Jan Zeman shrnul hlavní příčiny krachu a hlavní podmínky pro potenciální úspěch právě proběhlé katovické světové konferenci o klimatu.
Potká planeta Země na své pouti vesmírem planetu X. Planeta X se jí ptá: „Co se ti stalo, že jsi tak smutná?“ Planeta Země odpoví: „Ale, sužují mě lidé!“ Planeta X jí řekne: „To nic, to už jsem také zažila. To rychle přejde…“
„Příští světová konference o klimatických změnách se bude konat v Tokiu a pít se bude šampaňské!“ usnesla se podle karikaturisty před 25 let stejnojmenná konference. Usnesení konference bylo jistě košatější, ale svým obsahem odpovídalo oné karikatuře. Nejsmutnější je, že pro právě skončenou 24. světovou konferenci o klimatických změnách v polských Katovicích (dál Konference) stačí jen změnit jméno města a nápoje, byl-li dohodnut.
O přípravě Konference mnoho nevím
Do přípravy žádné ze světových konferencí o klimatických změnách jsem zapojen nebyl. Mohu čerpat jen z dostupné literatury a z diskusí na některých ekologických fórech s těmi, kdo byli zapojeni do příprav jednotlivých konferencí. Na semináři o klimatických změnách Společnosti pro trvale udržitelný život dne 4. prosince 2018 vládl těžký pesimismus. Nešlo zdaleka jen o nechvalné oznámení prezidenta druhého největšího emitenta skleníkových plynů (GHG) – oxidu uhličitého CO2, metanu CH4, oxidu dusného N2O, freónů a některých dalších – Donalda Trumpa o odstoupení od závazků Pařížské konference o ochraně klimatu v prosinci 2015.
Před třemi roky se dohodlo v Paříži, že lidstvo nesmí připustit překročení růstu průměrné teploty na povrchu Země o 2oC a udělat maximum pro to, aby růst průměrné teploty co nejvíc stlačilo k 1,5oC. Z tohoto zvýšení již od počátku industrializace lidstvo připustilo zvýšení průměrné teploty povrchu Země asi o 1oC. Závazek je tudíž velice náročný tím spíš, že pařížská konference se neshodla na žádném opatření k zabezpečení dohodnutého závazku. Jestliže v letech 2014-16 podle meteorologů a klimatologů stagnovaly průměrné emise a koncentrace skleníkových plynů v ovzduší Země a průměrná teplota povrchu Země nerostla, za rok 2017 i 2018 je vykazován další citelný nárůst emisí i koncentrací skleníkových plynů v ovzduší Země a další citelný růst průměrné teploty na povrchu Země. Dosažení tohoto cíle vyžaduje radikální dalekosáhlé změny ve všech oblastech lidské činnosti, ke kterým se ale zjevně žádný stát světa nechystá. Uplynulé tři roky byly z hlediska ochrany klimatu promarněny a navzdory prudkému růstu přírodních katastrof způsobených rozvalem klimatu hrozí prolongace neúnosného trendu. Nic podstatného se proti sílícím klimatickým změnám nedělat.
„Aby se podařilo omezit oteplování na 1,5 stupně, musely by se podle zprávy do roku 2030 snížit emise CO2 způsobené člověkem o 45 %. Do roku 2050 by pak bylo nutné dosáhnout v čistém nulových emisí: Množství CO2 vypuštěného do ovzduší člověkem by tedy nesmělo převyšovat množství, které z atmosféry sám odčerpá, nebo které z ní zmizí přírodními procesy. Docílit by toho bylo možné jen odstraněním stovek miliard tun CO2 z atmosféry např. pomocí opětovného zalesňování,“ viz Krásné babí léto? Máme 12 let na to, abychom se vyhnuli klimatické katastrofě, varují odborníci.
