ROZHOVOR: Zdeněk Vopat hovořil s novinářkou Petrou Procházkovou o jejím odchodu z Lidových novin, o stavu médií v ČR i v Rusku a o tom, proč nezávislé informace nejsou zadarmo.
Když jsem se dozvěděl o odchodu Petry Procházkové z Lidových novin, napadlo mě ji oslovit a požádat o rozhovor. Ve svém e-mailu z 24. září jsem uvedl, že píši pro web casopisargument.cz a poslal jsem paní Procházkové i odkaz na své články, aby se mohla s plným vědomím rozhodnout, zda rozhovor poskytnout či nikoliv. Po pravdě řečeno jsem očekával zamítavou, nebo žádnou odpověď, neboť jsem věděl, že se naše politické názory diametrálně liší. Proto mě velmi překvapilo, že známá redaktorka, která by možná sama sebe zařadila do proudu pravicové liberální inteligence a do proudu „pražské kavárny“, se rozhodla poskytnout rozhovor pro levicový nezávislý web.
V naší postdemokratické společnosti žijeme ve svých „bublinách“, čteme weby a tiskoviny, které vyjadřují naše názory, a velmi zřídka se pouštíme do konstruktivního dialogu s těmi na druhé straně politického spektra. Z toho důvodu chci ocenit vstřícný postoj paní Procházkové, která si na náš rozhovor vyhradila čas v pátek večer. Domnívám se, že člověk, který po 27 letech opustil redakci, které věnoval velkou část svého života, a který si v tomto období vyhradí čas na rozhovor s médiem z naprosto odlišného názorové spektra, si zaslouží náš respekt. Nemusíme s názory Petry Procházkové souhlasit, ale měli bychom ocenit její odvahu v této pro ni zajisté nelehké chvíli vystoupit ze své „bubliny“ a poskytnout rozhovor našemu webu.
Dovolte, abych zde parafrázoval slova kanadského premiéra Justina Trudeaua, který po svém zvolení řekl: „Voliči konzervativní strany nejsou naši nepřátelé, jsou to naši sousedé.“ Také čeští neoliberálové a členové „pražské kavárny“ nejsou naši nepřátelé, ale naši sousedé, jen mají prostě odlišné názory.
Ve svém rozhovoru, který jsem dal samozřejmě paní Procházkové autorizovat, jsem na její přání nahradil hovorovou češtinu češtinou spisovnou. Dodatečně se laskavému čtenáři omlouvám, že interview vychází s obrovským časovým zpožděním, které bylo zapříčiněno z části tím, že jsem čekal na autorizaci od paní Procházkové, z části nedostatkem energie na mé straně a z části také mou dovolenou. Věřím však, že řada myšlenek paní Procházkové je natolik nadčasová, že náš rozhovor je stále aktuální.
(Poznámka redakce: jsme rádi, že našim čtenářům můžeme nabídnout tento rozhovor, i když se může zdánlivě zdát jako mediálně neaktuální. Zdeněk Vopat pro nás pracuje ve svém volném čase, podobně všichni naši autoři, což se projevuje někdy na rychlosti a našich možnostech. Od počátku se snažíme o to být ale názorově otevřeným médiem. Rádi dáme příležitost všem „našim sousedům“, pokud i oni dají příležitost nám.)
K odchodu z Lidových novin jsem potřebovala kopanec
Zdeněk Vopat: Můžete stručně shrnout kauzu, která Vás donutila odejít z Lidových novin?
Petra Procházková: Mohu. Musím se přiznat, nebyla jsem si úplně jistá, že moje působení v Lidových novinách je to nejlepší, co mohu udělat už delší dobu, ale zřejmě jsem potřebovala nějaký kopanec, prostě nějakou poslední kapku, která mě utvrdí v tom, že se musím s Lidovými novinami rozloučit. Což bylo samozřejmě těžké, protože jsem tam vkročila poprvé na podzim roku 1989, což je kus mého života. Ta kauza, která byla tím kopancem, se odehrála předposlední týden v září. Týkala se toho strašně nešťastného tématu sirotků ze Sýrie, kteří by tady měli najít útočiště. O což se snaží česká iniciativa (několik českých humanitárních organizací) a proti ní stojí vláda v čele s panem Andrejem Babišem. Ale musím říci, že v té kauze nejde o ty sirotky. Ti sirotci jsou tam pouze jako takový předmět doličný, a i když Lidové noviny jsou majetkem pana premiéra Babiše, přesto jsem doufala, že je možné v této kauze nějakým způsobem projevovat svůj vlastní názor.
