Přečetli jsme: Fenomén Trump a Trumpova zahraniční politika je tématem několika hlavních článků březnového čísla Foreign Affairs. Walter Russell Mead, který je profesorem mezinárodních vztahů na Bard College a také akademikem na Hudsonově ústavu, se snaží ve svém článku Trumpovi přijít na kloub.
Co vlastně znamená nástup Trumpa do úřadu a jak k tomu došlo? Podle Meada je Trump po sedmdesáti letech prvním americkým prezidentem, který otevřeně zpochybnil myšlenkové základy americké zahraniční politiky. V daný moment nikdo neví, kam bude Trump opravdu směrovat, ale jedno je jisté. Od prezidenta Franklina Roosevelta v USA nevznikla tak silná debata o dosavadním směřování země.
Čtyři tradice americké zahraniční politiky
Od konce druhé světové války, jak Mead píše, ovládli zahraniční politiku ti, kdo zastávali myšlenky Alexandra Hamiltona. Ideálem tu bylo vytvoření stabilního mezinárodního systému s USA v čele. Hamiltoniáni se proto zaměřili na utvoření konkrétních institucionálních základů pro takovou stabilitu – v podobě finanční a bezpečnostní architektury. Po konci studené války odpověděli na rozpad sovětského bloku i SSSR utvářením liberálního světového uspořádání nebo řádu.
Další tradice nazvaná podle prezidenta Woodrow Wilsona věřila rovněž v liberální uspořádání, které ale více viděla jako otázku hodnot a méně ekonomiky. Wilsoniáni pak hledali mír ve světovém měřítku v šíření demokracie, lidských práv a právního státu. A tento myšlenkový tábor byl také vnitřně členitý. Částečně v něm byli liberálové, ale také někteří neokonzervativci. Ti druzí dávali přednost jednostranným krokům USA v dosahování takového cíle demokratizace.
Na druhé část spektra myšlení o americké zahraniční politice se pak ocitají dvě další skupiny. Jedna, nazvaná podle amerického prezidenta Thomase Jeffersona a druhá podle dalšího prezidenta země Andrew Jacksona, obě zvláště vlivné před druhou světovou válkou. Tyto skupiny více směřují k nacionalismu, jsou globálně uzavřené (ne globalistické jako hamiltoniámi a wilsoniáni). Jeffersoniáni, mezi nimi mnoho realistů, chtějí omezit americkou roli v zahraničí jako nástroj, jak omezit risky a náklady americké politiky. Snaží se o to definovat americký národní zájem úzce, nejvíce bezpečně s ohledy na ekonomické zisky.
Nicméně v případě prezidentských voleb v roce 2016 se ukázalo, že skutečnou silou se nestane jeffersonský minimalismus, ale jacksoniánský populismus, který syntetizoval právě Donald Trump.
Andrew Jackson (1767-1845) byl prvním populistickým prezidentem USA (1829-1837) a v jeho tradici šel také Trump a voličská podpora Trumpa uvnitř americké společnosti. Jacksoniáni nevidí Spojené státy jako zemi ukotvenou v osvícenské tradici s nějakou univerzální misii. Podle nich jsou USA národním státem amerického lidu, jehož hlavní poslání je doma. Americká výjimečnost je pro ně pevně ukotvená v zemi samotné a není otázkou nějakého univerzálního apelu pro svět. Není tak divu, že pak věří v to, že aby USA dosáhly svého osudu, musí především pracovat na bezpečnosti země a na jejím hospodářství doma. Přičemž věří, že je to jednotlivcova svoboda, co dělá jejich zemi unikátní.
Vzestup jacksoniánského populismu je nyní vysvětlován především sociálními a ekonomickými faktory, jako je propad příjmů obyvatelstva, ale to je pole Meadova názoru „částečný a nekompletní pohled“. Jak upozorňuje, kultura a identita jsou dlouho součástí americké politiky a bylo tomu i v roce voleb v roce 2016. To, co nazval jako jacksonianská Amerika se ocitla (pocitově) v obležení a hledala kandidáta, který by ji vyslyšel a poskytl pomocnou ruku.
Vzpoura jacksoniánské Ameriky
Jak dále Mead ukazuje, myšlenkový svět jacksoniánů je specifický: nejvíce se zajímají o domácí politiku, i když válka je pro ně otázkou obrany země. Jejich dalším velkým zájmem je hledání vnitřních nepřítel, těch, kteří by mohli „unést“ vládu ve prospěch kabaly elity nebo imigrantů, a obavy z toho, že by vláda byla v rukou takových sil, které by změnily podstatně charakter země. Jako hlavní problém nevidí korupci – ta je nevyhnutelně součást systému – ale postup, ve kterém by se vláda obrátila proti svobodě lidí na úkor její povinnosti je ochraňovat.
V poslední době tak mnoho jacksoniánů došlo k názoru, že americké vlády nejsou dostatečně vlastenecké, čímž se rozumí loajalita k hodnotám jacksoniánské Ameriky. „Jacksoniáni umisťují svojí morální komunitu blíže k domovu, mezi spoluobčany, kteří sdílejí společnou národní vazbu. Pokud kosmopoliti vidí jacksoniány jako zpátečnické a šovinistické, tak jacksoniáni jim vracejí laskavost tím, že kosmopolitní elity vidí skoro jako zrádce – lidi, kteří si myslí, že je něco morálně pochybného na tom dávat svoji zem a její občany na první místo.“, shrnuje Mead dále.