Ano, loď lidské civilizace se potápí, ale na její palubě se tančí. Na místo vzetí rozumu do hrsti se mnozí politici věnují různým perverzním aktivitám, někdy i orgiím. Jistě, vyjednat něco na domácím, natož na světovém fóru, je těžké a často nestačí sebelepší diplomacie. Naprostý pesimismus panelistů, zasvěcených do přípravy Konference, mě nepřekvapil. Tedy, co si jednotliví panelisté mysleli, nevím. Mohu však vzít v úvahu faktory, které úspěch Konference vylučují. Které to jsou?
Zabezpečení mírové existence lidstva
První podmínkou úspěchu Konference je zabezpečení mírové existence lidstva. V situaci, kdy USA, Velká Británie, Francie a jejich poskoci z válečného paktu NATO vedou řadu lokálních válek a přivedly svět na pokraj světové jaderné války, je pro ohrožené, na západních mocnostech nezávislé státy (Rusko, Čína, Indie, Pákistán, KLDR a další) na prvním místě dostatečná obrana. Nezávislé státy jistě udělají vše proto, aby případný útok západních velmocí opětovaly stejně drtivým protiúderem. Že po té lidstvo zahyne vypařením v místech jaderných zásahů, pomřením ve vysokých koncentracích radioaktivity, v následné jaderné zimě ad., není snad třeba vysvětlovat. Zajištění dostatečné obrany je pro ně jistě důležitější, než ochrana klimatu tím spíš, že obávané USA dávají tolik potřebné ochraně světového klimatu bez okolků košem.
Pokud ale vládní i nevládní ekologové, resp. ochránci klimatu, ve své výrazné většině nemají problém s imperialistickou politikou válek vedených západními mocnostmi za ovládnutí světa a svobodné drancování přírodních zdrojů nezávislých států západními nadnárodními společnostmi a nejsou součástí mírového hnutí, pak by se neměli divit, že Konference končí prakticky bez výsledku, stejně jako ty předchozí. Minimálním požadavkem je prosazovat rozpuštění válečnického paktu NATO. Blábolení o ruské či čínské hrozbě při politice jejich obkličování vojenskými základnami USA je ubohé, stejně jako snahy o vývoz našich hodnot či spíš pahodnot. Málokdo o ně ve světě stojí.
Konec ožebračování rozvojových zemí
Druhou podmínkou úspěchu Konference je zastavení ožebračování rozvojových států státy vyspělými. Předáci francouzského protestního hnutí Žlutých vest to chápou a žádají, aby Francie zastavila politiku odírání někdejších francouzských kolonií, vládní i nevládní ekologové ve své výrazné většině nikoliv. Pokračující odírání rozvojových států státy vyspělými v nich vylučuje efektivní, natož udržitelný rozvoj. Zásadně paralyzuje i snahu o překonání masové bídy. Masová bída vede v mnoha rozvojových zemích k vysoké úmrtnosti, ta si vynucuje vysokou porodnost a ta zpětně spolehlivě drtí případné úsilí o udržitelnost. Výsledkem imperialistických válek i neokoloniálního odírání rozvojových států jsou i značné migrační proudy, které ničí státy Evropské unie (EU), které samy sebe pasovaly na vůdce úsilí o udržitelný rozvoj na Zemi a za odvrácení klimatické katastrofy Země.
Jak je známo, recepty typu šetřit na beztak podvyživeném školství, zdravotnictví, sociální péči, je-li jaká, kultuře atd. je specialitou expertů Mezinárodního měnového fondu (MMF). Uplatňují ji zvláště v chudých rozvojových státech s katastrofálními dopady na tyto státy. Jak ukazuje řecká tragédie, MMF, Evropská komise a Evropská centrální banka při záchraně hrubě chybných půjček německých a francouzských bank tehdy rozmařilým řeckým vládám se následně neštítila nutit řeckou vládu brutálně šetřit, řecké obyvatelstvo ožebračovat a Řecko brutálně ruinovat, podobně jako vyspělé kapitalistické státy ožebračují a ničí své četné bývalé kolonie a polokolonie.