Celé to začalo tím, že se v Lidových novinách objevil článek jednoho nejmenovaného kolegy, který byl vysloveně proti přijetí těch sirotků a celý byl založen na tom, že sem mají přijít sedmnáctiletí mladí muži, a že to špatně dopadne a tak dále. Já jsem proti tomu protestovala, říkala jsem: „Ne, sedmnáctiletí mladí muži, to bude úplně jinak, to budou malé děti, něco o tom totiž vím, jsem totiž aktivní v té iniciativě, v tom občanském sdružení, které se o přijetí sirotků zasazuje.“ A oni mi v Lidových novinách řekli: „Tak víš co, tak napiš svůj článek a my ho zveřejníme.“
Tak jsem napsala svůj článek, jehož podstata spočívala v tom, že pokud se sirotků chopili čeští politici, tak jejich osud je zpečetěn a nic horšího je v životě nemohlo potkat. A ten článek měl jít ve čtvrtek (20. září) do novin. Jenomže ve středu, když se odevzdával, mi volali kolegové a říkali: „Víš jako, jo půjde to (bude to otištěno), ale v pátek.“ V pátek měla být schůzka Babiše s paní poslankyní Šojdrovou a s aktivisty, kteří sem chtějí ty sirotky dostat, a to měl vyjít můj článek. Ve čtvrtek měl na místo toho vyjít nějaký úžasný článek jakési paní profesorky MUDr. Horákové CSc., která přímo na bojové linii v Sýrii operuje malé děti, vytahuje nemluvňata z mrtvých matek a dělá naprosto neuvěřitelné věci. Já jsem nejdříve říkala, že je to fantastické, že jsem určitě ráda, když vyjde něco takového místo mého článku, že to je z místa a tak…
Ale pak, když jsem přišla do redakce a přečetla jsem si to (článek paní Horákové), pochopila jsem okamžitě, že to je fake news, že je to prostě úplný nesmysl, navíc strašným způsobem nahrávající Babišovi, tomu jeho postoji: „Ani jeden sirotek, ani jeden uprchlík.“ Pochopila jsem, že ten článek paní Horákové nemůže v Lidových novinách vyjít. Ale ten její článek byl mezitím zveřejněn už několik hodin na našem webu. Tak jsem běžela za panem šéfredaktorem, za komentátory, za kolegy z webu a všem říkám: „Není to možné, podívejte se, to je fake, musíme to stáhnout.“
V tu chvíli z toho byl pan šéfredaktor velmi nešťastný, když to zjistil (že se jedná o fake news) a já jsem se ho ptala, od koho ten článek máme a on mi na to odpověděl: „Od kamarádky Babiše.“ Takže v tu chvíli se prostě zjistilo, nebo alespoň pro mě to byl jasný pregnantní důkaz, že jsme schopni zveřejnit článek, který nám předá někdo z týmu pana premiéra Babiše, a ještě je ten článek fake. Navíc to není článek, který by pojednával o práci vlády, nebo o práci pana Babiše, ale je to článek, který je vlastně podstrčený, takové kukaččí vejce, podepsaný neexistující osobou, který má významným způsobem ovlivnit veřejné mínění před závažným rozhodnutím. A tím se Lidové noviny pro mě staly nástrojem Babiše v jeho politickém boji, a ještě ke všemu nástrojem velmi nečestným. A to byl ten důvod, proč jsem se rozhodla odejít.
Vopat: Já tady trošičku odbočím od svých otázek, Vy jste řekla, že článek paní Horákové vyjde namísto Vašeho článku, znamená to tedy, že se nepočítalo s tím, že ten Váš článek vůbec vyjde?
Procházková: Oni ten můj článek odsunuli na pátek. Nejdříve vyšel článek doktorky Horákové na webu v elektronické podobě. A ve čtvrtek měl vyjít v tištěných novinách. Ale tomu už jsem zabránila, protože jsem ve středu v poledne zjistila, že je to fake, a tak jsme ten její článek stáhli z našeho webu. Ale původně měl skutečně vyjít místo mého článku. A ten můj článek měl vyjít až v pátek.
Vopat: Ale ten Váš článek vyjít měl?
Procházková: Vyjít měl. Nakonec ten můj článek vyšel ve čtvrtek, protože ten inkriminovaný článek paní Horákové se podařilo stáhnout.
Vopat: V rozhovoru pro Aktuálně.cz jste řekla – parafrázuji, „že důvodů, proč odejít z Lidových novin bylo strašně moc“. Proč se stala právě tato kauza tím důvodem, který Vás donutil odejít?
