Ruský seriál Vrána se ponuře vrací do divokých 90.let

RECENZE: Veronika Sušová-Salminen recenzuje ruské psychologické kriminální drama Vrána o vyšetřování vražd sahajících do traumatických 90. let.

Ruské psychologické kriminální drama Vrána (Ворона, 2018, NTV, 12 dílů) je moderně pojatou sondáží do současného Ruska na pozadí vyšetřování případu z 90. let. Na první pohled si scénáristé Olga Angelovová a Jevgenij Sosnickij vybrali základní prvky úspěšného kriminálního dramatu současnosti: série tajemných vražd, žensko-mužská dynamika intenzivního vztahu dvou detektivů, traumata minulosti a umírněná, ale přesto dobře patrná, sociální kritika.

Složitý příběh je zasazen do poněkud ponuře stylizovaného Petrohradu a severozápadní ruské „glubinky“ (periférie) městečka Kondopoga v ruské Karélii. Vizuálně seriál pracuje se syrovostí místní severské přírody a klimatu. Ošuntělý, často ještě sovětský, erár policejní reality dnešního Ruska a realita ruských periférií spolu s celkovou stylizací seriálu dotváří ponurou atmosféru příběhu.

Vyšetřovatelka Anna Voroncova (Jelizaveta Bojarskaja) dělá práci, která ji baví a ve které je dobrá. Jenže to nestačí vzhledem k otevřenému sexismu v branži, kterou seriál líčí dost tvrdě, včetně ukázky řady jazykových invektiv, předsudků a ochranitelských tendencí mužské většiny detektivů a uniformovaných šéfů. Její napřed nedobrovolný kolega, archetyp tvrďáka, Sergej Kabanov (Anatolij Bělyj) vstoupí na scénu v roli sexistického troglodyta s notnou dávkou policejní arogance a přezíravosti. Jenže podivný případ sériových vražd, který společně vyšetřují, oba detektivy sbližuje. Nepřekvapivě jim oběma časově a emotivně náročná práce negativně ovlivňuje soukromý život. V případě Anny je to ještě umocněno špatným vztahem s umělecky zaměřenou matkou, která dceři vyčítá výběr povolání, a náhlým úmrtím milovaného otce. Sergej „řeší“ problémy doma zálety v práci, zatímco Annu podvádí její přítel, zdánlivě ideální advokát. S tím, jak vyšetřování proniká hlouběji do krutých detailů osudu devíti mladých dívek, Anně se hroutí soukromý život. A práce je nakonec jediná věc, která „dává smysl“ a nabízí kompenzaci. Přičemž je to kompenzace mučivá, nejistá, a především vzhledem k okolnostem frustrující, takže Annin pád na dno je jenom otázkou času.

Komplikovaný případ sahá do traumatických 90. let, na jejichž základech, jak seriál naznačuje, do značné míry dnešní Rusko stojí. Umírají lidé z jednoho okruhu známých, většinou úspěšných a bohatých petrohradských umělců a byznysmenů. Vyšetřování ukáže, že je spojuje městečko Kondopoga v karelské glubince a spolu s ním i další série brutálních vražd a znásilnění mladých dívek, které se nikdy nepodařilo vyšetřit. Vyšetřování postupně rozkrývá spiknutí, obchod s prostitucí a s násilnou pornografii a vydírání jako pavučinu vztahů směřujících do současnosti. Oba detektivové, a Anna zvláště, se tak dostávají pod tlak „systému“, ve kterém na prvním místě rozhodují peníze, vliv a známosti, aby zjistili, že předání viníka soudu je nejspíš nad jejich síly a možnosti. Sergej si to uvědomuje o dost lépe než Anna, čímž nakonec celý příběh kulminuje.

Známá ruská herečka Jelisabeta Bojarskaja se ujala role křehké, ale vytrvalé, policistky přesvědčivě, s citem pro nuance, i jejímu kolegovi Anatoliji Bělému role sedí. Také proto, že mají co hrát. Obě postavy nemají lehkost amerických typů žensko-mužských policejních partnerů. Jejich sbližovaní je nesmělé, dokonce odtažité, a nepracuje s prvoplánovým očekáváním „kdy už konečně“. Scénáristům se povedlo jejich vztah dobře zakomponovat do širšího příběhu, kam by se „odlehčující romantika“ vůbec nehodila. Postava Anny  dramatizuje otázku kariéry mladé ženy v tvrdě mužském prostředí, frustraci z neustálého (marného) dvojího boje za uznání – ve vlastní rodině a mezi mužskými kolegy a šéfy s jejich otevřeným sexismem a s ruským úředním šimlem návdavkem. Snaha být lepší než muži vede u Anny k umanutosti, odtažitosti a přehnané vážnosti. Sergej ten problém nemá, prací proplouvá s rutinérskou jistotou a suverenitou, přesto (právě proto) ho Anna místy odzbrojuje a místy přivádí k šílenství. I když se scénáristé nevyhnuli klišé mužské racionality a ženské emotivity, nadávkovali obojí se značnou dávkou ambivalence. Povedlo se jim ale vyhnout se jinak populárnímu a dost umělému heroizovaní policejní práce, kterou oplývá značná část současné ruské produkce.

Ani 90. léta nemají tak úplně očekávanou roli, i když seriál je nepochybně vidí jako zdroj společenského traumatu. To je ale zosobněno v osudech devíti zavražděných mladých dívek, jejichž smrt nebyla ničím jiným než jistým druhem zboží v kontextu „budování“ kapitalismu v Rusku. Bezpráví divokých 90. let se nicméně přelévá do současnosti jako jejich živá ozvěna. To když se dosažení spravedlnosti, řečeno slovy Sergeje, stává otázkou „sebevraždy“. Anna je ochotna jít až na doraz, Sergej jí v tom ochranitelsky zabrání zradou její důvěry. Otevřený konec naznačuje, že se můžeme těšit na pokračování seriálu.

Vrána je „primetimové“ kriminální psychologické drama, které dobře reprezentuje kvalitní televizní detektivku dnešního Ruska, které si v ničem nezadá se současnou západní tvorbou, i když si ponechalo určitou těžkopádnost ruské televizní narace. Škoda, že na její zhlédnutí musíte zatím umět slušně rusky.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.