Nový projekt posílil pocit pospolitosti i sociální služby v problémové čtvrti Londýna. Jaký je jeho recept na úspěch?
Může se tento místní experiment stát počátkem národní transformace, ptá se v Guardianu komentátor George Monbiot.
Pokud někde existuje naděje na lepší život, pak je to v Barkingu a Dagenhamu, londýnských čtvrtích plných nezaměstnanosti, bezdomovectví, těhotenství mladistvých, domácího násilí a předčasných úmrtí, donedávna baštách Britské národní strany (BNP), čtvrtích, jejichž zastupitelé dnes znovu berou vážně odpovědnost za kvalitu života svých obyvatel.
Od druhé světové války místní komunity usilovaly o zlepšení života obyvatel, v prvních třiceti letech velmi efektivně – vznikaly veřejné služby, veřejné bydlení, sociální bezpečnostní sítě.
Nechtěným důsledkem ale bylo otupění našeho smyslu pro vlastní jednání, našich sociálních dovedností a vzájemné pomoci.
Dnes, v době úsporných opatření, se vládní podpora snižuje zanechávajíc občany bez pomoci shora i bez odolnosti komunity zdola. Monbiot věří, že silná státní sociální podpora a dobře financované veřejné služby jsou nutné, stejný důraz však klade na politiku sounáležitosti založenou na silných a sebevědomých místních komunitách.
Základem života komunity jsou dvě věci, říká. Spojovací sítě vznikající ve stejnorodých skupinách, které mohou překonat sociální vyloučení (ale také omezit možnost změny) a překlenovací sítě, které se vytvářejí mezi lidmi z různých prostředí a mohou snižovat kriminalitu či nezaměstnanost a na základě zpětné vazby zlepšit místní poměry.
Po volebním úspěchu BNP v roce 2006 se místní zastupitelé rozhodli jednat a začali zkoumat cestu od paternalismu k participativnosti. Při hledání inspirace objevili soubor jednoduchých zásad, které nevyžadují mnoho času či odhodlání místních lidí a navíc nestojí skoro nic, jsou v blízkosti jejich domovů a otevřeny všem, a přesto vytvářejí reálnou viditelnou infrastrukturu.
V roce 2017 pak zahájili projekt “Every One, Every Day” otevřením dvou “obchodů” na hlavních ulicích obou čtvrtí. Obchody sice nic neprodávají, za to jsou místem setkávání, diskuzí a plánů, současně byla otevřena dobře vybavená dílna (od šicího stroje po laserovou frézu). 90 procent uživatelů zatím tvoří ženy a ve všech prostorách hned spontánně vznikly improvizované dětské koutky, kde si ženy navzájem hlídají děti, čímž překonaly jednu z největších bariér pro podnikání – dostupnou péči o děti.
Monbiot píše, že navštívil starý tiskárenský sklad, který se proměnil v ohromný prostor, kde místní mohou začít uskutečňovat své nápady – a roztrhl se s nimi pytel. Uvítací výbory pro nové sousedy, komunitní občerstvení, obědy na ulici, nevyužitá zákoutí přeměněná na zahrady, dětská hřiště či místa pro venkovní vzdělávání, včelařská škola, „kuřecí“ škola (výuka městského chovu zvířat), šití, pletení, IT workshopy, filmové studio, místní fotbalový trenér učí na ulici zájemce hrát fotbal, plán uzávěr ulic, aby si děti měly po škole kde hrát. Lidé se prostě chopili příležitosti, kterou jim radnice nabídla.
Monbiot se jich ptal, jak se jim aktivita radnice líbí. Jedna odpověď za všechny: „Nenáviděl jsem to tu a chtěl jsem se odstěhovat, ale teď chci zůstat.“ Program změnil životy nezaměstnaných, vyloučených, mladých i starých, všichni cítí naději pro sebe i své děti.
Do programu se zapojilo 4 000 z 200 000 místních obyvatel a tempo růstu naznačuje, že změna nastane velká. Radnice předpokládá, že se sníží poptávka po sociálních službách, protože se díky aktivitám programu zlepšuje duševní i fyzické zdraví obyvatel. Z toho důvodu se o program začínají zajímat i další čtvrti a města.
Možná to není celá odpověď na naše mnohé potíže, ale zdá se mi to jako světlo na konci tunelu, končí Monbiot.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.