Porozumět nacionalismu i dalším skupinovým předpojatostem znamená uchopit jejich biologické a kognitivní předpoklady.
Nacionalismus máme „v krvi“, píše ve svém článku o biologické podstatě skupinového myšlení člověka Robert Sapolovsky, profesor biologie a neurovědy na Stanfordské univerzitě pro Foreign Affairs. Dělení na „my“ a „oni“, které je podstatou nacionalismu, vidí článek ve spojitosti s biologií člověka a jiných primátů. Jak uvádí v samotném začátku článku, biologové mohli sledovat v posledních deseti letech v Ugandě, jak šimpanzi systematicky zabíjeli samce ze sousední slupiny, unášeli jejich samice a rozšiřovali svoje území. Jiná studie říká, že šimpanzi mají 30krát větší tendenci napadnout sousední skupinu než zabít někoho ze své vlastní skupiny. Obvykle napadne osm samců jednu oběť.
Člověk a šimpanz sdílejí celkem 98 % DNA a také lidé rozdělují svět na „nás“ a „je“ a vydávají se do války na základě takového dělení. Jistě, že reduktivní srovnání jsou problém. S člověkem má 98 % společné DNA také pygmejský šimpanz, u které takové chování nebylo vysledováno. Lidé jsou sice schopní zabíjet ne kvůli území, ale kvůli abstrakcím jako jsou ideologie, náboženství a ekonomické moci, ale nemají konkurenci ve schopnosti změnit svoje chování.
I tak ale největší a nejhorší momenty lidstva spočívají v systému, který zahrnuje všechno – počínaje neurální aktivitou a konče miliony roky evoluce. Porozumět nacionalismu i dalším skupinovým (in-group) předpojatostem znamená uchopit jejich biologické a kognitivní předpoklady. Ovšem taková analýza, přiznává Sapolovsky, není důvodem k velkému optimismu.
Mozek rozpozná „ty naše“ ve zlomku vteřiny
Náš mozek dovede rozlišit členy naší skupiny a outsidery během zlomku sekundy a ponouká nás k tomu, abychom byli hodní na členy své skupiny a nepřátelští k outsiderům. Tyto předpojatosti jsou automatické a nevědomé, vznikají v překvapivě mladém věku. Jsou samozřejmě velmi libovolné a také proměnlivé. Dnešní „my“ mohou být zítra „oni“ a naopak. Lidé svoje instinkty dovedou ovládnout a dovedou převést soutěž mezi skupinami do méně násilných oblastí, než je válka nebo konflikt. Ovšem v rovině lidské mysli jen máloco zabraňuje tomu, aby se dnešní nový člen týmu stal zítra nepřítelem.
Tendence lidské mysli k rozdělení na „my“ a „oni“ je hluboká, píše Sapolovsky a dále uvádí, jak skeny mozku dobrovolníků odhalují reakce mozku na podněty. Například promítnutí tváří u bílého dobrovolníka vzbudí v případě černocha podle výzkumu aktivitu v oblasti amygdaly – je to centrální část mozku pro strach a pro agresi. Reakce přijde během jedné desetiny sekundy. Až potom se zpožděním reaguje jiná část mozku – prefrontální korová oblast, aby tuto reakci umlčela. Sděluje: „Nemysli tímto způsobem, to nejsi ty.“
Nejde o nic neobvyklého. Pohled na tváře vlastní rasy aktivuje speciální části mozku primátů, která rozpoznává obličeje. Pohled bodnutí do ruky příslušníka stejné rasy aktivuje přední cingulární kůru mozku, která je zodpovědná za empatii, zatímco bodnutí do ruky někoho z jiné rasy k takové aktivaci nevede.
Člověk činí automatické, a na základě hodnot postavené, úsudky o sociálních skupinách. Existují testy implicitních asociací, které dovedou odhalit i potlačované předsudky, píše dále článek. Ty se mohou týkat předpojatostí například vůči náboženství, rase, etnicitě nebo skupinám a typům těla. Tyto předpojatosti se získávají časem, ale dokonce i děti dávají přednost těm, kdo hovoří rodným jazykem a lépe reagují na obličeje lidí vlastní rasy. Důvodem pro to není, že by byly vychovávány v rasistickém prostředí, i když mohou ze svého sociálního prostředí leccos pochytit. Děti ale dávají přednost tomu, co znají a vede je to k tomu, že prostě kopírují etnickou a jazykovou skupinu svých rodičů a její kategorizace.
Hormon lásky vyvolá vůči outsiderům agresi a xenofobii
Ovšem někdy jsou základy pocitu lásky a spolupráce také v pozadí těch nejhorších impulzů lidstva. Například hormon „mazlení“ oxytocin, který pomáhá vytvořit vazbu mezi matkou a dítětem, dlouhodobý vztah mezi monogamními páry, a dovede také vyvolávat v člověku pozitivní sociální chování, takto funguje podle výzkumu jenom v případě vlastní skupiny. Vůči outsiderům tentýž hormon přispívá k agresi a ke xenofobii, což znamená, že prohlubuje rozdělení v našich mozcích na „my“ a „oni“, i když jiné hormony obecně takové dopady nemají.