Je ironií osudu, že v době konání katovické konference probíhají rozsáhlé demonstrace proti záměru prezidenta Francie Emanuela Macrona zvýšit spotřební daň na pohonné hmoty a tím snížit rozsah ekologicky a klimaticky nejzávadnější silniční dopravy ve Francii. Protože prezident Macron chudým bere a bohatým dává a obzvlášť ruinuje ekonomicky beztak slabé francouzské regiony (oficiálně léčí vážně nemocnou francouzskou ekonomiku), je rebelie hnutí Žlutých vest pochopitelná. Ukazuje, že ochrana klimatu a prosazování udržitelného rozvoje jsou zjevně neslučitelné s neoliberální ekonomickou politikou, uplatňovanou více či méně důrazně ve vyspělých kapitalistických státech, včetně ČR. Návrat k sociálně a ekologicky regulovanému tržnímu hospodářství je prvním předpokladem úsilí o ochranu klimatu, ale nejen ve Francii nehrozí prý ani náhodou.
„Jednání konference je v kritické fázi,“ oznamuje 14. prosince 2018 v 0,25 internetový Ekolist. Chudé rozvojové státy se dožadují kompenzací za opatření k ochraně klimatu na vyspělých kapitalistických státech. Osm tichomořských států a Malevidy v Indickém oceánu leží na korálových ostrovech a prakticky celé přestanou být obyvatelné v důsledku stoupající hladiny moře. Bude to znamenat přijmout jejich občany, kteří se ne vlastní vinou stanou ekologickými uprchlíky. Nebude jich mnoho. Ke klimatické katastrofě sice prakticky nepřispěli, ale budou její jednoznačnou obětí. Horší to bude s obyvatelstvem plochých pobřežních regionů, které čítá stovky miliónů a je ohroženo podobně. Rozvojové státy ve svém vyjednávání v Katovicích vykazují velký paradox. Žádají o jistou finanční pomoc vyspělé státy, které je v řádově větším rozsahu nemilosrdně odírají. Nebylo by mnohem efektivnější zastavit tuto ničemnou praxi „sdírání z kůže“ většiny rozvojových států?
Skoncování s konzumní spotřebou
Třetí podmínkou je skoncování na jedné straně s obrovskou hmotnou spotřebou bohatých států a bohatých občanů v chudých státech na jedné straně a s otřesnou bídou významné části obyvatel chudých rozvojových států i nejnižších vrstev občanů ve státech bohatých. To není možné bez skoncování s politikou ekonomického liberalismu, orientující se na zajištění superzisků superboháčů a ožebračování drtivé většiny ostatních. Neoliberální ekonomická politika ničí předpoklady přežití budoucích generací. Likviduje i střední třídu, základní oporu demokratické formy vlády. Teze někdejší britské premiérky Margaret Thatcherové: „Není jiné cesty!“ je vrcholně demagogická a chybná. Nic na tom nemění, že tato železná dáma v první řadě ruinovala samotnou Velkou Británii, kterou vedla.
Nutná je silná sociální politika, progresivní zdanění vysokých příjmů a majetků. Nutná je bezplatná školní docházka ve veřejných školách a bezplatná zdravotní péče na základě povinného zdravotního pojištění. Podobně je nutný systém základního sociálního zabezpečení při povinném placení sociálního pojištění a mnohé další.
Spojení ekonomického liberalismu s úsilím o ochranu životního prostředí a udržitelný rozvoj vede k drsným experimentům ožebračujícím společnost, viz enormní podpora obnovitelným zdrojům energie z dílny předsedy Strany zelených a ministra životního prostředí Martina Bursíka v letech 2007-09, vedoucí k nechvalnému převážně fotovoltaickému tunelu v úhrnné výši 400-1000 mld. Kč, alespoň podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu ČR. Nejhorší na něm je, že ani tak nepodporuje využívání obnovitelných zdrojů energie, ale především superzisky tzv. solárních baronů. Výsledkem je těžká kompromitace podpory obnovitelným zdrojům energie i celé politiky ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje v ČR.
