Ivo Šebestík se pozastavil nad „vlastizrádným“ případem ukrajinského fotbalisty, který hraje po přestupu fotbal za ruský tým.
Některá česká mainstreamová média s rozkoší přinesla zprávu, že ukrajinští fotbaloví fanoušci nemohou přenést přes srdce, že jeden jejich místní prvoligový fotbalista – jmenuje se Rakickij – změnil angažmá a zamířil do údajně nepřátelského Ruska hrát fotbal za Zenit Petrohrad. Podle mainstreamu se údajně ozývají také hlasy žádající, aby tomuto sportovci bylo zakázáno reprezentovat Ukrajinu, neboť jeho čin je přímo vlastizrádný.
Informaci o přestupu jednoho špičkového fotbalisty z Ukrajiny do Ruska je ovšem možno číst i jinak, než jest přáním mediálních mainstreamů. Ty si přejí šířit po světě dojem, že lid Ukrajiny, od západu na východ a od severu k jihu je jednotný v nenávisti vůči Rusku a Rusům. Je to ale úplně stejné jako v celé řadě jiných témat. Přání je zde otcem myšlenky.
Celá Evropa se opravdu neděsí Ruska, jak by si přáli ochránci stávajícího konfliktního uspořádání mezinárodních vztahů, spíše naopak Rusko sbírá body díky již nepřehlédnutelné aroganci Spojených států a bezradné nesamostatnosti předních politiků v řadě evropských států. A taktéž pokojné obyvatelstvo evropských zemí vskutku již dávno tuší, že hrozbou demokracie není občan právem nespokojený s poměry, ale drtivá nadvláda velkého kapitálu nad demokratickými institucemi. A dost podobně je tomu s posuzováním občanských nálad na Ukrajině.
Rusofobie zde byla zaseta zvenčí a stalo se to již dávno. Dařilo se jí za nacistického pronikání wehrmachtu na území SSSR v roce 1941 a 1942. Tehdy protirusky smýšlející nacionalisté a kolaboranti s Hitlerem udělali kus „užitečné protisovětské práce“. V současné době probíhá pouze nová etapa šíření rozkolu a nenávisti. Užité metody jsou přitom různé a opět zhoubné. Svoji „práci“ odvádějí média a nesmírně významná je západní podpora nikoliv Ukrajině jako takové (ta se může utopit ve vlastním rozvratu), ale ukrajinské rusofobii, která je tím opravdu jediným, co západní rusofoby zajímá. Na špinavou práci se vždy najde dostatek prostředků, takže s jejich pomocí není vůbec těžké kamkoliv (třeba i na fotbalový stadión) posílat klaky složené z placených či jinak motivovaných organizátorů (účinnou motivací může být i vlastní blbost) a dobrovolných křiklounů posílených alkoholem, kteří se omylem považují za fanoušky. Ostatně, stejně jako tomu bývávalo v devatenáctém století v evropských divadlech, ve kterých placené klaky zvládly vypískat i později velice úspěšnou hru nebo operu. Tak dnes mohou škrtnout zápalkou ve výbušné atmosféře země zmítané nepokoji, fašizujícím extrémismem a mimořádně „vyšperkovanou“ korupcí Západem kdykoliv přeochotně podporovaných oligarchů-zlodějů.
Cílem je stočit negativní pozornost k Rusku, učinit Kreml odpovědným za vše zlé a usilovně pracovat na vrážení nového obrovského klínu mezi dva velice blízké slovanské národy, které by bez cizí „pomoci“ mohly být docela dobře národem jediným. Metoda: rozděl a panuj (divide et impera) uspěla na Balkáně (Chorvaté versus Srbové) a své zatím poslední shnilé ovoce přinesla při rozbití federativní Jugoslávie.
Údajné spontánní a všeobecné volání Ukrajinců po potrestání „zrádného fotbalisty“ je tedy jistě třeba brát s velikou rezervou. Rusofobie je všude po celém kontinentu problémem pouze jednoho okruhu osob. Především těch, které si přejí udržet svoji moc, vliv, zisky a privilegia v systému, který sami sobě vytvořili a který je deformovaný, nerovný, nespravedlivý, prolhaný, příležitostně agresívní, ideologicky znetvořený a hodně málo demokratický. Kvůli nim byla Ukrajina opět cíleně vybrána jako bojiště proti Rusku. Osvědčila se v souboji mezi římskou latinskou církví a pravoslavím, v boji mezi Polskem a Moskevským knížectvím (carstvím), což spolu souviselo, a nakonec mohla být zahrnuta i do německého Plánu Barbarossa coby území, na kterém „je možno počítat s podporou domácího obyvatelstva“, samozřejmě pouze toho protiruského. Není opravdu náhodou, že právě tito lidé se na Ukrajině opět těší obdivu a že obdiv ke kolaborantům s nacismem dnes oficiálním kruhům některých zemí na Západě nevadí.