Procházková: Ano, ono to rozhodnutí nějak dozrávalo, ale tahle kauza byla skutečně specifická, protože já jsem zahraničář. Píši o bývalém Sovětském svazu, o muslimských zemích, o válečných konfliktech, a doposud se mě ty kauzy, které mně byly podezřelé a do kterých pan Babiš podle mého názoru nějak zasahoval, moc netýkaly. Teď mám na mysli třeba případ s Čapím hnízdem, kdy OLAF (vyšetřovací orgán Evropské komise) něco zjistil, podal nějakou zprávu, a my jsme chytře zveřejnili jenom její kousíček, který se zase jemu (tj. panu Babišovi) hodil do krámu.
Ono to ani nemusí být o tom, co zveřejníte, ale o tom, co nezveřejníte. To je to důležité. Ono to není tak okaté, jako že prostě tam Babiš telefonuje nebo tam vycházejí články, které ho adorují. To by každého hned napadlo a noviny by odhlásil. Musíme si uvědomit, že Lidové noviny jsou vlastně novinami té „pražské kavárny“, jak se říká. Což nejsou voliči pana Babiše. Takže jejich cíl byl ovlivňovat tyto lidi a ti se nemohli ovlivňovat napřímo. Tam to muselo vypadat, že jsme vlastně vůči panu Babišovi kritičtí, ale některé věci tam nebyly. Některé věci tam byly tak, jak on si přeje. Ten případ s Čapím hnízdem byl typický. Kdy se prostě zveřejnila pouze část té zprávy, která jemu hrála do karet.
A tak to moje rozhodnutí odejít z Lidových novin dozrávalo a dozrávalo. Ale tato kauza s těmi syrskými uprchlíky a sirotky se mě osobně dotýkala. Protože za prvé úplně přesně vím, jak se věci mají, neboť jsem ve skupině Češi pomáhají a mám o tomto tématu vlastní informace, takže vím, kdy si ty noviny vybírají z reality jenom to, co se hodí.
A za druhé, ten případ s tím článkem paní doktorky Horákové vlastně odhalila moje kolegyně ze zahraničí Ivanka Milenkovičová, která ještě, než já jsem si stačila článek paní Horákové přečíst, tak za mnou přišla a říkala mi doslova: „Prosím tě, četlas‘ to? To je nějaké divné.“ Já jsem si ten článek paní Horákové tedy přečetla a v tu chvíli jsem pochopila, že to není divné, ale že to je podvod, protože paní doktorka tam popisovala některé situace, některé případy, u kterých já jsem byla přítomna, nebo u kterých vím detaily. Jako bylo přepadení divadla na Dubrovce v Moskvě, kdy paní doktorka Horáková tvrdí, že se chtěla nechat vyměnit za rukojmí. Jako byl únos ukrajinských sestřiček v Libyi, kdy paní doktorka Horáková tvrdí, že se také chtěla nechat vyměnit za rukojmí, a že vyjednávala s Kaddáfím. Je to takový Jára Cimrman v sukních. Každému soudnému člověku muselo být ihned jasné, že to je fake.
Navíc, to byl můj obor, moje oblast, a tím se mě to nesmírně dotklo. A nejvíc se mě dotklo to, že vlastně takto primitivním způsobem nás ten pan Babiš, nebo jeho tým, nebo já nevím, kdo to vlastně spáchal, chtěl použít pro své účely. Navíc, že si o nás myslí, že jsme takoví blbci. To mě na tom nejvíce urazilo, že to je tak primitivní, že nám prostě tohle chtějí podsunout a tímto ovlivňovat veřejné mínění. Mně se z toho udělalo úplně zle. Kdyby to alespoň bylo chytré! Ale ono to bylo úplně tupé! Tak to byla opravdu poslední kapka.
Vopat: Jaký je Váš názor na StB?
Procházková: (smích) Tak určitě… a že Vás to tak napadlo? Já o tom vlastně moc nevím, víte co. StB určitě… Já vím mnohem víc o KGB a o různých těchto organizacích z oblasti bývalého Sovětského svazu. Každopádně každý stát musí mít svou StB. Ale ten stát ji musí mít na obranu občanů před nebezpečím, které jim může hrozit, a ne na obranu politiků proti občanům. Jakmile se to zvrhne v tuto formu, tak je to zločinecká organizace, která nemá vůbec v žádném demokratickém státě místo.
Vopat: Jak byste vysvětlila čtenářům, že i přes svůj řekněme negativní postoj k StB, jste dlouhá léta pokračovala v práci pro noviny, jejichž majitel je důvodně podezřelý, že byl spolupracovníkem StB?