Ochrana životního prostředí v ČR se z experimentů ministra Martina Bursíka nevzpamatovala dodnes. O moc lépe nevychází ani energetická politika EU: její směrnice o trhu s elektřinou, o podpoře obnovitelných zdrojů energie, o obchodu s povolenkami na emise CO2, hlavního skleníkového plynu, z velkých zdrojů, o liberalizaci železniční dopravy, o bezplatném přenosu zahraniční elektřiny (že by tržní ekonomika?) spolehlivě paralyzují rozvoj energetiky v EU. Dlouhodobým důsledkem uplatňování takové politiky je v mnoha státech EU rostoucí energetická krize (plně se týká i ČR), zvláště když nejsou mobilizovány síly k výrazným absolutním úsporám paliv a energie. Tyto energetické směrnice přispěly mimo jiné k brexitu.
Radikální ekologové – energetici s nimi nemají problém, protože zásadně podvazují rozvoj jaderné energetiky, což je jejich základní cíl, bez ohledu na zhoubné dopady spalování fosilních paliv na klima. Jaderná elektrárna má ve svém reprodukčním cyklu v úhrnu asi jen 10 % emisí CO2 proti elektrárně na fosilní paliva o stejném výkonu. K excesům českých ekologů – energetiků patří i militantní válka proti spalovnám odpadu (z hlediska emisí ochrany klimatu, resp. emisí GHG, je ale spalovna komunálních odpadů v Praze Malešicích o 1-2 řády šetrnější než jejich likvidace skládkováním v Praze Ďáblicích). Dále hrubě podceňují ekologicky šetrné centralizované vytápění. Chtějí zásadně vytápění decentralizované, malé je prý krásné, ač i malá plynová kotelna má začátek na ložisku zemního plynu kdesi na Sibiři v Ťumeni apod. Závažné je, že ignorují tzv. Jevonsův efekt či paradox, tj. energie, která se na jednom místě ušetří, se následně jinde spotřebuje navíc, resp. vyplýtvá. Tento paradox nebyl sice nikdy podrobně analyzován na základě datové základny, ale znalý společenské řídící praxe a statistiky vývoje energetiky s ním nemá problém.
Zrušení dohod o osvobození veřejné dopravy od DPH
Čtvrtou podmínkou úspěchu Konference je zrušení mezinárodních mnohostranných smluv charakteru zvykového práva o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty, včetně paliv a energie jí spotřebovaných a vodní a letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. Tyto dohody, významně snižující cenu dopravy a tím i zvyšující přepravní náročnost rozvoje a úpadek četných nedostatečně konkurenceschopných regionů, jsou ale světovým společenstvím chráněny jak posvátné krávy v Indii se zdůvodněním, že je to podpora zahraničního obchodu a cestovního ruchu. Velice divné je, že to ekologům nevadí. K vážným chybám všech světových klimatických konferencí je, že zástupci žádného státu nenavrhli zrušení těchto reálně perverzních dohod, citelně deformující dopravní trh.
Jen pro ilustraci, v ekonomických podmínkách ČR to před deseti lety činilo asi 44 mld. Kč za rok, z toho 13 mld. Kč byla přímá daňová podpora spotřeby energie, vesměs vyrobené z fosilních paliv, zpravidla z ekologicky nejšpinavější a nejkrvavější ropy. Čeští ekologové s oblibou nadávají na stovky miliard amerických dolarů, vynakládaných každý rok ve světě na dotační podporu spotřeby fosilních paliv, byť se ČR týkají jen minimálně. Obrovské daňové úlevy na spotřebu paliv a energie jim kupodivu nevadí.