Právě vývoj na politické scéně posledních let vedl jacksoniány k stále větší nedůvěře v americké elity. Mead to nazývá jako důraz na politiku identity nejrůznějších menšin – genderových, etnických nebo náboženských identit (a menšin), které elita více a více vítala. Jednalo se například o Afroameričany, LGBTQ, původní americké obyvatele nebo americké muslimy. Problém je, že většina jacksoniánské Ameriky se do těch kategorii nevejde.
„Mnoho bílých Američanů se tak nachází ve společnosti, která neustále mluví o důležitosti identity, která si cení etnické autenticity, která nabízí hospodářské a sociální výhody založené na identitě – pro všechny jenom ne pro ně. Pro Američany smíšeného evropského původu nebo pro miliony, kteří se prostě vidí jen jako Američané, je jen málo přijatelných způsobů oslavit nebo dokonce najít spojení s vlastním dědictvím.“, píše dále Mead ve snaze identifikovat, kde je problém v dosavadní americké politice identity.
Příčiny pro to jsou podle autorova názoru samozřejmě velmi složité, částečně odrážejí dějiny intelektuálního myšlení o dějinách Spojených států. Narůstající hledání a vyslovování bílé identity, jak dále píše, není vždy přímo rasismus. Jak varuje, pokud budeme všechny tyto projevy označovat jen jako rasismus, tyto skupiny dojdou nakonec k názoru, že opravdu jsou rasisty a že je to v pořádku. Rasismus tak přijmou opravdu za svůj.
Jackoniáni tedy čelí v současné Americe „kulturnímu odcizení“, které nutně nesouvisí s rasou. Krystalizace odlišných názorů v americké politice je pak zřetelná v případě tématu držení zbraní a imigrace. V prvním případě jacksoniáni vidí právo ozbrojit se jako unikátní podmínku pro možnost revolučně hájit svoje občanská práva a svobodu proti tyranii. V případě imigrace jde o jiný problém. Tady jacksoniáni během roku 2016 imigraci chápali jako vědomou snahu elit o to je marginalizovat, tedy vědomý pokus změnit demografii USA v jejich neprospěch. Volba Trumpa nebyla v jejích očích volbou pro nějaký zvláštní program, ale spíš zastavením trendu, který v jacksoniánském vidění vede zemi do katastrofy.
Dopady pro zahraniční politiku
Jak se Trumpovo prezidentství popere se zahraniční politikou teprve uvidíme. Ale Mead připomíná, že většina prezidentů musela svoje předvolební plány v Oválné pracovně značně korigovat. V daný moment mají jacksoniáni skeptický pohled na liberální uspořádání a globální roli USA v něm. Jak Mead argumentuje, je tu přitom spíš obecně nedůvěra k těm, kdo zahraniční politiku dělali než hledání alternativní vize. A právě důvěra je pro ně základním politickým prvkem. Na druhou stranu Mean připustil, že „…jejich obavy mohou být jen těžko označeny za nelegitimní, protože globální budování řádu USA těžko vzkvétá.“
Jak nakonec Mead v závěru píše „V posledním čtvrtstoletí západní politici byli pobláznění některými příliš jednoduchými myšlenkami. Uvěřili v to, že kapitalismus byl zkrocen a už nebude produkovat hospodářské, sociální nebo politické otřesy. Měli pocit, že neliberální ideologie a politické emoce zůstaly v historických odpadkových koších a věří v ně jen ‚zahořklí‘ lůzři – lidi, kteří se ‚obracejí ke zbraním, náboženství nebo antipatii vůči lidem, které nemají rádi jako způsob, jak vysvětlit svoje frustrace‘, jak to řekl známě prezident Obama v roce 2008. Čas a normální chod dějin by vyřešil problém, utvoření liberálního světa bylo jen otázkou detailů.“
S ohledem na takové názory přišlo mnoho překvapení: 9/11 s válkou proti teroru, finanční krize nebo současný nárůst naštvaného nacionalismu. A je jasné, že globalizace a automatizace nahlodaly základy poválečného uspořádání a globálního liberálního pořádku.
Podle Meada v novém světovém neřádu se už význam identity nedá popřít. Elity podle něj „nedokázaly pochopit hluboké kořeny identity v lidské psyché a nutnost pro tyto kořeny najít cestu ke jejímu politickému vyjádření na domácí i na zahraniční aréně. Nedokázaly pochopit, že to byly právě síly hospodářského a sociálního vývoje, které kosmopolitismus a globalizace pěstovaly, vygenerovaly turbulence a nakonec odpor…“
Z tohoto poznání potom Mead dochází k závěru, že úkolem současnosti a pro mezinárodní politiku není ani tak dokončovat stavbu liberálního pořádku, ale spíše ho znovu založit na více udržitelných základech. Nemůže podle něj jenom spořívat na konsensu a rovnováze elit, ale také musí ležet na svobodné volbě národních společenství. Ta potom „mají potřebu být chráněná od vnějšího světa stejně silně jako chtějí získávat výhody z toho být s ním v kontaktu.“