Neurobiologie, endokrinologie a rozvojová psychologie ukazují ne příliš růžový pohled na náš život jako společenských tvorů. Pro člověka je tou nejsilnější loajalitou to, co je mu známé. Neznámé se tak utkává se skepticismem, strachem nebo nepřátelstvím. V praxi lidé ale dovedou krotit svoje agresivní tendence k druhému. Něco takového ale představuje sekundární a korektivní krok.
Přesto tu jsou zásadní rozdíly mezi lidmi a šimpanzi. Lidská tendence předpojatosti vůči vlastní skupině je relativně hodnotově neutrální. Biologie sice nedává lidem na výběr v dělení na „my“ a „oni“, ale to, kdo je nebo není outsiderem (nebo „tím druhým“) není zafixováno.
Lidské odlišování je situační a dá se manipulovat
Člověk dovede patřit k celé řadě vlastních skupin (in-group) a má tak odpovídající katalog outsiderů. Skupinové identity se navíc stále mění. Při chůzi temnou ulicí se naše amygdala zapne a křičí strachem při setkání s jinou osobou. Ale sedět se stejnou osobou na sportovním stadionu, a sledovat zápas, k takové reakci nevede. Výzkumy sice ukázaly, jak lidé odlišují tváře podle rasy, ale když se stejní lidé (jiné rasy) oblékli do uniformy, začali je vnímat podle uniforem, a ne podle rasy, tj. barvy kůže. Tedy zvláštní rysy, na které se lidé zaměřují při odlišování přítele od nepřítele, závisejí na sociálním kontextu a je možné je manipulovat.
Tato tekutost a závislost na situaci je typicky lidská. Jiná zvířata rozlišují vlastní a cizí skupinu pomocí biologické příbuznosti. Hlodavci rozlišují příbuzenství prostřednictvím čichu a podle toho pak přizpůsobují svoji spolupráci. Vraždící skupiny šimpanzů zase tvoří bratři a bratranci, kteří spolu vyrostli, a jsou především nebezpeční outsiderům.
Pro člověka je spíše charakteristická selekce podle kulturního příbuzenství než rodinných vazeb. To také lidem umožňuje sdílet skupiny s jinými lidmi, kteří jsou jim biologicky (rodinně) cizí. Často to ale vyžaduje velmi aktivní proces vštěpování spolu s rituály a slovníky. Například hipsterský vous, turban nebo kšiltovka s nápisem „udělat Ameriku znovu velkou“ vysílají signály o kmenovém příslušenství.
Navíc, lidská kulturní společenství jsou ve srovnání s těmi biologickými velmi libovolná a vlastně náhodná, dokonce podléhající vrtochům dějin, tvrdí Sapolovsky dále.
Rozumem nejde rozmluvit něco, co nemá zdroje v rozumu
Tato náhodnost ale nic nemění na významu našich národních a dalších identit. V lepším případě vede nacionalismus nebo vlastenectví k tomu, že lidé platí daně a mají starost o vlastní národ, včetně lidí, které vůbec neznají a nikdy se s nimi nesetkali. Je tu ale solidarita, která je historicky postavena na kulturních znacích pseudo-příbuzenství, kterou jde lehce destabilizovat především silami globalizace. Může to vést až k pocitu irelevantnosti vlastní kultury, což se pak promítne do temné stránky: k odlidšťujícím postojům k jiným lidem. Dnes je tento typ nacionalismu na vzestupu, podporován politiky, kteří ho využívají k volebním účelům.
Jako logická odpověď se jeví apel na rozum. Pokud je nacionalismus libovolný a je projektem lidské mysli, pak ho lidská mysl dovede také odstranit. To je ale jenom zbožné přání. Není totiž možné lidem racionálně rozmluvit něco, co nevzniklo racionálně.
Moderní společnosti mohou být dost dobře odsouzeny k nacionalismu a k dalším variacím lidského rozdělení. Snad je tak mnohem produktivnější se snažit takovou dynamiku využít, než proti ní bojovat nebo ji odsuzovat. Znamená to nikoliv podporu hurá vlastenectví nebo xenofobie, ale spíše apel na ty tendence v rámci vlastní skupiny, které stojí na spolupráci, odpovědnosti a péči o další. Podle Sapolovského je tu možnost pokrokového nacionalismu, který nestojí na vojenské síle a na etnické homogenitě, ale na péči o staré, na péči o děti a vysokém stupni sociální mobility. Jenže je tu jeden problém lidské mysli: zaměňováním známého za nadřazené se lidé stále nezbavili ochoty jít do války za svoji zemi. Nejhorší nacionalismus nebude v nebližší době překonán.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.