V dopravě se setkáváme s množstvím dalším absurdit: ač efektivní a udržitelný rozvoj dopravy včetně jeho dopadu na klimatické změny může být ve vnitrozemských státech založen jen na přednostním rozvoji šetrné a energeticky úsporné železniční dopravy, v praxi se děje přesný opak: přednostně je za vydatného přispívání dopravních politik států i nadstátních uskupení rozvíjena nešetrná a energeticky náročná silniční doprava, jejíž náročnost na ropná paliva stojí v pozadí většiny válek, vedených ve světě po roce 1900. Je špatné, když stát přímo i nepřímo nemálo dotuje emisně šetrnější silniční vozidla a nepřímo tak dusí mnohem šetrnější železniční dopravu. Daňové úlevy u poplatků za užívání silnic a dálnic v ČR nejsou jen problémem ČR, podobně dotační podpora nákupu emisně šetrných vozidel. Absurditou v ČR je, že stát, resp. EU nejenže toleruje nemalé ježdění motorové trakce na železnici po elektrifikovaných tratích (elektrická trakce na železnici je podstatně šetrnější než trakce motorová, mimo jiné na celkové emise GHG), ale i dotačně podporuje nákup motorových drážních vozidel pro elektrizované železniční tratě. Tyto a četné další zlořády ochráncům životního prostředí příliš nevadí, čest výjimkám. Kupodivu jim ani moc nevadí, že statistika četná negativa dopravy na životní prostředí neuvádí a některé indikátory dopravy vykazuje zjevně scestně.
Tristní skutečností zůstává, že Světová banka vnucuje rozvojovým státům přednostní rozvoj silniční dopravy, v zájmu mocné automobilové lobby. Světová banka svou politikou podpory přednostního rozvoje silniční dopravy blokuje prosazování reálné udržitelnosti rozvoje.
Zdanění emisí GHG
Pátou podmínkou úspěchu Konference je nahrazení neefektivní a kontraproduktivní ochrany klimatu prostřednictvím obchodu s povolenkami na emise CO2 z velkých zdrojů mnohem efektivnějším zdaněním emisí GHG přímo úměrně tzv. ekvivalentu emisí oxidu uhličitého (CO2ekv.). Někdejší ministr životního prostředí Martin Bursík před deseti lety na tiskové konferenci na otázku, proč uplatňují neefektivní obchod s emisními povolenkami na místo daně za emise CO2ekv. odpověděl, že nic jiného se nepodařilo v EU vyjednat. Smutné.
Halo noviny 15. prosince 2018 uvádí, že se delegáti Konference nejsou s to dohodnout na pravidlech obchodu s povolenkami na emise CO2 z velkých zdrojů. Prostě, delegáti zásadní problém rozvratu klimatu řeší zjevně neúčinnými nástroji, byť na něm Česká republika bezprostředně vydělá. Jednají ale zřejmě v rámci zmocnění, které jim daly příslušné vlády.
Emise GHG, způsobující zhoubné oteplování, by se měly řešit realisticky. Tzv. kyotská metodika měření emisí GHG má mimo jiné dva velké chlívky: v jednom jsou emise GHG vzniklé spalováním fosilních paliv, v druhém emise GHG vzniklé při těžbě, zpracování a dopravě fosilních paliv. Navenek jde o drobnost. V praxi ale přináší velké problémy. Na webech nejedné nevládní ekologické organizace se můžeme dočíst, že nahrazování vytápění uhlím vytápěním zemním plynem snižuje emise GHG a chrání klima. Není tomu tak, nahrazování vytápění uhlím vytápěním zemním plynem klimatický rozvrat prohlubujeme. A to přesto, že emise tuhých znečišťujících látek, oxidu siřičitého a dalších toxických škodlivin se vlivem plynofikace významně snižují, u prvních dvou jmenovaných škodlivin takřka na nulu. Takové „drobnosti“ ale Konference neřešila.
Pokud Čína v rámci boje s vražedným smogem převážně londýnského typu plynofikuje vytápění v Pekingu a v dalších smogem postižených městech, postupuje správně. Přínos tohoto opatření pro snížení emisí GHG je ale záporný. Jistě i proto jí rychle rostou emise CO2.