Procházková: On je nejen důvodně podezřelý podle toho výnosu slovenských soudů.
Vopat: Pardon, on se odvolal.
Procházková: To, že se odvolal… on se bude odvolávat donekonečna. Ale podle mě je to zcela jednoznačné. Ta rozhodnutí soudu ho jednoznačně usvědčují a samozřejmě, že to je jeden z jeho handicapů, kromě toho, že tedy je jaksi podezřelý z dotačních podvodů, a tak dále. On to je vlastně mysteriózní člověk, že ano.
Já vám musím říct, že když pan Babiš koupil ty noviny v roce 2013, tak jsem také zvažovala, jestli nemám odejít. Ale pan Babiš v té chvíli ještě nebyl v politice a ta kauza StB nebyla tak rozjetá. Ale postupně se pan Babiš stával významným politikem (kromě toho, že je to oligarcha) a zároveň se rozkrývaly všechny ty kauzy z jeho minulosti a toho, jak přišel k tomu bohatství a s kým vším spolupracoval.
Mě to samozřejmě nesmírně drásalo, protože vystupovat za list, který on vlastní bylo stále těžší a těžší. Ale víte co, když jste někde velmi dlouho a nechce se vám odejít, tak si stále hledáte jakási ospravedlnění a říkáte si: „No, tak jako on je hxxxl, že jo, on je prostě estébák. Ale já tady přece můžu svobodně psát, promlouvat k těm lidem.“ A hledáte si důvody, proč tam zůstat. Někdo si je hledá déle a někomu to dojde dříve. Já jsem nebyla ani zaměstnancem Lidových novin. Já jsem OSVČ. A pořád jsem měla pocit, a ten pocit byl podporován i politikou redakce, že mi do mých textů nikdo nezasahuje, a že mohu mluvit k občanům naprosto bez cenzury.
A tato korupce svobodou, což je zvláštní druh korupce, mně opravdu hodně přivřela klapky na očích. A já jsem si říkala, že nikdy nebudu mít takovou osobní a tvůrčí svobodu jako tady v Lidových novinách, a potřebovala jsem nějaký kopanec a ten prostě přišel nyní. Ani mi není líto, že jsem tam až do nynějška působila, já jsem prostě napsala spousty dobrých článků a tu možnost už asi nikdy mít nebudu. Ale zase jsem pochopila, že nemohu svým jménem krýt nebo dodávat na vážnosti něčemu, co používá tento člověk (míněno pan Babiš) jako nástroj ovlivňování veřejného mínění.
Vopat: Zkuste psát do našeho časopisu !Argument, ale tam za to neplatí.
Procházková: Ano, ale já se musím něčím živit. Nyní jsem si rozšířila živnostenský list na přepravu osob v autech do devíti osob a hodlám se na částečný úvazek věnovat řízení taxi. Takže si myslím, že hlady neumřu.
Lidové noviny jsou soukromé vlastnictví pana Babiše a s tím se nedá nic dělat
Vopat: Za tzv. televizní krize se uskutečnily masové demonstrace za nezávislost České televize, proč podle Vás lidé nedemonstrují za nezávislost českých médií po Vašem odchodu z Lidových novin?
Procházková: Myslím si, že Česká televize má zcela výsadní postavení tím, že je to veřejnoprávní sdělovací prostředek. A ten patří, jak už jaksi napovídá to slovo veřejnoprávní, veřejnosti. A tam má veřejnost právo něco požadovat. Ale v případě Lidových novin, kdyby si tam pan Babiš psal od rána do večera jenom své texty, tak vlastně nemůžeme nic moc namítat, protože on si je koupil. On si ten titul koupil. Pořád ještě platí to, že když máte peníze, tak si můžete koupit titul, papír, můžete si koupit tu značku, když budete mít hodně peněz, tak si můžete koupit Kofulu, ale myslím si, že si nemůžete koupit ty lidi a toho ducha. A to jsem si právě uvědomila. A já už nechci spolupracovat na tom duchu Lidových novin, aby si pan Babiš mohl koupit ještě toho ducha. Proto jsem odešla. Ale on si Lidové noviny koupil, jsou jeho a nemá smysl demonstrovat za svobodu Lidových novin. Protože je to soukromé vlastnictví pana Babiše, a s tím se nedá nic dělat, pouze je nečíst. Nic jiného dělat nemůžeme.
Vopat: Jaké kroky by pan šéfredaktor Léko musel podniknout, aby vrátil důvěryhodnost Lidovým novinám?
