oslovit, vnímáni jako pokrytci, lidé, kteří pijí víno a kážou vodu. Dobře ví, že začnou paternalisticky kázat o tom, že sprostě se mluvit nemá a že Zeman nepředstavuje důstojného prezidenta. A dobře ví, že z této jejich očekávané reakce bude mít prospěch. Konečně, kdo si přečte nebo poslechne celý rozhovor, může si lehce všimnout, že Zeman svůj vzkaz umně vygradoval právě ke konci – takže myslet si, že se jednalo o nějaké „senilní selhání“ je podle mého názoru omyl.
Ovšem omylem je i pokus vysvětlit Zemanův vulgarismus tím, že předseda Sněmovny je na jednání v Moskvě, což se měl Zeman snažit „zakrýt“ pomocí „kouřové clony prasáctví“. Protože se zřejmě se jedná o skandál číslo jedna, jak naznačuje komentář Alexandra Mitrofanova. Prostě mluvení o „ekonomických zm*dech“ mělo zakrýt „tažení Česka na Východ“, kterým establishment straší jako součástí svojí podřízenosti Západu (vztahy s Ruskem za nás mají na starosti západní velmoci, ne my sami). Nějak jsem nemohla dohledat, že by podobné návštěvy předsedkyně parlamentu Nizozemska v září 2018, předsedy horní sněmovny japonského parlamentu v červnu či obnovení spolupráce mezi Dumou a německým Bundestagem (a Mexikem, Uruguayí, Jižní Koreou, Itálií) vyvolaly u našich komentátorů odpovídající pozdvižení?
Zatímco v případě proslavených „Pussy Riots“ jsem jako jedna z mála zastávala názor, že se jednalo o odvedení pozornosti od podstatného (tehdy šlo o cestu do Číny a okaté zakázky pro Kellnerovy společnosti), poslední provokace už jen hejtovala na Zemanově linii vystavěné „proti establishmentu“. Funguje mu to. A asi je zbytečné tu vysvětlovat, že jediná cesta, jak na provokaci (navíc otevřeně pojmenovanou jako provokaci) reagovat, je minimalizování zájmu a věcná kritika k obsahu sděleného. Sprostá slova v titulcích se médiím přece tak dobře prodávají a politikům i žurnalistům tak lehce komentují. Argumenty, znalosti a dovednosti vlastně nepotřebujete žádné…Toho Zemana by si museli vymyslet, kdyby ho neměli!