Delegáti Konference jsou prý zaskočeni, že velcí vývozci fosilních paliv jako je Rusko, Saúdská Arábie, Kuvajt se cítí být takto hrubě diskriminováni. Mají nebo nemají velcí vývozci fosilních paliv pravdu? Do značné míry mají. Mám za to, že za spotřebiteli fosilních paliv by měla jít i adekvátní část emisí GHG vzniklých při jejich těžbě, dopravě a zpracování. Jistě by vznikl silný tlak na zásadní snížení obrovských úniků zemního plynu, jehož hlavní složkou je silný skleníkový plyn metan. Tyto úniky provázejí těžbu ropy a zemního plynu a činí je z hlediska emisí GHG v úhrnu podstatně nebezpečnější, než z hlediska emisí toxických škodlivin nejšpinavější uhlí.
Pak je tu ještě otázka zespolečenštění odvětví technické infrastruktury. Odvětví technické infrastruktury mají dnes vesměs velmi silně společenský charakter. Jsou jednou ze základních podmínek efektivního rozvoje jednotlivých států. Protože soukromí vlastníci se zpravidla věnují vytloukání zisku cestou zanedbávání řádné péče o ně, měly by být ve veřejném vlastnictví státu, regionu, obcí. Ne vždy a všude tomu tak je.
Křiklavých případů je řada, idiotskou privatizací britských železničních kolejí počínaje s následky vícero velkých tragických nehod v důsledku hrubě zanedbané péče o koleje. Soukromé financování výstavby dopravní infrastruktury, resp. liniových staveb, podle metody PPP bývá pro daňového poplatníka nejdražší. Posledním velkým případem podivné soukromé péče o dopravní infrastrukturu je pád dálničního mostu v italském Janově, spojený s desítkami obětí na lidských životech. Dálnici spravovala soukromá firma. Za svou péči brala v Itálii zdaleka nejvyšší částky od italského státu, ale most neudržovala, až za plného provozu spadl.
Je tristní, když černá trojka MMF, EK a ECB v rámci „léčení“ brutálním vydíráním donutili Řecko privatizovat svou technickou infrastrukturu do zahraničí, navíc za žebrácké ceny. Je tristní, když pravicové strany prosazují privatizaci odvětví technické infrastruktury, nejen v ČR. Likvidují tak i ty malé prvky udržitelnosti, které v těch či oněch státech ještě jsou.
Závěr Konference
Jsou jistě i další příčiny aktuálního krachu 24. světové konference o ochraně klimatu, jednání o snížení zhoubných antropogenních emisí GHG, jež se uskutečnila od 2. do 15. prosince 2018 v polských Katovicích. Tedy, Konference skončila, jednotlivé delegace podepsaly blíže nespecifikovanou dohodu, tzv. cestovní mapu. O jejím obsahu nebylo nic zveřejněno. Protože se o podstatných problémech redukce emisí GHG prakticky nejednalo, dovolím si i bez znalosti konkrétní uzavřené dohody konstatovat, že i 24. světová konference o klimatických změnách v Katovicích skončila fiaskem, jak naznačuje ředitelka společnosti Greenpeace International Jennifer Morganová či bývalý prezident ostrovního státu Maledivy Muhammad Našíd. „Nedosáhli jsme ničeho,” řekl. Jinak řečeno, také Malevidy půjdou pod vodu. Ani dlouhá série klimatických katastrof v letošním roce 2018 nehnula se světovou politickou reprezentací k podniknutí rozhodných kroků k zastavení sílící klimatické katastrofy. Těch zklamaných reakcí je mnohem víc a nic na nich nezmění i vychloubání náměstka ministra ochrany životního prostředí Polska Michala Kurtyka, který konferenci v Katovicích předsedal. „Mise je splněna! Katovický klimatický balíček byl přijat. Tím jste společně udělali 1000 krůčků kupředu. Můžete být hrdi.” Inu, na své Potěmkinovské vesnice byla svého času hrdá i ruská carevna Kateřina II.