Procházková: Odejít. To je úplně jednoznačné. Já sem mu to řekla i do očí. To osudné pondělí, kdy jsem odcházela z Lidových novin, tak ještě tam byla jiskřička naděje, že se to všechno zvrátí. Já jsem měla takový požadavek: chtěla jsem, aby celé vedení vyvodilo osobní důsledky z té kauzy. To znamená, aby odešlo, a to jsem věděla, že se nestane. Ale kdyby se to náhodou stalo, ten další můj požadavek byl vypsání konkurzu na šéfredaktora Lidových novin, kde by samozřejmě zásadní hlas měla redakce, nikoliv pan Babiš, který vlastně oficiálně předal Lidové noviny svěřeneckému fondu. To by byla poslední možnost, jak se ještě pokusit rehabilitovat značku Lidových novin. Ale bylo mi jasné, že to nevyjde. Také to nevyšlo. Myslím si, že současný šéfredaktor pan Ištván Léko už nemůže udělat nic. Nic. Prostě, když jednou nabouráte, tak nabouráte, vy už nemůžete tu situaci vrátit, můžete jen dát opravit auto. Ale ono to už nikdy nebude úplně to nové auto. Takže jediné, co by pan šéfredaktor pro Lidové noviny mohl ještě udělat, by bylo, že by odešel.
Vopat: Za jakých podmínek byste byla ochotná se do Lidových novin vrátit?
Procházková: Já jsem o tom docela přemýšlela a nevím, co by se vlastně muselo. Tak samozřejmě, kdyby pan Babiš Lidové noviny prodal. Někomu, kdo by nezastával premiérskou funkci, někomu, kdo by nebyl podezřelý z dotačních podvodů a někomu kdo by nebyl usvědčen z toho, že spolupracoval s StB. To by mě velmi navnadilo, ale zase: muselo by to mít nové vedení, to vedení by muselo být důvěryhodné. Chtěla bych, aby v čele Lidových novin stála osobnost, protože jejich tradice spočívá v tom, že byly listem české inteligence, že byly liberálním, prostě pravoliberálním listem českých intelektuálů. Oni si na to stále jakoby hrají, ale to bohužel nemůže člověk, který hovoří jazykem absolventa třetí třídy základní školy. Když vlastní list českých intelektuálů, tak to prostě nesedí a to burantství z těch Lidových novin stále víc čiší. A já si myslím, že by si zasloužily nějakou výraznou osobnost té současné intelektuální elity, která by stála v jejich čele a jiného majitele. Takže za takových okolností já bych se do Lidových novin vrátila.
Vopat: Byla byste ochotná uvést nějaká jména?
Procházková: Dost jsme o tom přemýšlela a myslím si, že vlastně šéfredaktorem by mohl být někdo, kdo ani moc nezná to řemeslo. Ono se neustále argumentuje: „No, on to neumí“ a tak, ale od toho řemesla novinářského tam jsou editoři, zástupci, celý ten tým. Já bych viděla v čele Lidových novin někoho zcela jako symbolickou osobnost. Mohl by to být třeba pan Putna, který nyní z Lidových novin odešel. On by to určitě nechtěl dělat. Ale třeba i pan Jaroslav Weis, který stále do Lidových novin píše a už jednou jejich šéfredaktorem byl. Nicméně to je třeba také pro mě osobnost, kterou bych v čele Lidových novin ráda viděla. Ale je tady řada dalších lidí a mohli by to být nějací mladší kolegové, nemusí to být symbol toho počátku devadesátých let. Mohl by to být… já mám třeba takového skrytého koně, to je Josef Pazderka z Aktuálně.cz, který byl dříve zpravodajem České televize v Moskvě. Já se s ním velmi dobře znám, já si myslím, že Josef Pazderka by byl naprosto vynikající šéfredaktor Lidových novin.
Já jsem byla zkorumpovaná svobodou a další lidé jsou zkorumpovaní tím blahobytem
Vopat: Nemáte pocit, že ideály, za které jste tolik let bojovala, většinovou českou společnost nezajímají?
Procházková: Někdy ten pocit mám, ale pak si řeknu: „Ono to tak úplně není.“ Protože když někdo řekne: „10 % volí Okamuru a 30 % Babiše“, tak to vlastně není pravda, protože to jsou jenom procenta z těch, kteří volí. A je tady obrovské množství lidí, kteří nevolí. A není ten důvod jenom to, že jsou lhostejní. Možná si nemohou vybrat. A já cítím stále větší napětí ve společnosti. A myslím si, že obrovskému množství lidí není jedno, co se tady děje. A zcela jistě nekráčíme teď úplně správným směrem, to mi je naprosto jasné.
