Ivo Šebestík píše o tom, jak lokajská zahraniční politika českých politiků ničí českou pověst.
Když české úřady opět snaživě zabránily jednomu z členů ruské delegace navštívit Českou republiku, vrací se do popředí docela významná otázka poškozování dobrého jména českého národa. Jen málo druhů chování má tak sebedestruktivní charakter jako nepřehlédnutelná, opakovaná a vlastně i demonstrativní podlézavost vůči nějaké cizí mocnosti. Jakékoliv!
Je na velkém omylu ten, kdo soudí, že snaživé lokajství přináší obdiv a vděčnost těch, jimž je coby pozornost určeno. Právě naopak! Snaživými lokaji a podlézavci každý z duše opovrhuje. Je proto skutečně kuriózní, pokud česká strana ve snaze opětovně se zalíbit svému pánu ve Washingtonu nebo v Berlíně, hrozí směrem k Moskvě. Vždyť v Moskvě si starší a střední generace Rusů ještě velice dobře pamatují nadstandardní československou podlézavost vůči tamnímu politbyru v časech Stalinových, Chruščovových, Brežněvových i Gorbačovových. Už tehdy byla podlézavost větší, než Moskva žádala a už tehdy byla opovrženíhodná a velice snižovala dobrou pověst obou národů federace.
A hle, Rusové vidí, že ač se změnila orientace státu, nezměnila se lokajská podstata myšlení v Praze. Jeden pán odešel, druhý přišel, otrocký duch neschopný samostatného myšlení, konání a vůbec života ale v českých zemích zůstal. Jestliže se politické reprezentace, jejich pomocníci, mainstreamová média a samozvané elity nedokážou vzdát lokajského myšlení a zostuzují tím sami sebe, proč má taková hanba dopadat i na národ? Copak je opravdu nutné, aby Češi cestovali po světě s transparentem nad hlavou, na kterém stojí alespoň v pěti jazycích psáno: „Jsem Čech, ale neodpovídám za zahraniční politiku České republiky!!!“