Máte pravdu, že ta určitá pasivita lidí nahrává lidem jako je pan premiér Babiš, kteří vlastně vůbec o žádnou občanskou společnost nestojí. Lidé, jako pan premiér Babiš, stojí o to, aby tady naopak žádní občané nebyli, aby se lidé dívali doma na televizi na Růžovou zahradu a dali pokoj, o nic se nestarali a k ničemu se nevyjadřovali. „Já to za vás všechno vyřeším, budete se mít dobře. Tady máte pár tisíc navíc, abyste měli na ty knedlíky a na to vepřové, ale nelezte tady do těch ekonomických věcí a do těch občansko-politických věcí, protože tím to zdržujete.“
Protože jak pan Babiš říká: „Parlament to je prostě takový… tam se kecá.“ Tak to si myslím, že tady mnoha lidem vadí. A já jenom doufám, a to je pro mě takové měřítko ještě toho, jestli tady má smysl se ještě o něco pokoušet nebo ne, čekám, až bude ohrožena Česká televize, protože cítím, že tam nyní ten útok bude směřovat, jestli opravdu lidé budou ochotni ji bránit vlastním tělem. Já, určitě ano. Pro mě je veřejnoprávní televize ten poslední pilíř svobodné žurnalistiky, a věřím tomu, že i když mnoho lidí Českou televizi kritizuje, že chápou, že jakmile se sáhne na toto médium, tak to je konec. A čekám, jestli se tady ta veřejnost ještě k něčemu vzchopí. Já myslím, že ano. Nevěřím tomu, že jsme až tak zlhostejněli, jestli to slovo vůbec existuje, stali jsme se lhostejnými. Víte, co je problém? Že se nám daří moc dobře. Nám se nyní ekonomicky daří dobře, takže mnoho lidí namísto, aby přemýšleli o tom, jestli se mohou svobodně… jestli tady jsou svobodná média a tak dále, tak jde nakupovat do Ikei. To je ono, daří se nám dobře, a to nám jaksi zavírá ty oči. Já jsem byla zkorumpovaná svobodou a další lidé jsou zkorumpovaní tím blahobytem.
Vopat: Jaké máte plány do budoucna? To už jste trošku prozradila.
Procházková: Víte co, já řeknu o těch plánech, protože pro mě to psaní… já mám třeba určitě spoustu kamarádů, kteří mně v této době drželi palce, a mnoho lidí mi napsalo: „Pokud bys měla jakékoliv problémy s prací, obrať se, pomůžeme ti.“ Musím říci, že mi mnoho lidí nabídlo pomoc z té novinářské branže. Ale já sem psavec, také jsem natáčela filmy a dělala jsem televizní reportáže, ale moje doména je psaní reportáží, analýz a různých článků z oblasti bývalého Sovětského svazu.
A ten muslimský svět je pro mě také velkou výzvou, protože můj manžel je Afghánec a žila jsem 6 let v Kábulu. Nicméně velmi se bojím se na někoho…někomu něco slíbit nebo se někam uvázat. Takže já bych úplně nejraději svobodně tvořila do různých médií a samozřejmě si tím vydělávala. Ještě si vydělávám i besedami a moderováním různých besed o Rusku, o Ukrajině, o válkách a o mediální gramotnosti ve školách. Ale to samozřejmě nestačí k tomu, abych se uživila. Teď jsem si rozšířila živnostenský list na přepravu osob v automobilech do devíti osob, a když nebudu mít dostatek finančních prostředků, tak si své příjmy doplním jako řidič taxi.
A já si myslím, že to je dobrá volba. Protože já už nechci nikdy být závislá na příjmu nějakého média, protože tak si vás nejlépe koupí. Že cítí vaši materiální potřebnost. Jenom člověk, který nemá ten materiální nedostatek, může být ve své tvorbě svobodný. Protože si pak může psát, co chce. A když se mu to nebude zdát, tak řekne, že ne. A já tu možnost říct „ne“ komukoliv chci mít, tak se chci živit. Jako tu podstatu té obživy bych viděla opravdu třeba v něčem úplně nenovinářském.
Vopat: Jaký je podle Vás stav dnešních médií?
Procházková: Já si myslím, že to není taková tragédie. Jako velký problém vidím, že pan premiér Babiš vlastní MAFRU. Ať si říká, kdo chce, co chce, že to je nějaký svěřenecký fond (…), kdyby to byl jenom oligarcha, tak mně to přijde vlastně v pořádku, protože, když má někdo peníze a koupí si MAFRU a nemá politické ambice, tak to nevadí. Protože ten čtenář ví, že to vlastní nějaký pan Babiš. Ale pokud je to člověk, který zastává zároveň funkci premiéra, tak je to špatně, protože pak jsou ta média, která vlastní, jeho hlásnou troubou, ať už to maskují sebevíc. To je zcela jasné. Asi si nás nekoupil proto, abychom se mohli svobodně rozvíjet. Jistě si nás koupil z nějakého důvodu. Je to obchodník, takže nějaký business záměr měl.
Je tady ale ještě pořád ta sféra veřejnoprávních médií, jako je Česká televize (především) a Český rozhlas, která si myslím, že výborně plní svou funkci. A třeba Český rozhlas Plus je vynikající stanice, pro kterou také pracuji, pro Českou televizi také někdy. A jen doufám, že si udrží tu svoji svobodnou pozici, kterou mají, a myslím si, že další frontální útok bude směřovat na Českou televizi. Být občanem a divákem byla bych velmi ostražitá, co se v ČT a v Radě České televize bude dít.
A pak jsou tady média, která někomu patří, jako jsou média, která patří do mediálního domu pana Bakaly. Tam je to myslím v pořádku. Každý víme, že je to pana Bakaly. Asi nebudeme očekávat, že nám budou rozkrývat jeho činnost. Ale jsou to média velmi kvalitní a velmi dobrá a nikdo neskrývá, že je pan Bakala vlastní. Takže s tím já jsem spokojená. A pak jsou tady různá další média jako je Seznam a tak dále.
Já si myslím, že to nejdůležitější je, aby čtenář vždycky věděl, kdo za tím médiem stojí. A v tom vidím velké pochybení třeba Parlamentních listů, kde není úplně pro běžného čtenáře jasné, kdo k němu promlouvá. Ještě se to jmenuje Parlamentní listy, takže to budí dojem, že je to něco státotvorného. Takže takováto média já pokládám za velmi, velmi narušující ta pravidla. A myslím si, že u nás ta pravidla ještě nejsou úplně stanovena zákonem a doufám, že se tedy tomu někdo bude věnovat, protože, jak víme, média mohou nejen ovlivnit volby, ale i rozpoutat válku.
Vopat: Já teď odbočím od svých připravených otázek, Vy jste tady několikrát řekněme adorovala nebo vyzvedávala úlohu České televize a Českého rozhlasu jakožto nezávislého média, ale nezdá se Vám, že tomu tak trošičku není, protože například v minulých letech několikrát KSČM podala stížnost (nejsem si jistý, že to byla přímo KSČM, ale myslím, že to od nich vyšlo) k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, že ačkoliv byli druhou nejsilnější politickou stranou, tak do sledovaného pořadu Václava Moravce se prakticky nedostali (pozn.: rozhovor byl přerušen telefonním hovorem).
Procházková: Myslím si, že na Českou televizi zvlášť, je vyvíjen velký tlak, a že je to jasné, že každý redaktor, každý moderátor má jaké sympatie, ale oni jsou pod obrovskou kontrolou všech těch politických stran a snaží se neustále vyvažovat. A mně se zdá, že dávají prostor všem, tak jak mají. Určitě, kdyby se to měřilo na milimetry, tak tam nějakou odchylku najdeme, ale myslím si, že se opravdu snaží, aby ten výsledek voleb byl vlastně v té televizi znát prostřednictvím těch lidí, které si tam zvou, až mě to, musím vám říct, někdy štve, že tam neustále vidím třeba pana Okamuru. Ale oni mi na to říkají: „Ne, pan Okamura tady dostal tolik a tolik procent hlasů, mi ho musíme zvát neboť…“
Já si myslím, že Česká televize, i když dělá určitě spoustu chyb tak, je pro mě určitým pilířem objektivní žurnalistiky, vyvažování, že tam opravdu vidíte názory celého spektra. Možná se jim někdy něco nepovede, ale na druhou stranu úlohou novináře (i té veřejnoprávní televize) je především šlapat politikům na paty, ať jsou, kdo jsou. Kontrolovat je a kritizovat, a ne je chválit a adorovat. Od toho jsem politik, že něco musím vydržet, a to je úloha České televize. A já si myslím, že třeba takový Marek Wollner se velmi usilovně a s velmi dobrým výsledkem snaží rozkrývat nejrůznější kauzy, ať se týkají, koho týkají.
Vopat: Existují podle Vás nějaká nezávislá česká a ruská média?
Procházková: Myslím, že ano. V Rusku skutečně existuje řada médií, která sleduji, a která jsou nezávislá. Ono je to vlastně složité slovo (…). Sleduji velmi BBC, které má i ruské vysílání. Má tam ruskou sekci a pro mě je BBC velkým a dost zásadním vodítkem v té pravdivosti. Já nechci říci, že by BBC nemělo s někým nějaké sympatie, ale to je tak tradiční, a tak důležité médium, že ono si nemůže dovolit lhát, i kdyby chtělo, protože ví, že reputace je něco, co si po desetiletí ten novinář a to médium musí vypracovat a ztratíte to v jedné minutě.
Vopat: BBC není ruské…
Procházková: Ano, není to ruské médium, ale pro mě je určitě vodítkem. Nicméně v Rusku je třeba Novaja gazeta a Echo Moskvy, které sice patří Gazpromu, ale stále si udrželo, řekla bych, velký díl své nezávislosti. Novaja Gazeta patří fondu Gorbačova a jsou to výborné noviny, kde se rozkrývají kauzy, které jsou určitě nepříjemné současnému ruskému establishmentu. Je tam řada takových regionálních mediálních projektů, kde, když umíte rusky a trošku se v tom hrabete, tak zjistíte, že třeba támhle někde v Novosibirsku existuje skupina novinářů, kteří si vydávají nějaký web, který jde po těch gubernátorech a po těch místních politických elitách. Takže ano, ale musíte se v tom vyznat trošku a musíte hledat. Jinak samozřejmě kdyby člověk sázel na ruskou státní televizi, no tak asi to by nešlo. To je něco strašného a šíleného, nenávistného, plné lží a polopravd, ono největší lež… (rozhovor přerušen)…a v Čechách to samé. Já si myslím, že tady jsou nezávislá média. Pouze vždycky musíte vědět, komu to dané médium patří.
Pokud za sebe nechám platit pana Babiše nebo pana Bakalu, tak nemohu očekávat, že dostanu zcela nezávislé informace
Vopat: Můžete jmenovat nějaká média, která považujete…
Procházková: Je pro mě velmi obtížné jmenovat Bakalova média, protože to samozřejmě nejsou nezávislá média. Já mám třeba ráda Respekt, samozřejmě vím, že to patří panu Bakalovi, ale Respekt je podle mě jeden z nejlepších komentátorských týdeníků, který tady existuje, a jsem skutečně fanoušek České televize. Myslím si, že veřejnoprávní média plní svoji roli veřejné služby. A myslím si, že tady vzniká jedno velmi nezávislé médium, a to je Deník N, protože v České republice si lidé stále ještě neuvědomují, že pokud chci absolutně nezávislé médium a nezávislé informace tak za ně musím platit (pozn. redakce: Petra Procházková v tomto novém projektu Deník N začala působit.) Pokud za sebe nechám platit pana Babiše nebo pana Bakalu, tak nemohu očekávat, že dostanu zcela nezávislé informace. Takže ano, mohu číst Babišova média, s tím, že stojí pár korun a pan Babiš je samozřejmě ovlivňuje, anebo si připlatím, koupím si něco, co tady vzniká na trhu jako ten Nový deník, co bude o něco dražší, ale zároveň to bude nezávislé na jakémkoliv politickém oligarchovi, který to bude dotovat. A pak tedy si platím tu nezávislou informaci, prostě všechno něco stojí i ta nezávislá i ta svobodná informace. To i svoboda stojí pár korun.
Vopat: Co byste ráda řekla našim čtenářům na závěr?
Procházková: Přesně toto, já bych chtěla říci čtenářům na závěr to, že určitě mohou kritizovat Lidové noviny a Babiše za to, že prosazuje Babišovy názory a Babišovu politiku, že určitě mohou kritizovat Bakalova média, že prosazují nebo že zamlčují… nic moc neprosazují, ale že zamlčují něco, co se Bakalovi nehodí, ale jak jsem řekla, pokud chcete mít objektivní informace a ty člověk potřebuje proto, aby se mohl správně rozhodnout, ne, aby se nechal ovlivnit, ale aby se mohl správně rozhodnout. Pokud se chci nějak čelem postavit třeba k migrační krizi a k uprchlíkům, tak přece musíme mít objektivní informace o tom, jak ta situace vypadá. Tak pokud je chci mít, tak si je musím zaplatit, protože i ty novináři musí z něčeho žít a zadarmo to nikdy není, vždycky to platí někdo za vás. Tak si zjistěte, kdo to za vás platí.
Vopat: Děkuji za rozhovor.